SEXTVS IVLIVS FRONTINVS


Válečné lsti

STRATÉGEMATA


kniha I

kniha II

kniha III

kniha IV

 

KNIHA I


Já, jako jediný z těch, kteří jsou pro tu věc horliví, jsem se rozhodl uspořádat znalosti o vojenství a, jak se mi zdá, učinil tomuto záměru, pokud jsem mohl, zadost. Ale soudím přece, že započatému dílu ještě dlužím, abych vhodnými příklady shrnul vtipné činy vojevůdců, které jsou Řeky zahrnuty pod jedním názvem stratégemata. Tak totiž velitelé budou připraveni příklady lstí a předvídavosti, čímž má být podporována jejich schopnost vymýšlet podobné skutky i je provádět. Kromě toho je dobré, aby se velitel nebál o výsledek svého výmyslu, bude-li jej moci porovnat s jinými úspěšnými pokusy.

Toho ani nejsem neznalý, ani to nepopírám, že tuto látku už ve svých dílech obsáhli různí historikové a že je autory různých sbírek příkladů zaznamenáno vše, co bylo nějak znamenité. Ale já se domnívám, že lidem zaneprázdněným, což vojevůdci jsou, se musí radit v první řadě rychle. Hledat jednotlivé příklady, roztroušené v nesmírném množství historických děl, je totiž na dlouho a i ti, kteří už z nich vybrali to pamětihodné, matou čtenáře už samotným množstvím látky. Mou horlivost vynaložím tedy k takovému uspořádání díla, aby pomohlo, podle toho, jak si to operace žádá, rychle najít odpověď na to, co se hledá.

Přihlédl jsem totiž ke všem druhům lstí a vybral jsem vhodné příklady, které by byly zároveň i radami. A aby byly ty příklady tím vhodněji rozděleny a rozmístěny, rozdělil jsem je do tří knih. V první budou uvedeny příklady toho, co se hodí udělat ještě předtím, než je svedena bitva. Ve druhé pak příklady toho, co se týká samotné bitvy a následného uzavření míru. Ve třetí budou příklady lstí, týkajících se toho, jak vést obléhání i jak se proti němu bránit. Takto jsem tedy rozdělil své příklady.

Po právu mohu pro toto dílo vyžadovat shovívavost, aby mě ti, kteří objeví, že jsem pominul uvést nějaký ten skutek, nekárali pro nedbalost. Vždyť kdo dokáže vyjmenovat všechny pamětihodné činy, zaznamenané oběma jazyky, latinským i řeckým? Ale mnoho jsem si dovolil vynechat schválně. Ti, kteří přečetli díla jiných autorů, slibujících totéž, ať vědí, že jsem to neudělal bez příčiny. Bude však snadné doplnit ke každému druhu příkladů nějaké další. Neboť protože jsem k tomuto dílu přikročil, stejně jako i k ostatním mým pracím, kvůli tomu, aby ho užívali jiní, a ne aby nějak doporučovalo mou osobu, věřím, že budu těmi, kteří k mému dílu něco přidají, podporován, a ne kárán.

Jestliže bude tento svazek někomu milý, ať pamatuje, na to, že se musí rozlišovat mezi pojmy „stratégika“ a „strégémata“, ač jsou si povahou velice blízké. Všechno to, co velitel vykonal nějak prozíravě, užitečně, velkolepě, neohroženě, je počítáno mezi stratégika. Ale vykonal-li tedy nějaký skutek, spadající do některé z těchto kategorií, má se to za stratégémata. Umění a vtip, příznačné pro takovéto činy, mají úspěch tam, kde je třeba spíše se mít před nepřítelem na pozoru, než ho napadat. Protože v těch věcech mají velký význam i slova, uvádím příklady jak činů, tak výroků.

Příklady lstí, které připraví velitele na to, co je třeba udělat před bitvou:

1) O utajování vlastních záměrů

2) O vyzvídání záměrů nepřátel

3) O ustanovení poměrů války

4) O provádění vojska místy ohroženými nepřítelem

5) O unikání z nebezpečných míst

6) O léčkách strojených za pochodu

7) Jak zařídit, aby se zdálo, že neschází, čeho se nedostává, nebo jak to nahradit

8) O rozdělení nepřátelských sil

9) O utišení vzpoury mezi vojáky

10) Jak zabránit nevhodným žádostem o svedení bitvy

11) Jak povzbudit vojsko k boji

12) Jak zbavit vojsko strachu, který mu nahnala nepříznivá znamení

 

1) O utajování vlastních záměrů

 

1. M. Porcius Cato se domníval, že hispánské obce, které porazil, se proti němu při nejbližší vhodné příležitosti, která se jim nabídne, vzbouří, opírajíce se o své hradby. Tak jim, každé zvlášť, napsal dopis, aby opevnění strhly a hrozil válkou, jestliže by okamžitě neposlechly. A rozkázal, aby dopisy byly předány všem městům v tentýž den; takto obyvatelé všech měst věřili, že to bylo nakázáno pouze jim. Svou jednotností by se totiž mohli postavit na odpor, věděli-li by, že jim to bylo rozkázáno všem.

 

2. Punský velitel Himilko, když plul na Sicílii, tak aby tam připlul s loďstvem nečekaně, neprozradil, kam vyrazil, ale dal všem kormidelníkům zapečetěné tabulky, na nichž bylo napsáno, jakým směrem chce plout. Rozkázal však, aby nic nečetli, leda by je bouře oddělila od jeho velitelské lodě.

 

3. C. Laelius, vyslaný jako legát k Syfakovi, s sebou vedl jako vyzvědače nějaké z tribunů a centurionů coby otroky a sloužící. L. Statoria, jenž byl rovněž mezi nimi aukázal se víckrát v jednom a tom samém táboře, takže se zdálo, že ho již někteří poznávají, potrestal Laelius holí jako otroka, aby zakryl skutečnost.

 

4. Tarquinius Superbus soudil, že přední občané gabijští mají být pobiti, ale protože to nechtěl nikomu svěřit, nepověděl nic ani poslovi, kterého k němu poslal jeho syn. Jen, jelikož se zrovna procházel v zahradě, začal holí srážet nejvyšší makovice. Posel se tedy bez odpovědi vrátil do Gabií a pověděl mladému Tarquiniovi, co viděl jeho otce činit; onen pochopil, že tak má naložit i s gabijskými šlechtici.

 

5. C. Caesar, jelikož pochyboval o věrnosti Egypťanů, vyrazil na návštěvu do Alexandrie a předstíral, že si s naprostou bezstarostností prohlíží město a jeho památky a úplně se oddal svým tamějším hostitelům. Chtěl totiž, aby se zdálo, že je uchvácen tamní vděčností a že se oddal alexandrijským zvykům a způsobu života. A zatímco toto předstíral, připravil své vojsko a Egypt obsadil.

 

6. Ventidius, který za parthské války bojoval proti králi Pakorovi, dobře věděl, že jakýsi Farneus, Kyrhhestické národnosti, který se tvářil jako spojenec, ve skutečnosti donáší vše, co se u Římanů děje, Parthům. Tuto barbarovu věrolomnost však Ventidius obrátil ke svému prospěchu. Předstíral totiž, že se bojí, aby se nastalo to, co si ve skutečnosti velice přál, aby se stalo, a že chce, aby došlo k tomu, čeho se ve skutečnosti obával. A tak, znepokojen, aby Parthové nepřekročili Eufrat dříve, než by jemu přišly na pomoc legie, které měl za Turem v Kappadocii, horlivě se radil s tím zrádcem, aby ten svou obvyklou zradou přesvědčil Parthy, aby vojsko převedli přes Zeugma, kudy je i nejkratší cesta i tam Eufrat teče nejhlubším korytem. Neboť kdyby šli Parthové tudy, tvrdil, využije kopců, aby zničil jejich lukostřelce. Naopak, že se obává o vše, kdyby šli dolem po otevřených pláních. Barbaři, navedení tímto ujišťováním, vedli vojsko oklikou po dolní cestě a zatímco se snažili postavit most v místech, kde byly břehy řeky od sebe poměrně vzdáleny, ztratili tím více než čtyřicet dní. Té doby využil Ventidius k tomu, aby připravil své sbory. Ty se mu podařilo sehnat tři dny předtím, než Parthové přišli. Následně svedl bitvu, v níž Pakora zabil.

 

7. Mithridatés, když ho obklíčil Pompeius, připravil na příští den útěk a aby tento svůj úmysl zatajil, rozkázal shánět píci pro koně z většího území, i z údolí obsazeného nepřáteli, rovněž si na ten den smluvil schůzky s mnoha lidmi, aby se tím zbavil podezření; rovněž rozkázal rozdělat po celém táboře větší počet ohňů. Za druhé noční hlídky pak vyvedl své vojáky těsně podle nepřátelského tábora.

 

8. Císař Caesar Domitianus Augustus Germanicus chtěl zničit Germány, kteří byli ve zbrani, ale dobře věděl, že se povedou válku s větším odhodlání, kdyby tušili o příchodu takovéhoto velitele. Uvedl tedy jako záminku svého příchodu do té oblasti vykonání censu v Galii. A zatím napadl barbary neočekávanou válkou a otupil tak jejich divokost a zabezpečil tamní provincie.

 

9. Když bylo pro stát životně důležité, aby by Hasdrubal se svým vojskem zničen dříve, než by se mohl spojit s bratrem Hannibalem, vyrazil Claudius Nero spěšně se připojit k svému kolegovi Liviovi Salinatorovi, který měl na starosti tu válku proti Hasdrubalovi, ale nevěřil, že se svým vojskem ho dokáže zastavit. Nero pochopitelně nechtěl, aby Hannibal, proti kterému bojoval, věděl o jeho odchodu a tak vybral deset tisíc nejstatečnějších vojáků a legátům, které tam zanechal, rozkázal, aby stále udržovali tytéž stráže a hlídky, rozdělávali stejně velké ohně, zachovávali tentýž vzhled tábora, aby o tom Hannibal neměl ani tušení a nenapadl tu hrstku, která tam zbyla. Když se poté v Umbrii, doraziv tam utajenými pochody, spojil se svým kolegou, zakázal zvětšit tábor, aby nedal Punům žádné znamení svého příchodu, protože ti by se poté snažili vyhnout boji, kdyby věděli, že konzulové spojili své síly. Takto je tedy zdvojenými silami napadli a, něco takového naprosto nečekající, porazili a Claudius se pak vrátil k Hannibalovi rychleji, než k tomu dorazila jakákoliv zpráva. Tak z těchto dvou nejlepších punských vojevůdců jednou lstí prvního oklamal, druhého zničil.

 

10. Themistoklés nabádal své spoluobčany, aby rychle postavili hradby, které byli museli strhnou z rozkazu Sparťanů. Když přišli do Athén ze Sparty vyslanci, aby si vyžádali vysvětlení, řekl, že sám přijde do Sparty, aby vyvrátil domněnku, že se tak děje, načež tam skutečně vyrazil. Tam nějaký čas zdržoval předstíráním nemoci, ale poté, co poznal, že už jeho otálení začíná být podezřelé, začal důrazně tvrdit, že musela být Sparťanům podána lživá zvěst, a žádal je, aby poslali několik svých předních občanů, kteří mají jejich důvěru, ohledně té záležitosti do Athén. Svým pak tajně napsal, aby ty, kteří k nim přijdou, zadrželi do té doby, než by práce na hradbách byly dokončeny, a pak aby jim přiznali, že jsou Athény opevněny, a že se jejich šlechtici, které tam poslali, se nemohou vrátit dříve, než by byl sám Themistoklés propuštěn. A na to Sparťané rádi přistoupili, aby záhubu toho jednoho nezaplatili smrtí mnoha svých předních občanů.

 

11. Když L. Furius přivedl své vojsko do nebezpečného postavení, usoudil, že musí zakrýt své znepokojení, aby se kvůli tomu nebáli ostatní vojáci. Začal tedy trochu stáčet trasu pochodu, jako by chtěl velkým obloukem napadnout nepřítele, až tak směr úplně změnil a vojsko, neznalé věci, bez pohromy vyvedl.

 

12. Když se v Hispánii ptali Matella Pia, co chce dělat nazítří, odpověděl: „Svou tuniku bych spálil, kdyby to mohla prozradit.“

 

13. Když se někdo vyptával M. Licina Crassa, kdy chce hnout táborem, odpověděl mu: „Bojíš se snad, že neuslyšíš trubku?“

 

2) O vyzvídání záměrů nepřátel.

 

1. Scipio Africanus využil příležitosti poslat poselství k Syfakovi a v něm rozkázal spolu s Laeliem jít, v převlečení za sluhy, vybraným tribunům a centurionům, kteří měli mít na starosti vyzkoumat, jaké síly má král k dispozici. A ti, aby snáze mohli prozkoumat ten tábor, pustili schválně koně a předstírajíce, že jim utekl, ho chytali, přičemž obešli velkou část opevnění tábora. Když pak ohlásili vše, co viděli, byl tábor zapálen a válka tím skončena.

 

2. Za války s Etrusky, když ještě našim velitelům nebyly známé důmyslnější způsoby vyzvídání, rozkázal Q. Fabius Maximus svému bratru Kaesonovi, znalému etruského jazyka, aby šel v etruském převleku hluboko do Ciminského lesa, kam předtím nikdy římští vojáci nevstoupili. Kaeso se úkolu zhostil tak zkušeně a snaživě, že celý les přešel, a když poznal, že camerští Umbrové, žijící za ním, nejsou římskému jménu nepřátelští, donutil je uzavřít spojenectví.

 

3. Když Kartháginci poznali, že síly Alexandra Makedonského jsou tak veliké, že ohrožují i je v Africe, rozkázali jednomu ze svých občanů, chytrému muži jménem Hamilkar Rhodský, aby, předstíraje, že je ve vyhnanství, odešel k makedonskému králi a za každou cenu se stal jeho přítelem, aby tím více mohl jeho plány odhalit svým spoluobčanům.

 

4. Titíž Kartháginci poslali své lidi do Říma, aby ti zde, pod záminkou, že jsou vyslanci, dlouho dleli a vyzvídali naše záměry.

 

5. M. Cato v Hispánii, jelikož se nijak jinak nemohl dozvědět plány nepřátel, rozkázal třem stům vojákům učinit najednou útok na nepřátelskou hlídku a jednoho z nepřátelských vojáků zajmout a bez úhony dopravit do tábora. Tento pak, jsa mučen, vyzradil všechny záměry své strany.

 

6. C. Marius se chtěl za války, kterou vedl proti Kimbrům a Teutonům, přesvědčit o věrnosti Galů a Ligurů. Poslal jim tedy dopisy, z nichž první jim rozkazoval, aby druhý, který byl zapečetěn, neotevírali před určeným dnem. Avšak ty si ještě před tím datem vyžádal zpět a, jelikož shledal, že byly otevřeny, poznal, že ti barbaři mají nepřátelské úmysly.

 

7. Je ještě další způsob, jak vyzvídat, totiž, že věci předvídají samotní velitelé, bez pomoci dalších lidí, jako například:

Když za války s Etrusky chtěl Aemilius Paulus poslat své vojsko na rovinu u města Vetulonie, když tu zpozoroval, že z blízkého lesa vylétlo vyplašeně velké množství ptáků. Pochopil, že se tam někdo skrývá, neboť ptáků bylo mnoho a byli vyplašení. Vyslal tam tedy nejprve zvědy a zjistil, že tam na Římany číhá deset tisíc Bójů. Poslal tedy své legie jinudy, než kde byly očekávány, a ony v tom lese obklíčil.

 

8. Podobně Teisamenos, syn Orestův, když uslyšel, že nepřátelé mají v držení horský hřeben, který je sám o sobě jako přírodní pevnost, poslal zvědy, aby zjistili, co je na tom pravdy. Protože ti mu oznámili, že není pravda, co si myslel, vyrazil na pochod, když uviděl, že z onoho podezíraného místa vzlétlo velké hejno ptáků, které se na to místo už nevrátilo, usoudil, že se tam skrývá nepřátelský voj. Proto vojsko provedl okolo a nepříteli se vyhnul.

 

9. Hasdrubal, bratr Hannibalův, poznal, že se vojska Liviova a Neronova spojila, ačkoliv to oni nedali snadno poznat, tím, že by zvětšili tábor. Všiml si totiž, že koně jsou unavení po cestě a vojáci mají opálenější těla, jako kdyby šli dlouhý pochod.

 

3) O ustanovení poměrů války

 

1. Alexander Makedonský, jelikož měl silné vojsko, si vždy volil takový způsob vedení války, aby se mohl srazit s nepřítelem v otevřené bitvě.

 

2. C. Caesar se za občanské války vždy snažil rozhodovat bojem, protože sám měl vojsko veteránů, zatímco o nepřátelském věděl, že jsou to samí nováčci.

 

3. Fabius Maximus se za války proti Hannibalovi, který pro své dřívější úspěchy zpychl, rozhodl, že se vyhne nejistému nebezpečí v bitvách a bude jen bránit Itálii, pročež si vysloužil jak příjmení Cunctator, tak i jméno velikého vojevůdce.

 

4. Byzantinští se ve válce s Filippem snažili vyhnout jakémukoliv nebezpečí boje, takže upustili od obrany hranic a stáhli se za hradby města, čímž dosáhli toho, že Filippos, nechtěje ztrácet čas s obléháním, odtáhl.

 

5. Hasdrubal, syn Gisgonův, válčící za druhé punské války v Hispánii, rozdělil své pochroumané vojsko po městech, protože ho ohrožoval P. Scipio. Tím dosáhl toho, že se Scipio, aby se nemusel namáhat dobýváním velkého počtu měst, uchýlil do svých zimních táborů.

 

6. Když se do Řecka blížil Xerxés, Themistoklés, protože nevěřil, že by Athéňané mohli vydržet ať v pozemní bitvě, při obraně hranic, nebo obléhání města, poradil jim, aby ženy a děti přepravili do Troizény a jiná místa a aby opustili město a okamžitě válku přenesli na moře.

 

7. Totéž učinil v téže obci Periklés za války se Sparťany.

 

8. Protože Hannibal zůstával stále v Itálii, poslal Scipio vojsko do Afriky, čímž donutil Karthágince zavolat Hannibala zpět. Přenesl tak válku z vlastního území na území nepřátel.

 

9. Když Sparťané opevnili pevnost Dekaleiu, ležící na území Athéňanů, díky čemuž mohli častěji plenit jejich území, vyslali tito loďstvo, aby ohrožovalo Peloponnésos. Tím dosáhli toho, že spartské vojsko, umístěné v Dekaleie, bylo odvoláno zpět.

 

10. Protože Germáni napadali naše vojáky, podle svého zvyku z hlubokých hvozdů a z úkrytů a v těch temných lesích měli zároveň své útočiště, nechal císař Caesar Domitianus Augustus zbudovat cesty o sto dvacet tisíc kroků hlouběji do jejich území, čímž nejen změnil poměry války, ale i dostal pod svou moc nepřátele, když odkryl jejich úkryty.

 

4) O provádění vojska místy ohroženými nepřítelem

 

1. Konzul Aemilius Paulus vedl v Lucanii vojsko úzkým místem při mořském břehu. Při tom na něj ale číhali Tarenští s loďstvem a napadli jeho voj střelami ze škorpionů. Paulus tedy nechal na boku šiku pochodovat zajatce, aby vojsko kryli. Když to uviděli Tarenští, z ohledu na ně přestali střílet.

 

2. Když se Sparťan Agésiláos vracel, obtížen kořistí, z Frýgie, pronásledován nepřáteli, kteří jeho voj na příhodném místě napadli, rozestavil po obou stranách vojska zajatce, aby ho kryli. A protože těchto nepřátelé šetřili, dali Sparťanům čas projít.

 

3. Tentýž Agésiláos musel jednou projít úžinou, která byla v držení Thébanů. Změnil tedy směr pochodu, jakoby táhl na Théby, čímž Thébany poděsil a ti odtáhli bránit své hradby. Poté se Agésiláos zase vrátil k původní trase, po které šel dříve, a oním místem prošel bez překážky.

 

4. Velitel Aitolů Níkostratos válčil s Épeiroťany, na jejich území vedly přístupové cesty přes soutěsky. A tak se ukázal na jednom místě, jako by tam chtěl vtrhnout tudy. A když všichni Épeiroťané odtáhli, aby to místo bránili, nechal tam něco svých vojáků, kteří měli předstírat, že jsou i zbytek vojska. Sám pak vstoupil na jejich území cestou, kde nebyl očekáván.

 

5. Když Peršan Autofrodatés vedl vojsko do Písidie a Písiďané měli obsazeny jisté úžiny, předstíral Autofrodatés, že mu byl průchod tím průsmykem zmařen a stáhl se. Protože tomu Pisiďané uvěřili, vyslal tam pak v noci silnou jednotku, aby to místo obsadila, a druhý den tam prošel s celým vojskem.

 

6. Když Filippos, makedonský král, táhl do Řecka, uslyšel, že jsou obsazeny Thermopylai. Zároveň k němu přišli vyslanci od Aitolů, hodlající jednat o míru. Ty tedy zadržel a sám rychlým pochodem spěchal k té úžině a zatímco její obránci v klidu očekávali návrat vyslanců, prošel tudy nikým neočekáván.

 

7. Ífikratés, velitel Athéňan, když bojoval u Helléspontu v okolí Abýdu proti Sparťanovi Anaxibiovi, musel provést vojsko místy, kde měl nepřítel plno strážních stanovišť a cestu z jedné strany svíraly hory, z druhé zase moře. Počkal tedy do té doby, než bylo chladněji než obvykle, pročež takovou věc nikdo nečekal, vybral nejsilnější vojáky, nechal je zahřát olejem a vínem a rozkázal jim, aby proplavali těsně podél břehu a dostali se za skaliska a tak nic nečekající strážce té úžiny napadl zezadu a zničil.

 

8. Cn. Pompeius, když nemohl přejít řeku, jelikož na druhé straně stálo nepřátelské vojsko, se rozhodl vojsko stále vyvádět z tábora a zase se tam s ním vracet. Poté, když nakonec nepřítele přesvědčil, že nezná žádnou cestu, jak zajistit Římanům postup, učinil náhlý útok a rychle se přeplavil.

 

9. Alexander Makedonský rozkázal, protože král Indů Póros mu stále bránil přepravit vojsko přes řeku Hydaspés, aby vojáci stále přibíhali k řece. A když tento manévr stále opakoval, dosáhl toho, že Póros už protější břeh vůbec nebránil, a poslal náhle vojsko přes řeku o něco výš proti proudu.

 

10. Tentýž Alexandros, když mu nepřítel bránil překročit řeku Indos, rozhodl posílat na různých místech do řeky jezdce, aby dělali, jako že jí chtějí přejít. A zatímco tímto držel barbary napjaté očekáváním, obsadil nejprve malou, poté větší posádkou ostrov, který byl od toho místa trochu více vzdálen. A z něho poté poslal vojáky na druhý břeh. Když se tam všichni nepřátelé rozběhli, aby zničili tu hrstku, sám volně přešel po brodu a spojil všechny své sbory.

 

11. Když měli jednou Arméni v držení opačný břeh řeky, rozkázal Xenofón najít dva brody. A když ho zahnali od dolního, přešel k hornímu, odkud byl zase zatlačen přispěchavšími vojáky a vrátil se opět k dolnímu, avšak rozkázal části svých vojáků, aby tam zůstali a, až se Arméni vrátí k obraně dolního brodu, aby přešli řeku po tom horním. A Arméni, věřící, že všichni nepřátelští vojáci seběhli k dolnímu brodu, si těch, co tam zanechal, nevšimli. Ti tedy přešli po brodě bez jakéhokoliv odporu a přispěchali na pomoc svým spolubojovníkům, kteří přecházeli dole.

 

12. P. Claudius, konzul v první punské válce, nemohl přepravit své vojsko z Rhédia do Messany, neboť to mořskou úžinu ovládali Punové. Nechal tedy rozšířit zvěst, že nemůže vést válku, kterou prý začal bez rozkazu lidu, a předstíral, že se s loďstvem vrací do Itálie. Punové, kteří tomu jeho tažení uvěřili, poté odpluli. Claudius však otočil lodě a připlul na Sicílii.

 

13. Spartští velitelé, kteří se rozhodli plout k Syrákúsám, ale báli se punského loďstva rozmístěného podél pobřeží, rozkázali deseti punským lodím, které předtím zajali, aby pluly vepředu, jako by zvítězily, a své lodě nechali plout po jejich boku nebo za nimi. Tímto Puny oklamali a propluli jim.

 

14. Když Filippos nemohl proplout mořskou úžinou, která se nazývá Stena, protože toto důležité místo hlídalo athénské loďstvo, napsal dopis Antipatrovi, že se vzbouřila Thrákie a posádky, které tam byly, že jsou pobity. On sám že tam spěchá, zanechav všech jiných podniků. Postaral se ale, aby ten dopis padl do rukou nepřátel. Athéňanů, kteří si mysleli, že odhalili makedonské tajemství, se svým loďstvem odpluli. Filippos pak tu úžinu bez překážek osvobodil.

 

15. Tentýž Filippos, když mu bylo bráněno v obsazení Chersonésu, jelikož Helléspont ovládaly nejen lodě Byzantinských, ale i Rhodských a Chijských, získal si přátelství těchto tím, že jim vrátil lodě, které jim předtím byl zajal, jako by měli být zprostředkovatelé při uzavření míru mezi ním a Byzantinskými, kvůli kterým se válčilo. Ta věc se pak projednávala dlouho, jelikož v podmínkách míru stále něco neplatilo, což ovšem činil Filippos schválně. A během té doby připravil loďstvo a s ním neočekávaně proklouzl nepřipravenému nepříteli do úžiny.

 

16. Athéňan Chabriás, když se nemohl dostat do samského přístavu, protože ten byl obsazen nepřátelskými loděmi, poručil několika svým lodím, aby připluli před přístav, domnívaje se, že ty lodě, které tam hlídkovaly, je budou pronásledovat. A když oni opravdu, oklamáni touto lstí, opustili přístav, Chabriás do něj bez odporu vplul se zbývající loďstvem.

 

5) O unikání z nebezpečných míst

 

1. Když musel Q. Sertorius v Hispánii překročit řeku, ale za zády mu stál nepřítel, nechal zbudovat na břehu násep tvaru půlměsíce, na nějž bylo nanošeno množství dříví a pak byl zapálen. Tak zabránil postupu nepřítele a v klidu přes řeku přešel.

 

2. Podobně Théban Pelopidás za války s Thráky potřeboval přejít řeku. Zabral u řeky místo větší, než kolik by mu stačilo na tábor a nechal zbudovat z větví a jiných hořlavých materiálů val a zapálil ho. A zatímco byl nepřítel zadržován plameny, překonal řeku.

 

3. Q. Lutatius Catulus, poražený Kimbry, měl jedinou naději na záchranu, totiž dostat se za řeku , jejíž břeh měl ale v držení nepřítel. Ukázal se tedy se svými sbory na úpatí hor, jakoby tam hodlal postavit tábor. Svým vojákům však rozkázal, aby si nesundávali zavazadla a neodkládali svůj náklad a aby se nikdo nevzdaloval od své čety a praporu. A aby tím více upevnil přesvědčení nepřátel, rozkázal vztyčit, jim na dohled, několik stanů, rozdělat ohně, některým vojákům rozkázal budovat val, jiné poslal pro dříví, aby si jich nepřátelé všimli. Kimbrové se domnívali, že to Římané myslí vážně a vybrali si sami místo pro tábor a tím, že se rozptýlili po okolních lesích, aby sehnali, co potřebovali, jestliže tam chtěli zůstat, dali Catulovi příležitost nejen překročit řeku, ale i napadnout samotný jejich tábor.

 

4. Když nemohl Kroisos překročit řeku Halys po brodě, ani neměl prostředky ke zbudování lodí nebo mostu, nechal vykopat kanál z vyššího místa za táborem a tak přemístil tok řeky svému vojsku za záda.

 

5. Když Cn. Pompeius opouštěl v Brundisiu Itálii a rozhodl se přenést válku jinam, chtěl se nalodit na lodě, ale v patách měl Caesara. Nějaké ulice ve městě tedy zatarasil, zastavěl zdmi, v jiných vykopal příkopy a do těch umístil ostré kůly a pak je zakryl roštím a navršil na to hlínu, na jiné ulice, vedoucí do přístavu, naskládal v husté řadě za sebou spoustu klád. Když toto dokončil nechal na hradbách pár lučišníků, aby to vypadalo, že se snaží město bránit, a zbytek svých sil v tichosti nalodil. A brzy ho následovali v malých člunech po jim známé trase i ti lučišníci.

 

6. Když byl konzul C. Duellius uzavřen, natažením řetězů u vjezdu, v Syrákúském přístavu, kam byl nerozvážně vplul, poslal všechny vojáky na záď, v důsledku čehož se loď naklonila dozadu, a pomocí velké síly veslařů rozjel rychle dopředu. Odlehčenou přídí pak vjel nad řetězy. Vojáci potom přešli zase na tu část lodi, která byla za řetězy, čímž zatížili příď. A když takto přenesli váhu zase dopředu, dostali loď za řetězy.

 

7. Když byl Sparťan Lýsandros uzavřen v athénském přístavu, protože nepřátelské lodě se potopily tam, kde vedou úzké průplavy do moře, rozkázal svým vojákům potají vystoupit na břeh a položit tam klády, po kterých přetáhli lodě do sousedního přístavu Múnychii.

 

8. Legát Q. Sertoria Hirtuleius, když v Hispánii vyrazil s několika málo kohortami na pochod, který vedl dlouhou a těsnou soutěskou mezi dvěma strmými horami, a dozvěděl se, že tudy přichází velká nepřátelská jednotka, nechal mezi horami vykopat příkop a zbudovat val z hořlavých materiálů, který pak zapálil, čímž zamezil nepříteli v postupu a tak vyvázl.

 

9. C. Caesar, když za občanské války vyvedl své sbory proti Afričanům a neměl možnost se bez nebezpečí stáhnou do tábora, rozhodl, aby první a druhý šik zůstaly ve zbrani, třetí ale aby vzadu potají pracoval na obranných valech. Zbudovali tak patnáct stop hluboký příkop, za nějž se vojáci po západu stáhli.

 

10 . Athéňan Periklés byl zatlačen Peloponnésany na takové místo, které bylo ze všech stran uzavřeno strmými skálami a mělo pouze dva východ. Od jednoho z těch vedl tedy Periklés velice široký příkop, jakoby proto, aby zabránil nepřátelům ve vstupu, u druhého začal budovat cestu, jakoby po ní hodlal uniknout. Ti, kteří je tam obléhali nevěřili, že Periklovo vojsko unikne přes příkop, který samo budovalo, a všichni se postavili proti té cestě. Periklés ale postavil přes příkop můstky, které předtím zbudoval, a své vojáky poslal tudy, aniž mu vtom bylo nějak bráněno.

 

11. Lýsimachos, jeden z těch, ke kterým přešla Alexandrova moc, se rozhodl zřídit tábor na kopci, avšak nezkušeností svých velitelů se dostal na nižší místo, pročež se obával nepřátelského útoku z vyšších pozic. Zbudoval tedy uvnitř valů trojnásobný příkop, poté také vedl jednoduchý příkop kolem všech stanů, čímž učinil celý tábor neprůchodný a zabránil tím příchodu nepřátel, kteří doplatili na to, že příkopy byly zakryty zemí a listím. Poté učinil výpad a unikl na vyšší místo.

 

12. C. Fonteius Crassus se v Hispánii vydal se třemi tisíci vojáků na lup, přičemž byl obklíčen na nepříznivém místě Hasdrubalem. Svůj záměr pak oznámil jen centurionům a za soumraku, kdy to bylo nejméně čekáno, si probil cestu přes nepřátelské hlídky.

 

13. Stejné jako I, 1, 11

 

14. Tribun P. Decius poradil konzulovi Corneliu Kossovi, když byl za války se Samnity obklíčen nepřítelem, aby poslal malou hrstku vojáků obsadit blízké návrší a jeho učinil jejich velitelem. Nepřítel se tak odvrátil od konzula a obklíčil Decia a začal ho obléhat. A ten se, podniknuv v noci nečekaný výpad beze ztrát, osvobodil z toho tísněného postavení a připojil se opět ke konzulovi.

 

15. Q. Ceadicius (mnozí ale napsali, že to byl Calpurnius Flamma), když uviděl, že vojsko se dostalo do údolí, jehož strany o okolní kopce měl v držení nepřítel, tak si vyžádal a obdržel tři sta vojáků, které povzbudil, aby svou statečností zachránili vojsko, a vrhl se s nimi doprostřed toho údolí. Nepřátelé se odevšad vrhli k nim, aby je zničili, a oni, tím, že se v té kruté bitvě dlouho drželi, dali konzulovi možnost vojsko osvobodit.

 

16. Když se konzul Q. Municius v Ligurii dostal do soutěsky a všem už se zdálo, že to bude obdoba kaudijské pohromy, rozkázal Numiďanům z pomocných sborů, kterými bylo, jednak kvůli jejich vlastnímu zvláštnímu vzhledu, jednak kvůli divné podobě jejich koní, pohrdáno, aby jeli k ústí soutěsky, které měl v rukou nepřítel. Nepřátelé se měli zpočátku na pozoru, aby je Numiďané nenapadli, a postavili proti nim stráže. Numidští jezdci však začali schválně padat s koní a vůbec hráli divadlo, aby jimi nepřátelé začali pohrdat ještě víc. Řady barbarů se díky tomu uvolnili a všichni se oddali té podívané. Když toto Numďané zpozorovali, začali se k nim přibližovat, nasadili koním ostruhy a vyrazivše vpřed se probili přes postavené nepřátelské hlídky. Numiďané poté zapálili nejbližší pole Ligurů a ti se museli vrátit bránit svůj vlastní majetek a Římany, které již měli v pasti, museli nechat uniknout.

 

17. L. Sulla byl za války se spojenci zaskočen v soutěskách u Aesernie vojskem nepřátel, kterému velel Duillius. Sulla ho tedy požádal o schůzku ohledně podmínek míru, avšak jednal s ním bezvýsledně. Všiml si však, že nepřátelští vojáci mají vinou dlouhého příměří uvolněnou morálku. Vyrazil tedy s vojskem v noci, zanechav na místě trubače, který měl troubit hlídky a tím přesvědčit nepřítele, že tam Sullovo vojsko zůstává, a po odtroubení čtvrté noční hlídky ho měl následovat. Tak přivedl Sulla své vojáky v pořádku se všemi zavazadly i těžkými zbraněmi do bezpečí.

 

18. Tentýž Sulla, když bojoval v Kappadokii proti Mithridatovu veliteli Archeláovi a byl jeho přesilou tísněn na nepříznivém místě, učinil zmínku o tom, že by uzavřel mír. A když uplynul čas příměří, které oslabilo pozornost nepřátel, unikl jim.

 

19. Hsadrubal, bratr Hannibalův, když nemohl uniknout z údolí, protože východy z něj byly obsazeny Římany, jednal s Claudiem Neronem a souhlasil, že odtáhne z Hispánie, bude-li mu to dovoleno. Poté se ale stále vytáčel z přistoupení na dohodu, čímž získal několik dní a po celou tu dobu ustavičně posílal vojsko po částech přes stezky vedoucí úžinami, které Římané nehlídali. Nakonec sám vyrazil se zbývajícími vojáky a snadno unikl.

 

20. Spartakus nechal naplnit příkop, kterým ho obklíčil M. Crassus, těly pobitých zajatců a dobytka a v noci ho tak překročil.

 

21. Tentýž Spartakus, jsa obklíčen na hoře Vesuvu, splet z proutí provazy a po těch se spustil na té nejpříkřejší, pročež nehlídané, straně hory. Takto nejenom vyvázl, ale ještě i Clodia tak vyděsil, když se objevil na opačné straně Římanům, že několik kohort ustoupilo čtyřiasedmdesáti gladiátorům.

 

22. Jindy zase Spartakus, když byl obklíčen prokonzulem L. Variniem, nechal v malých vzdálenostech od sebe vztyčit před bránou tábora kůly a k nim přivázat mrtvoly, které měly výstroj i zbraně, aby byly vidět ze vzdálených stanovišť nepřítele. Poté zapálil v celém táboře ohně a takto nepřítele oklamav nepravdivým pohledem v noci své sbory odvedl.

 

23. Spartský velitel Brásidás, když ho u Amfipole zaskočila athénská přesila, které se počtem zdaleka nemohl vyrovnat, nechal se obklíčit, aby tak zmenšil hloubku nepřátelského šiku, jak se kolem něj budou muset Athéňané roztáhnout do celého kruhu. A když tak stáli, ve velmi řídkém šiku, vytrhl.

 

24. Když byl Ífikratés v Thrákii, zbudoval tábor v údolí, ale poté zjistil, že blízký kopec má v držení nepřítel a že z něj vede jediná cesta k němu dolů. Zanechal tedy několik vojáků v táboře a těm rozkázal, aby v noci rozdělali množství ohňů, poté vyvedl vojsko z tábora a rozmístil ho podél té cesty a barbary nechal po ní projít. Tím se nebezpečnost toho místa, kde byl předtím sám, obrátila proti nepříteli a Ífikratés mu s částí svého vojska vpadl do zad, s částí dobyl tábor.

 

25. Dáreios, aby před Skythy zatajil svůj odchod, zanechal v táboře psy a osly. Když nepřátelé slyšeli jejich štěkot a řev, uvěřili, že tam Dáreios zůstává.

 

26. Stejný podvod chtěli Ligurové připravit na naše vojáky a tak přivázali na různých místech ke stromům býčky, kteří, jak byli osamoceni, často bučeli, což budilo zdání, že tam nepřátelé zůstávají.

 

27. Když byl Hannón obklíčen nepřítelem, nechal na místo, které bylo nejvhodnější k úniku, nanosit hořlavý materiál a zapálit. Poté, když byli nepřátelé odvoláni, aby bránili ostatní únikové cesty, vyvedl Hannón své vojáky přímo přes plameny, poučiv je, aby si obličej kryli štítem, nohy látkou.

 

28. Hannibal, když proti němu stál Fabius Maximus, aby unikl z nebezpečného postavení, v němž měl již nouzi o zásoby, vyslal v noci býky, kterým k rohům přivázal svazky roští a zapálil. A protože mladý dobytek byl plameny, které se ještě jeho vlastním pohybem zvětšovaly, poplašen, rozběhl se na všechny strany a osvětlil hory, proti nimž byl hnán. Římané, kteří se sběhli, aby se na to podívali, si nejprve mysleli, že je to nějaké znamení. Poté, když už zjistili, co to ve skutečnosti je, a oznámili to Fabiovi, ten se bál, aby nebyla nějaká past a podržel své vojáky v táboře. Barbaři pak bez překážky vyrazili.

 

6) O léčkách strojených za pochodu

 

1. Fulvius Nobilior, když vedl vojsko z území samnitského na území lukanské a od přeběhlíků se dozvěděl, že nepřítel hodlá napadnout jeho zadní voj, rozkázal, aby vpředu šla nejsilnější legie a poslední aby šlo vozatajstvo se zavazadly. Tak se stalo, že nepřátelé při nejbližší vhodné příležitosti vozatajstvo obklíčili a začali loupit zavazadla. Fulvius tu legii, o níž jsem mluvil shora, rozdělil, pět kohort poslal na pravou stranu silnice, pět na levou a tak, rozvinuv vojáky po obou stranách cesty, nepřátele zaměstnané loupením napadl a pobil.

 

2. Tentýž Fulvius, když ho jednou na pochodu zezadu tlačili nepřátelé, došel k řece, která sice nebyla tak velká, aby byl přechod nemožný, ale přece by chvíli ztratil kvůli její prudkosti. Jednu legii tedy skryl v okolí, aby nepřátelé zbylou opovrhovali a tím odvážněji je pronásledovali. A když k tomu opravdu došlo, legie, která byla rozmístěna v okolí, nepřítele ze zálohy napadla a pobila ho.

 

3. Když musel v Thrákii Ífikratés rozvinout dlouhý voj, doneslo se mu, že nepřátelé hodlají napadnout jeho zadní šik. Rozkázal tedy vybraným jednotkám rozestoupit se na obě strany cesty a tam ve skrytu zůstat; ostatnímu vojsku pak přikázal zrychlit a pokračovat v pochodu. A jak táhlo vojsko kolem něj, zastavoval u sebe nejlepší vojáky. A tak poté nepřítele, zaměstnaného kořistěním a již vyčerpaného, napadl s odpočinutými a spořádanými silami, zahnal ho a zbavil kořisti.

 

4. Bojové nařezali v Litanském lese, kterým mělo procházet naše vojsko, stromy tak, aby zůstaly stát, dokud by se do nich nestrčilo. Sami se poté skryli za poslední takto nařezané stromy a když nepřítel vkročil do lesa, strčili do těchto, čímž povalili všechny. Tak se Římané ocitli pod těmito padajícími stromy a přišli o velkou část vojska.


7) Jak zařídit, aby se zdálo, že neschází, čeho se nedostává, nebo jak to nahradit

 

1. Lucius Caecilius Metellus, protože mu scházely lodě, na kterých by přeplavil slony, nechal spojit velké sudy, pokrýt je lešením a na ně postavil slony a tak je převezl přes Messinskou úžinu.

 

2. Hannibal, když nemohl přinutit slony k přechodu řeky, která byla před nimi, a neměl ani lodě ani zásobu materiálu, aby postavil vory, tak rozkázal poranit nejdivočejšího slona za uchem a tomu, kdo ho poranil, přikázal okamžitě přeplavat řeku a utíkat. Rozhořčený slon začal pronásledovat původce své bolesti a přeplaval řeku, čímž dal příklad ostatním slonům, aby se toho také odvážili.

 

3. Kartháginští vojevůdci chtěli postavit loďstvo, avšak neměli kavil, z něhož se dělají provazy. Použili tedy k zhotovení lan ostříhané vlasy žen.

 

4. Totéž učinili i Massalejští a Rhoďané.

 

5. Když byl M. Antonius zahnán od Mutiny, dal svým vojákům jako štíty kůru stromů.

 

6. Spartakus a jeho vojáci měli štíty z proutí potaženého kůží.

 

7. Jak soudím, není toto místo nevhodné k připomenutí slavného činu Alexandra Makedonského, který když konal s žíznivým vojskem těžký pochod Africkou pouští, vylil před zraky všech vodu, kterou mu, vyčerpanému, nabídl v helmici nějaký voják, chtěje raději dát vojsku příklad skromnosti, než si tu vodu dopřát sám.


8) O rozdělení nepřátelských sil

 

1. Coriolanus, když se válkou mstil za to, že ho v Římě odsoudili a on kvůli tomu ztratil své dobré jméno, zakázal plenit pole patriciů, avšak pole plebejců spálil a zpustošil, aby tím vzbudil rozpory, čímž by byla rozdrobena svornost Římanů.

 

2. Hannibal, aby poškodil Fabia Maxima, jemuž se nevyrovnal ani statečností ani uměním vést válku, kdyby ho uvrhl do podezření z nečestného jednání, ušetřil jeho pozemky, jiné ale vyplenil. Fabius ale svou velkorysostí zabránil tomu, aby ho jeho spoluobčané podezírali, když své pozemky předal lidu.

 

3. Když byl Fabius Maximus popáté konzulem, spojila se proti římskému národu vojska Keltů, Umbrů, Etrusků a Samnitů. Fabius proti nim zbudoval za Apeninami v Sentiu opevněný tábor a napsal Fulviovi a Postumiovi, kteří hájili Řím, aby se s vojskem přemístili ke Clusiu. Když tam tito dorazili, Etruskové a Umbrové se museli vrátit a bránit své území. Samnity a Kelty, kteří tam zůstali, Fabius s kolegou Deciem napadl a porazil.

 

4. Když bojoval Manius Curius proti Sabinům, kteří sebrali nesmírné vojsko, překročili hranice své země a zabrali naší, poslal tajnými stezkami několik jednotek, aby zapálili porůznu jejich opuštěné vesnice a pole. Sabinové se pak rychle stáhli bránit svou pustošenou zemi. Curius dokázal nejen zpustošit opuštěné sabinské území, ale i jejich vojsko bez boje zahnal a rozprášené pobil.

 

5. T. Didius, nemaje přílišnou důvěru v malou hrstku svých vojáků, se snažil protahovat válku do příchodu legií, jež očekával. Při tom se dozvěděl, že tyto posily hodlají nepřátelé napadnout. Svolav tedy poradu rozkázal, aby se vojáci připravili na bitvu a aby zajatci byli schválně hlídáni méně ostražitě. Několika málo z nich se podařilo utéci a oznámili svým velitelům, že hrozí bitva. Aby nerozdělili své síly, upustí v očekávání bitvy nepřátelé od svého záměru napadnout ony legie, na něž připravovali léčku. Ty pak došly bezpečně k Didiovi, aniž se musely bránit nějakému útoku.

 

6. Za punské války se některé obce rozhodly odpadnout od Římanů a přidat se k Punům. Jelikož ale předtím poslali do Říma rukojmí, které chtěli získat zpět a teprve pak od Římanů odpadnout, předstíraly, že mezi nimi a jejich sousedy vznikly nějaké spory, které měli rozhodnout římští vyslanci. A když je Římané poslali, oni je zadrželi jako nepřátelské rukojmí a nevrátili je dříve, než sami dostali zpět své lidi.

 

7. Římští vyslanci, kteří byli vysláni ke králi Antiochovi, u něhož pobýval po porážce Karthaginců Hannibal, jehož protiřímské plány se král chystal uskutečnit, způsobili tím, že se s Hannibalem často scházeli, že ho král začal podezřívat, přestože jinak měl Hannibala ve velké oblibě a i on mu byl díky své chytrosti a svým válečným zkušenostem velmi užitečný.

 

8. Q. Metellus, vedoucí válku proti Iugurthovi, podplatil vyslance, které k němu Iugurtha poslal, aby mu krále vydali; když přišli další, udělal totéž. Stejně jednal i s dalšími. Co se ale týče zajetí Iugurthy, postoupila ta věc díky tomuto jen málo. Metellus ho chtěl totiž dostat živého. Jinak tím ale dosáhl dost věcí, neboť díky tomu byly zadrženy dopisy Iugurthovy psané jeho přátelům, které za to král potrestal. Takto ztratil díky Mettelově lsti své přátele a nové si později už nemohl získat.

 

9. C. Caesar, když se od nějakého nosiče vody dozvěděl, že Afranius a Petreius hodlají v noci přemístit tábor, tak aby zabránil uskutečnění nepřátelských úmyslů bez útrap vlastních vojáků, rozkázal hned navečer vojákům troubit k dalšímu pochodu a kolem nepřátelských pozic hnát muly a při tom dělat hluk. Tak nepřátelé, které Caesar chtěl udržet na tom místě, tam zůstali, domnívajíce se, že Caesar odtáhl.

 

10. Scipio Africanus, aby se zmocnil zásob, které přicházely Hannibalovi, poslal Minucia Therma napřed, slíbiv mu, že mu přijde na pomoc.

 

11. Když se na Sicílii vylodili v ohromném množství Afičané, aby zničili moc syrákúského tyrana Dionýsia, opevnil tento mnoho tvrzí a přikázal posádkám, aby je vydali přicházejícímu nepříteli a pak se rozptýleně vrátili potají do Syrákús. Afričané v obsazených tvrzích museli nechat posádku. Když takto Dionýsios zmenšil počet nepřátel na takový, jaký chtěl, napadl je, jsa jim počtem téměř roven, a přemohl je, sehnav předtím chytře své vojáky dohromady a nepřátelské rozptýliv.

 

12. Když Sparťan Agésiláos začal válku s Tissafernem, předstíral, že táhne do Kárie, jako by se chtěl s nepřítelem, silnějším v jezdectvu, střetnout v hornatém území, což by pro něj samotného bylo výhodnější. Když se Tissafernés podle očekávaného záměru nepřítele stáhl do Kárie, Agésiláos vtrhl do Lýdie, kde bylo hlavní město nepřátel, zničil ty, kteří ho bránili a zmocnil se královských peněz.


9) O utišení vzpoury mezi vojáky

 

1. Když se konzul Aulus Manlius dozvěděl, že se spikli vojáci v zimním táboře v Kampánii, aby pobili své hostitele a sami se pak zmocnili jejich majetku, rozhlásil zvěst, že tamtéž budou zimovat i příští rok. Spiklenci proto odložili své plány, Kampánie byla zbavena nebezpečí a při první příležitosti Manlius potrestal viníky.

 

2. Když byly legie římského národa zachváceny zhoubnou vzpourou, L. Sulla je rozohněné přivedl lstí zpět k zdravému rozumu. Rozkázal totiž mezi nimi rozhlásit, že je nablízku nepřítel, aby se zdvihl pokřik volající do zbraně a ozvaly se polnice. Zmařiv takto vzpouru táhl pak se všeobecným souhlasem proti nepříteli.

 

3. Když vojsko pobilo v Mediolanu městskou radu, Cn. Pompeius se obával, aby, kdyby si povolal jen viníky, nerozpoutal vzpouru, rozkázal přijít jim a ještě nějakým dalším, kteří na tom zločinu neměli podíl. Tak poslechli jak provinilci, bez velkého strachu, neboť nebyli povoláni jen oni sami, pročež se zdálo, že nejsou povoláváni kvůli tomu zločinu, tak i ti, kteří měli čisté svědomí, kteří zároveň, když byli viníci zatknuti, na ně dávali ve vlastním zájmu pozor, aby nebyli obviňováni, kdyby oni snad utekli.

 

4. C. Caesar, když došlo v některých legiích ke vzpouře a zdálo se, že se ty legie dokonce spikly mezi sebou, aby zahubily jeho samého, nehladě na strach vystoupil před vojáky a s rozhodnou a přísnou tváří ty, kteří si to přáli, propustil. Avšak stud nad tím, že mají být propuštěni z armády, donutil ty vojáky, aby se veliteli omluvili a pak už byli vzorně poslušní a věnovali se běžným pracím.

 

10) Jak zabránit nevhodným žádostem o svedení bitvy

 

 

1. Q. Sertorius ze zkušenosti věděl, že nemůže být rovnocenným soupeřem celému římskému vojsku a aby to dokázal i svým barbarským vojákům, kteří chtěli nerozvážně svést bitvu, nechal do shromáždění svých jednotek přivést dva koně, jednoho velmi zdatného, druhého slabého a spolu s nimi dva mladíky, kteří působili svou postavou podobně jako ty koně, jeden byl mohutný, druhý hubený. A tomu silnějšímu rozkázal, aby utrhl tomu slabšímu koni najednou celý ocas, avšak tomu hubenému přikázal, aby trhal silnějšímu koni ocas po jednotlivých žíních. A když tento dokončil, co mu bylo rozkázáno, zatímco ten silnější mladík se bezvýsledně namáhal s ocasem onoho slabého koně, řekl Sertorius: „Tímto vám tady dávám příklad povahy římských kohort. Pro toho, kdo je napadne všechny najednou, jsou nepřemožitelné. Avšak ten, kdo bude útočit na ně jednotlivě, je zničí a rozpráší.

 

2. Tentýž Q. Sertorius, když viděl, že jeho vojáci žádají nerozvážně bitvu, a domníval se, že nepošle-li je do boje, přestoupí rozkaz a vyrazí sami, povolil četě jezdců, aby dorážela na nepřítele. A když se tato jednotka dostala do nesnází, poslal jí na pomoc ostatní vojsko, čímž všechny bezpečně zachránil a aniž musel někoho trestat, ukázal svým vojákům, jak by dopadla jimi žádaná bitva. Ti si pak velice poslušně hleděli rozkazů.

 

3. Sparťan Agésiláos, když bojoval s Thébany, umístil svůj tábor na břeh řeky, a když zjistil, že nepřátelské sbory jsou mnohem větší a chtěl proto odvrátit své vojáky od touhy po boji, řekl, že mu bohové přikázali se bránit s návrší, a proto umístil na břeh malou posádku a stáhl se na kopce. Thébané si to vysvětlili tak, že se to udělal ze strachu a překročili řeku, zahnavše snadno tu malou jednotku na břehu, a dychtivě pronásledovali ostatní, čímž se dostali do nepříznivého postavení a byli zničeni hrstkou nepřátel.

 

4. Dácký náčelník Skorylo dobře věděl, že je římský lid rozdělen občanskými válkami, ale přesto se domníval, že by na ně neměl útočit, jelikož by se kvůli válce vnesené zvenku upevnila svornost mezi občany. Přivedl tedy před zástupce lidu dva psy a ti když se dali do zuřivého boje mezi sebou, ukázal jim vlka. Psi ho okamžitě napadli, zanechavše sváru mezi sebou. Tímto příkladem odvrátil barbary od útoku na Římany, o němž si mysleli, že bude prospěšný.

 

11) Jak povzbudit vojsko k boji

 

 

1. Konzulové M. Fabius a Cn. Manlius, bojující proti Etruskům, když se vojsko kvůli různým třenicím vyhýbalo bitvě, předstírali k tomu, že sami váhají, dokud nebyli vojáci nadávkami nepřátel donuceni sami si vyžádat bitvu a přísahali, že z ní vyjdou jako vítězové.

 

2. Když musel Fulvius Nobilior svést boj s rozohněným vojskem Samnitů, zatímco jeho vlastní sbory byly slabé, předstíral, že podplatil jeden nepřátelský pluk, aby zradil své, a aby posílil důvěru v to, co říkal, určil tribunům, centurionům prvních setnin i ostatním centurionům, kolik má každý dát buď hotových peněz nebo zlata a stříbra a přikázal to vše snést dohromady, aby mohl ukázat, jak velký je úplatek pro ty zrádce; těm však, kteří na to přispěli, slíbil přidat, až bude vítězství dokonáno, bohatou odměnu. Víra v toto přidala Římanům nadšení a sebevědomí, díky čemuž bylo získáno, když byla pak okamžitě svedena bitva, přeslavné vítězství.

 

3. Když musel C. Caesar svést boj s Germány pod velením Ariovistovým, ale jeho vojáci neměli dost odvahy, řekl ve shromáždění, že tedy ten den nebude provádět nic, jen decimaci. Tím dosáhl toho, že všichni ti, kteří byli v řadě desátí, byli podníceni jakoby na důkaz své vyjímečné statečností, jiní zase ze studu, aby sláva statečnosti nepatřila někomu jinému.

 

4. Q. Fabius, protože dobře věděl, že Římané mají takovou lásku ke svobodě, že by jakoukoliv pohanou byli velmi popuzeni k boji, a věděl i, že od Punů nemůže čekat nic spravedlivého nebo smírného, poslal do Karthága vyslance ohledně podmínek míru. A když poslové karthaginské podmínky, plné bezpráví a zpupnosti, oznámili, bylo tím římské vojsko podníceno k boji.

 

5. Agésiláos, spartský velitel, měl tábor nedaleko spojeneckého města Orchomenos. Dozvěděl se, že si mnozí vojáci odnášejí své nejcennější věci za hradby, pročež rozkázal obyvatelům města, aby nepřijímali nic, co patří do jeho vojska, aby vojáci bojovali tím vášnivěji, když by věděli, že musí bojovat o všechny své věci.

 

6. Epameinóndás, thébský velitel, hodlaje svést bitvu proti Sparťanům, rozhlásil na shromáždění vojska, aby vojáci byli podporováni nejen svými tělesnými silami, ale i zápalem, že Sparťané jsou odhodláni, dosáhli-li by vítězství nad Thébany, všechny thébské občany mužského pohlaví pobít, jejich ženy a děti by však zotročili; Thébané, rozníceni tímto prohlášením, porazili Sparťany hned prvním útokem.

 

7. Leotychydás, spartský velitel, chtěl svést námořní bitvu v tentýž den, kdy zvítězili spojenci. A přestože nevěděl, ta bitva dopadla, rozhlásil, že mu bylo oznámeno vítězství jejich strany, čímž dosáhl toho, že jeho vojáci byli odhodlanější k bitvě.

 

8. Aulus Postumius, když se během bitvy, kterou svedl s Latiny, ukázalo zjevení dvou mladíků na koních, povzbudil mysl svých vojáků tím, že říkal, že jim pomáhají Pollux a Kastor, čímž zachránil výsledek bitvy.

 

9. Když vedl Sparťan Archidámos válku proti Arkadům, nechal v táboře postavit zbraně a kolem nich v noci tajně provést koně. A ráno, ukazuje jejich stopy, jako by přijeli Kastor a Pollux, přesvědčil své vojáky, že jim tito budou pomáhat až budou bojovat.

 

10. Periklés, athénský velitel, se chystal začít bitvu, když si všiml háje, z něhož mohly být vidět oba šiky, hustě zarostlého a rozsáhlého. který byl zasvěcen Plútónovi. Rozkázal tedy nějakému muži ohromné postavy, který, poté, co si obul boty s vysokými podpatky a oblekl purpurový šat, a i pro své vlasy budil úctu, aby vstoupil na vůz tažený dvěma bílými koňmi a aby, až bude dáno znamení k bitvě, se rozjel a silným hlasem volaje jménem Perikla ho povzbuzoval a říkal, že Athéňanům pomáhají sami bohové. Díky tomuto byli nepřátelé chvíli předtím, než by se vojska srazila, zahnáni na útěk.

 

11. Aby měl tím více připravené vojsko k boji, L. Sulla předstíral, že mu bohové odhalili budoucnost a těsně před tím, než se dal do boje, modlil se před zraky vojska k malé sošce, kterou si byl vzal v Delfách, a prosil jí, aby uspíšila jeho vítězství.

 

12. C. Marius měl u sebe jakousi věštkyni odněkud ze Sýrie a předstíral, že se od ní předem dozvídá výsledky bitev.

 

13. Q. Sertorius, protože jeho vojsko bylo tvořeno barbary, válečníky nevalného rozumu, vodil po Lusitánii překrásnou bílou laň tvrdě, že se od ní předem dozvídá, co je třeba učinit a čemu je třeba se vyhnout, takže barbaři byli všech jeho příkazů poslušni jako to bylo přikázáno bohy.

Tento druh lstí se ale nemá využívat jen tehdy, když budeme předpokládat, že ti, proti nimž lest používáme, jsou nevzdělaní, ale mnohem více tehdy, když ta lest bude vymyšlená tak, aby se uvěřilo, že to bylo učiněno bohy.

 

14. Alexander Makedonský, když hodlal provést oběť, popsal barvou haruspikovi ruku, kterou měl vložit do vnitřností. Písmena, která napsal, říkala, že je Alexandrovi dáno vítězství. Když haruspix uchopil teplá játra, písmena se na ně obtiskla. A když je pak král ukázal vojsku, povzbudil tím jeho odvahu, protože to vypadalo, jakoby bůh sliboval vítězství.

 

15. Totéž učinil haruspex Sudinés, když Eumenés hodlal svést bitvu s Galy.

 

16. Když Théban Epameinóndás bojoval proti Sparťanům, usoudil, že je nutno sebedůvěru jeho vojáků povzbudit náboženskou vírou. Odstranil tedy v noci zbraně, které se jako část výzdoby nacházely v chrámu, a přesvědčil vojáky, že bohové je na tažení následují a že jim budou pomáhat, až budou sami bojovat.

 

17. Sparťan Agésiláos, zajavší nějaké Peršany, jejichž oděv, když byli oblečeni, naháněl mnoho strachu, je ukázal svým vojákům nahé, aby ti pohrdli jejich bledými a slunci nezvyklými těly.

 

18. Syrákúský tyran Gelón, vedoucí válku s Puny a zajavší jich mnoho, předváděl jako podívanou pro své vojáky ty nejslabší zajatce, hlavně z pomocných vojsk, jejichž vojáci byli úplně černí, nahé, aby svým lidem dokázal, že jimi mají pohrdat.

 

19. Kýros, perský král, aby povzbudil ducha svých poddaných, držel je jednou celý den o hladu v jakémsi lese, který měli pokácet. Druhého dne jim však předložil nejvybranější pokrmy a zeptal se jich, zda mají nyní větší radost než předešlého dne. A protože se všem líbil současný stav, řekl: „A právě přes to, co jste podstoupili včera, se dostanete k tomuto; neboť nemůžete být svobodní a šťastní, pokud neporazíte Médy.

 

20. Když L. Sulla válčil proti Mithridatovu vojevůdci Archeláovi a u Peiraiea se jeho vojáci chovali zbaběle, dal jim tak namáhavé úkoly, že si sami žádali o svedení bitvy.

 

21. Fabius Maximus, obávaje se, aby jeho vojáci nebojovali méně odhodlaně, když by se spoléhali na lodě, na nichž by měli útočiště, nechal je ještě předtím, než začal bitvu, zapálit.


12) Jak zbavit vojsko strachu, který mu nahnala nepříznivá znamení

 

 

1. Když Scipio přepravil vojsko z Itálie do Afriky a vystupujíce z lodi upadl, tak, když zpozoroval, že vojáci jsou kvůli tomu vyděšeni, otočil toto, co přinášelo zděšení, svým klidem a duchapřítomností v povzbuzení svých mužů, když řekl: „Radujte se vojáci, dobyl jsem Afriku!“

 

2. C. Caesar, když náhodou při nastupování na loď upadl, řekl: „Držím tě, matko Země!“ Tímto vysvětlením té nehody způsobil, že to vypadalo, jako by se chtěl do té země, kterou nyní opouštěl, vrátit.

 

3. Konzul T. Sempronius Gracchus, když už měl postavený šik proti Piktonům a náhle nastalo zemětřesení a vyděsilo obě strany, povzbuzováním dodal svým mužům odvahy a pobídl je, aby napadli nepřátele, zděšené kvůli své pověrčivosti, a napadnuvše je je úplně zničili.

 

4. Sertorius, když se jednou zčistajasna objevila na štítech jezdců a hrudi koní krev, vyložil to jako předzvěst vítězství, protože ta místa mají být potřísněna krví nepřátel.

 

5. Théban Epameinóndás řekl, když jeho vojáci byli zachmuřeni, protože vítr odnesl ozdobnou stužku z jeho kopí, kterou tam měl podle zvyku uvázanou, a zanesl ji na hrob nějakého Sparťana: „Nebojte se vojáci. Sparťanům to značí záhubu, vždyť hroby se zdobí při pohřbu.“

 

6. Tentýž Epameinóndás, když v noci nějaká padající hvězda vystrašila ty, kteří ji spatřili, jim řekl: „Tímto nám bohové ukazují světlo.“

 

7. Rovněž Epameinóndás, když se schylovalo k bitvě se Sparťany, spadl náhle ze sedátka, na němž seděl. Když se dozvěděl, že si to zmatení vojáci vykládají jako špatné znamení, prohlásil: „Je nám, vskutku, zakázáno sedět.“

 

8. L. Sulpicius Gallus oznámil předem blížící se zatmění měsíce a přidal pro to vysvětlení a důvodu, aby to jeho vojáci nechápali jako zlé znamení.

 

9. Syrákúsan Agathoklés, bojující proti Punům, když došlo k podobnému zatmění tohotéž nebeského tělesa, ač to bylo ve dne a vojáci byli pro to vyděšeni, že je to nějaké špatné znamení pro jejich bitvu, vyložil důvody, proč se tak stalo, a vysvětlil, že ať je to cokoliv, týká se to přírody a ne jejich záležitostí.

 

10. Když uhodil do Perikleova tábora blesk a vyděsil vojáky, svolal shromáždění a tam před zraky všech křesáním kamenů rozdělal oheň a uklidnil zděšení tím, že vysvětlil, že podobně vzniká třením se mraků blesk.

 

11. Athéňan Tímotheos, hodlaje se střetnout v námořní bitvě s Korkýřany, řekl svému kormidelníkovi, když ten dával vyrazivšímu již loďstvu znamení k ústupu, protože uslyšel, jak se nějaký z veslařů rozkašlal: „Ty se divíš, že z tolika vojáků jeden nastydl?

 

12. Když Athéňan Chabriás hodlal svést námořní bitvu a tu přímo před jeho loď udeřil blesk, řekl pro ten úkaz vystrašeným vojákům: „Nyní je nejvhodnější chvíle začít bij, když největší z bohů Zeus ukazuje, že svou vůlí pomáhá našemu loďstvu!“



KNIHA II


Po vyložení příkladů lstí, které mají velitele poučit o tom, co se, dle mého názoru, má učinit před samotným svedením bitvy, předložím nyní příklady těch lstí, které náležejí k samotné bitvě, a poté vyložím ty, které se mají vykonat po bitvě.

Druhy těch lstí, které náleží k bitvě, jsou:

1) O vybrání času bitvy

2) O vybrání místa bitvy

3) O postavení šiku

4) O uvedení šiku nepřátel v zmatek

5) O nástrahách

6) O propuštění nepřítele, aby obklíčen ze zoufalství neobnovil bitvu

7) O zatajování nepříznivých skutečností

8) Jak rázností obnovit boj

Za druhy těch lstí, které mají být vykonány po bitvě, pokládám tyto:

9) O ukončení zbývající války, dopadl-li boj úspěšně

10) Jak napravit ztráty, dopadl-li boj zle

11) Jak udržet ve věrnosti pochybující vojáky

12) Co se má učinit pro obranu tábora, nemáme-li důvěru ve své přítomné sbory

13) O ústupu

 

1) O vybrání času bitvy

 

 

1. Když se P. Scipio v Hispánii dozvěděl, že vůdce Punů Hasdrubal postavil ráno šik s hladovým vojskem, zdržel své vojáky až do jedné hodiny, rozkázav jim předtím, aby si odpočinuli a najedli se. A když se nepřátelé, meškající o hladu a žízni ve zbrani začali vyčerpaní stahovat do tábora, vyvedl náhle své sbory, svedl bitvu a nepřítele porazil.

 

2. Když bojoval Metellus Pius v Hispánii proti Hirtuleiovi a ten hned za svítání přivedl postavený šik až pod val jeho tábora, podržel své vojáky v táboře až k poledni, neboť tehdy byla zrovna nejteplejší část roku. Poté snadno porazil vedrem vysílené nepřátele, protože jeho vojáci měli svěží a čerstvé síly.

 

3. Tentýž Metellus, když v Hispánii spojil svůj tábor s táborem Pompeiovým, často stavěl šik, pročež se nepřítel, který soudil, že se dvěma vojevůdcům nevyrovná, zdržoval bitvy. Za nějaký čas ale zpozoroval, že Sertoriovi vojáci jsou popuzení velkým zápalem a dožadují se svedení bitvy, hrozí rukama a mávají kopími. Tehdy usoudil, že je načase ustoupit té roznícenosti nepřátel, odvedl své vojáky zpět a poradil totéž i Pompeiovi.

 

4. Tábor konzula Postumia na Sicílii dělilo od punského tábora jen tři tisíce kroků. A Kartháginští velitelé každodenně stavěli přímo před římským opevněním šik a Postumius jim stále v lehkých šarvátkách odolával pouze s malou jednotkou lehkooděnců. Když Punové začali tímto jeho zvykem pohrdat, nechal Postumius zbývající vojsko v tichosti v táboře a podle zvyku s malou hrstkou vojáků odolával nepřátelským útokům, ale zdržoval je tam tentokrát déle než obvykle. A když se nepřátelé začali odpoledne, vyčerpaní a již i trýznění hladem, stahovat, zničil je, trpící zmíněnými potížemi, se svými svěžími vojáky.

 

5. Athéňan Ífikratés vypozoroval, že nepřátelští vojáci jí každý den ve stejnou dobu. Rozkázal tedy svým mužům, aby se najedli dříve, a vyvedl je do šiku. Nepřítele, který proti němu vyrazil, tak zdržoval, že mu nedal ani příležitost k boji, ani možnost odejít. Když už se schylovalo k večeru, odvedl Ífikratés své vojáky zpět, nicméně je stále držel ve zbrani. Nepřátelé, vyčerpaní ani ne tak dlouhým stáním v šiku jako hladem, se okamžitě spěchali umýt a najíst. Tu Ífikratés opět vyvedl své vojáky a napadl bezbranný nepřátelský tábor.

 

6. Tentýž Ífikratés, když měl po mnoho dní tábor zbudovaný proti táboru Sparťanů a obě strany vyrážely každodenně pro píci a na dříví ve stejnou dobu, poslal jednoho dne za těmito pracemi otroky a vozataje ve vojenské výstroji, avšak vojáky podržel v táboře. A když se nepřátelé rozptýlili za podobnými pracemi, dobyl jejich tábor a je samotné, neozbrojené, s balíky dřeva a píce, snadno pobil nebo pozajímal, jak se odevšad sbíhali na poplach.

 

7. Když konzul Verginius válčil na území Volsků a viděl, že zdálky a rychlým během přibíhají nepřátelé, rozkázal svým vojákům si odpočinout a připravit si kopí. Pak napadl se svěžími silami svého vojska supící nepřátele a obrátil je na útěk.

 

8. Fabius Maximus, protože dobře věděl, že Galové a Samnité mají největší sílu zpočátku útoku, zatímco jeho vojáci vzplanou neumdlévajícím duchem až během boje, rozkázal jim, aby při prvním náporu nepřítele usilovně zadrželi, aby se po chvíli unavil. Jakmile k tomu došlo, přivedl svým vojákům v předních liniích posily a veškerými silami se vrhl na nepřítele a zahnal ho.

 

9. U Chairóneie byl Filippos pamětlivý toho, že on má vojsko díky dlouhým bojům vytrvalé, zatímco Athéňané sice silné, ale nevycvičené a při útoku vášnivé. Protahoval tedy schválně bitvu a brzy, když už Athéňané byli unavení, horlivěji na ně zaútočil a porazil je.

 

10. Sparťané, když se dozvěděli, že Messéňané již vzpláli takovou zuřivostí, že se do boje vydávají i s manželkami a dětmi, bitvu odložili.

 

11. C. Caesar za občanské války obklíčil a žízní sužoval vojsko Afrianovo a Petreiovo a nepřátelé se, tímto popuzeni, zabivše všechen svůj tažný dobytek, vydali do bitvy, zadržel své vojáky, neboť se domníval, že je to nevhodný čas pro bitvu, protože protivníky jejich beznadějné postavení a hněv rozpálily.

 

12. Cn. Pompeius chtěl dohnat utíkajícího Mithridata k bitvě. Vybral k boji noční dobu a postavil se ustupujícím do cesty. A tak, sám připraven, vnutil nepřátelům náhle nutnost boje. Krom toho zřídil šik tak, že oči pontského vojska otupovalo měsíční světlo, jeho vlastním vojákům však nepřítele ukazovalo osvětleného.

 

13. Je známo, že Iugurtha, pamětliv římské zdatnosti, sváděl bitvu obvykle na sklonku dne, aby mihl v případě porážky svého vojska zmizet do noci.

 

14. Když Lucullus bojoval ve Velké Arménii u Tigranokerty proti Mithridatovi a Tigranovi, neměl sám více než patnáct tisíc ozbrojenců, zatímco nepřítel měl vojáků nesčetné množství, vinou čehož bylo jeho vojsko nemotorné. Lucullus tedy využil této nevýhody nepřátel a napadl nepřátelské šiky dříve, než se stačili seřadit, a uštědřil jim takovou porážku, že i samotní králové zahodili odznaky a utekli.

 

15. Když Ti. Nero bojoval proti Pannonským a rozzuření barbaři hned za svítání vyrazili do bitvy, Nero své vojáky zadržel a nechal nepřítele trpět v mlze a deštích, které byly ten den náhodou časté. A poté, když zpozoroval, že se nepřátelé, zmoženi nejen stáním a deštěm, ale i vyčerpaností, stahují, zvedl znamení k bitvě, napadl je a porazil.

 

16. Když byl C. Caesar v Galii a dozvěděl se, že král Germánů má nařízení, skoro až zákon, nebojovat, když ubývá měsíce, svedl bitvu právě tehdy a nepřátele, zaměstnané náboženstvím, porazil.

 

17. Božský Vespasianus Augustus napadl a porazil Židy v sobotu, kdy je pro ně hříchem konat něco důležitějšího.

 

18. Sparťan Lýsander, kotvící s loďstvem u Aigispotamoi naproti Athéňanům, se rozhodl vždy ve stejný čas vyplout proti athénským lodím a vzápětí povolat loďstvo zpět. Když už si na to všichni zvykli a Athéňané se vždy, když se spartské lodě stáhly, rozptýlili, aby si sehnali zásoby, Lýsander jednou podle zvyku rozvinul loďstvo a opět ho stáhl. Většina nepřátel zmizela po okolí a ostatní Lýsander napadnuv pobil a všechny athénské lodě zajal.

 

2) O vybrání místa bitvy

 

1. M’. Curius se snažil, jelikož věděl, že nemůže vzdorovat rozvinuté falanze krále Pyrrhy, aby ke střetnutí došlo v úžinách, kde by nepříteli bylo přílišné nahuštění vojáků na závadu.

 

2. Cn. Pompeius si v Kappadokii vybral pro tábor vyvýšené místo. Odtud snadno, protože vojákům při útoku pomáhalo, že běželi s kopce, přemohl Mithridata, už jen díky to, jak na něj jeho vojáci rychle seběhli.

 

3. C. Caesar, když hodlal bojovat s Farnakem, synem Mithridatovým, zřídil šik na kopci. To mu připravilo lehké vítězství, neboť oštěpy, házené shora na zezdola přibíhající barbary, je hned obrátily na útěk.

 

4. Když bojoval Lucullus u Tigranokerty ve Velké Arménii proti Mithridatovi a Tigranovi, obsadil s částí sborů rychle rovný vrcholek blízkého kopce a poté seběhli jeho vojáci dolů na nepřátele a napadli z boku jejich jezdectvo. A ti jezdci pak, obráceni na útěk, uvedli v zmatek i svou pěchotu a Lucullus je napadl a získal přeslavné vítězství.

 

5. Když bojoval Venditus s Parthy, nevyvedl své vojáky z tábora dříve, než byli nepřátelé vzdáleni méně než pět set kroků, a poté se k nim náhlým vyběhnutím tak přiblížil, že se vyhnul nebezpečí lučišníků, kteří byli používáni na velké vzdálenosti. Touto lstí, dávaje tak najevo i jakousi sebedůvěru, nepřítele rychle porazil.

 

6. Když se Hannibal chystal na boj s Marcellem u Numistrona, obsadil takové místo, že ho zboku kryly rokliny a strmé stezky. A využívaje samotnou povahu místa jako opevnění přemohl slavného vojevůdce.

 

7. Když se tentýž Hannibal u Cann dozvěděl, že řeka Volturnum, na rozdíl od ostatních řek, způsobuje ráno velký vítr, který zvedá mračna prachu a písku, zřídil svůj šik tak, aby ten vítr foukal jeho vojákům do zad, Římanům ale plnou silou do obličeje a do očí. Když takto podivuhodně obrátil tyto nepříznivé podmínky proti nepříteli, dosáhl onoho slavného vítězství.

 

8. Marius se rozhodl svést bitvu proti Kimbrům a Teutonům v určitý den. Vojáky, posilněné jídlem, rozmístil před táborem, aby se nepřátelské vojsko na prostoru, který ho dělil od protivníka, namáhavým pochodem unavilo. K tomu ještě k jejich únavě přidal pro ně další nevýhodu tím, že svůj šik zřídil tak, aby barbarskému vojsku do obličeje svítilo slunce a vítr hnal oblaka prachu.

 

9. Když Sparťan Kleomenés bojoval s athénským Hippiou, který byl silnější v jízdě, zatarasil pláň, na níž hodlal bojovat, pokácenými stromy a pro jezdectvo ji tak učinil neschůdnou.

 

10. Iberové, kteří byli v Africe zaskočeni obrovským množstvím nepřátel a báli se, aby nebyli obklíčeni, se postavili zády k řece, která v těch krajích teče vysokými břehy. A tak, majíce chráněná záda tokem řeky, protože vynikali nad nepřítele odvahou, napadli okamžitě nejbližší nepřátele a porazili tím celé vojsko.

 

11. Sparťan Xanthippos obrátil štěstí v punské válce jen tím, že změnil místo boje. Neboť když si ho, ve spásu již nedoufající, Kartháginci za žold najali, zpozoroval, že Afričané, kteří vynikali slony a jezdectvem, se pohybují v kopcích, zatímco Římané, jádro jejichž vojska tvořila pěchota, mají v držení rovinu. Svedl tedy Puny na pláň a tam s pomocí slonů rozrušil římské řady a roztroušené vojáky pak poslal pronásledovat numidskou jízdu, čímž římské vojsko, do té doby vítězné jak na moři, tak na zemi, zahnal.

 

12. Když chtěl thébský velitel Epameinóndás ve válce proti Sparťanům postavit šik, rozkázal, aby před jeho vojskem jezdili jezdci, čímž vehnal nepřátelům do očí obrovské množství prachu, a předstíraje, že čeká jezdeckou srážku, přivedl pěchotu z té strany, odkud mohl s kopce zaútočit na šik nepřátel, otočený na jinou stranu. A tak je, nic nečekající, napadl a porazil.

 

13. Tři sta Sparťanů obsadilo proti nesčetnému množství Peršanů Thermopylai, jejichž úžiny nemohly dovolit, aby tam zblízka bojovalo více, než vyrovnaný počet mužů. Z toho důvodu se počtem barbarům v boji vyrovnali, vynikajíce nad ně ale statečností jich mnoho pobili a nebyli by byli poraženi, kdyby je nepřítel s pomocí zrádce Efialtha Trachinského neobešel a nezničil zezadu.

 

14. Protože Themistoklés, athénský velitel, viděl, že pro Řeky bude neprospěšnější, aby proti ohromnému množství Xerxových lodí bojovali v úžinách u Salamíny, ale nemohl o tom přesvědčit své spoluobčany, dosáhl svou chytrostí toho, aby byli Řekové dohnáni k tomu, co je pro ně užitečné, barbary. Předstíraje totiž zradu poslal ke Xerxovi posla, aby mu oznámil, že Řekové přemýšlejí o útěku a že pro něj bude těžší, jestliže bude muset obléháním dobývat města jednotlivě. Toto způsobilo jednak to, že vojsko barbarů bylo neodpočinuté, jelikož celou noc drželi vojáci stráž, a pak to, že se Řekové ráno s čerstvými silami srazili s hlídkováním vysílenými barbary v mořské úžině, jak Themistoklés chtěl, kde nemohl Xerxés využít své množství, v němž tkvěla jeho převaha.

 

3) O postavení šiku

 

1. Cn. Scipio si všiml, když bojoval v Hispánii u města Indibile proti Hannónovi, že punský voj je postaven tak, že na pravém křídle jsou postaveni Hispánci, sice silní, ale bojující pro cizí věc, avšak Afričané, kteří byli slabší, ale odhodlanější, že stojí na levém křídle. Odvedl tedy část vojáků ze svého levého křídla a na pravém zřídil kosý šik a tak se srazil s nepřítelem. A poté, když Afričané byli poraženi a zahnáni, snadno donutil Hispánce, kteří stáli stranou, jako by byli diváci, aby se vzdali.

 

2. Když vedl Filippos, makedonský král, válku proti Hylliům a zpozoroval, že síly celého nepřátelského vojska jsou nahromaděny na čele šiku, kdežto boky že jsou slabé, shromáždil své nejsilnější vojáky na pravé křídlo, napadl levý bok nepřátel, čímž uvedl celý nepřátelský šik ve zmatek a zvítězil.

 

3. Když Théban Pammenés uviděl, že perský šik má nejsilnější sbory shromážděny na pravém křídle, uspořádal s podobným úmyslem i své a veškerou jízdu a nejstatečnější pěšáky postavil na pravé křídlo, ty nejslabší však postavil proti nejsilnějším z nepřátel a rozkázal jim, aby se při jejich prvním útoku zachránili útěkem a uchýlili se do lesů a nepřístupných míst. Takto ošálil nejsilnější část nepřátel a sám se svými nejlepšími vojáky na pravém křídle obklíčil celý nepřátelský šik a nepřátele zahnal.

 

4. Když P. Cornelius Scipio, jenž později získal příjmení Africanus, bojoval proti punskému veliteli Hasdrubalovi, vyváděl několik dní po sobě své vojsko tak, aby vždy střed šiku měl zabezpečen nejsilnějšími jednotkami. Ale protože nepřátelé se také stavěli stále stejně, změnil Scipio ten den, kdy se rozhodl svést bitvu, řád postavení šiku a nejsilnější muže postavil na křídlech, uprostřed pak lehkooděnce, ale trochu tu část šiku stáhl. Tak na křídlech, kde byl silnější, napadl s šikem ve tvaru půlměsíce nejslabší z nepřátel a snadno je potřel.

 

5. Když se Metellus v Hispánii během té bitvy, v níž rozdrtil Hirtuleia, dozvěděl, že nepřátelské kohorty, o nichž se říkalo, že jsou nejsilnější, jsou umístěny uprostřed šiku, stáhl sám střed své formace, aby se tam s nepřítelem nesrazil dříve, než by po rozvinutí křídel střed nepřátel neobklíčil.

 

6. Když bojoval Artaxerxés proti Řekům, kteří vpadli do Persie, tak protože je převyšoval počtem, postavil šik širší než byl nepřátelský a umístil na čelo pěchotu, jezdce a lehkooděnce na křídla. A tak, protože schválně zařídil, aby střed šiku postupoval pomaleji, nepřátelské sbory obklíčil a pobil.

 

7. Naproti tomu Hannibal u Cann stáhl křídla a vyvedl střed šiku dopředu a při prvním útoku naše vojáky zatlačil. Poté, když se bitva rozhořela, a křídla se podle rozkazu vzájemně stáčela a postupovala vpřed, dostal dychtivě dotírajícího nepřítele doprostřed svého šiku a tlače ho ze všech stran ho pobil. Toto Hannibal provedl s dlouhými boji vycvičeným vojskem veteránů. Tento druh manévru totiž stěží provede jiné než zkušené vojsko reagovat na každý povel.

 

8. Když se za druhé punské války Hasdrubal vyhýbal boji a svůj šik zřídil na nepřístupném kopci za vinicemi, odvedli Livius Salinator a Claudius Nero své síly ze středu na křídla a z obou stran ho obklíčili a tak přemohli.

 

9. Hannibal, kterého v častých bitvách porážel Claudius Marcellus, vyměřoval nakonec tábor vždy tak, aby byl podporován buď horami, bažinami nebo výhodou jiných podobných míst a šik stavěl vždy tak, aby, vítězili-li by Římané, mohl vojsko stáhnout za opevnění, kdyby ale Římané prohrávali, aby se mohl svobodně rozhodovat při pronásledování.

 

10. Sparťan Xanthippos, když bojoval v Africe proti M. Atiliovi Regulovi, postavil do první řady lehkooděnce, jádro vojska však nechal v záloze a oněm pomocným sborům rozkázal, aby hodili kopí a ustoupili před nepřítelem a vrátivše se mezi řady svých spolubojovníků se ihned rozběhli na křídla a z boků zase zaútočili. Sami pak obklíčili nepřítele, který se již bránil hlavním sborům.

 

11. Totéž udělal Sertorius v Hispánii proti Pompeiovi.

 

12. Sparťan Kleandridás, bojující proti Lukánům, postavil zhuštěný šik, aby se zdálky zdálo, že to vojsko je menší. Uklidniv takto nepřítele, roztáhl v samotné bitvě řady, obklíčil ho a zahnal.

 

13. Sparťan Gastrón, když přišel na pomoc Egypťanům proti Peršanům a věděl, že řecké vojsko je silnější, a že se ho Peršané více bojí, vyměnil vojákům zbroj a řeky postavil do prvních řad. A když tito bojovali jako sám Mars, poslal jim na pomoc egyptské sbory. Ačkoli Peršané Řekům, které měli za Egypťany vzdorovali, když přišlo velké množství vojáků, u nichž se lekli, že jde o Řeky, ustoupili.

 

14. V Albánii Cn. Pompeius, protože nepřátelé byli silnější jak počtem tak jízdou, rozkázal pěšákům, aby se schovali do zálohy v soutěsce pod kopcem a helmice si zakryli štíty, aby pro jejich třpyt nebyli spatřeni. Jezdcům pak dal rozkaz postoupit na rovinu a zakrývat tak pěšáky a dále jim přikázal, aby při prvním nepřátelském útoku ustoupili zpět a jakmile by přišli k pěchotě, aby se rozjeli na křídla. Jakmile se takto rozestavili a místo se otevřelo, povstal šik pěšáků a pobil nepřátele, nerozvážně se ženoucí vpřed.

 

15. Když bojoval M. Antonius proti Parthům, kteří jeho vojsko zasypávali ohromným množstvím šípů, rozkázal svým vojákům, aby si klekli a vytvořili formaci „želva“. Takto je šípy míjely a Antonius tak bez velkých ztrát svých vojáků přestál nepřátelský útok.

 

16. Hannibal, bojující v Africe se Scipionem, protože měl vojsko složené z Punů a pomocných sborů, jejichž část pocházela nejen z různých jiných kmenů, ale i z Italiků, umístil za svých osmdesát slonů, kteří postaveni na čele šiku měli nepřátelské vojsko uvést v zmatek, tyto pomocné sbory z Galů, Ligurů, Baleárů a Maurů, aby tito nemohli ustoupit, majíce za zády Puny, a aby, nenapadli-li by nepřítele, jím byli poraženi. Poté postavil ve druhé vlně své vojáky a Makedonce, kteří měli napadnout s čerstvými silami již unavené Římany, a jako poslední dal Italiky, u nichž se obával o věrnost i se bál jejich nezájmu, protože mnohé z nich přivedl násilím z Itálie proti jejich vůli.

Scipio proti této formaci postavil nejsilnější část legie z hastatů, principů a triarů ve třech řadách na předek šiku. A kohorty nezřídil těsné, ale nechal mezi manipuly místo, kudy by mohli snadno projít sloni hnaní nepřáteli, aniž by uvedli jeho řady v zmatek. Ty samotné mezery vyplnil lehkooděnci, kteří byli zbaveni zátěže, aby šik nebyl řídký, a těmto dal rozkaz, aby při útoku slonů ustoupili buď dozadu nebo do stran. Jízdu pak rozdělil na křídla a na pravém postavil v čelo římským Laelia, na levém numidským Masinissu. Toto moudré postavení vojska bylo bezpochyby důvodem toho vítězství.

 

17. Archeláos postavil proti L. Sullovi na čelo šiku vozy s kosami, tažené čtyřspřežím, aby uvedli nepřátele v zmatek, do druhé řady pak makedonskou falangu a do třetí, podle římského zvyku, pomocné sbory, smíšené s přeběhlíky z italických kmenů, u nichž spoléhal na jejich zarputilost. Nakonec postavil lehkou pěchotu. Na obě křídla pak umístil jízdu, jíž měl značné množství, aby nepřítele obklíčila.

Sulla proti tomu vedl po obou svých bocích příkopy značné šíře, na jejichž koncích opevnil pevnůstky. Tím zajistil, aby nebyl obklíčen nepřítelem, který ho převyšoval jak počtem pěšáků, tak hlavně jízdou. Poté zřídil trojitý šik pěchoty a nechal v něm mezery, kudy by poslal, kdyby bylo třeba, lehkou pěchotu a jízdu, které umístil na konec. Pak rozkázal jednotkám, které stály za prapory ve druhé linii, aby zatloukli do země co možná nejhustěji kůly. A když se ona čtyřspřeží přiblížila, stáhl za ty kůly šik těch, kteří stáli před prapory. A teprve tehdy rozkázal celému vojsku zdvihnout pokřik a velitům a lehkooděncům vrhnout kopí. Nepřátelská čtyřspřeží se potom, ať zmatená kůly nebo křikem a kopími, obrátila do svých a rozrušila makedonské řady. Zatímco tito ustupovali, když se Sulla vydal do útoku a Archeláos proti němu postavil jezdectvo, Římané nečekaně vyslali jízdu a obrátili je na útěk a dokonali tak vítězství.

 

18. Stejně i C. Caesar zakopanými kůly překvapil a zastavil galská okosená čtyřspřeží.

 

19. Protože se Alexander u Arbel bál množství nepřátel, avšak věřil odvaze svých vojáků, zřídil šik obrácený do všech směrů, aby mohli jeho vojáci, jsouce obklíčeni, bojovat všude.

 

20. Když Paulus válčil s Perseem, makedonským králem, který postavil svou falangu doprostřed šiku kolem ní rozvinul lehkou pěchotu a na obě křídla postavil jízdu, zřídil Paulus trojitý šik z klínů, mezi nimiž stále vysílal velity. Když ale viděl, že takto nic nerozhodne, rozhodl se stáhnout, aby předstíráním ústupu vlákal nepřátele do členitého terénu, který předtím vybral. Když je i přesto falanga, podezírající ustupující ze lsti, spořádaně následovala, rozkázal jezdcům z levého křídla se krýt štíty a co nejrychleji přejet před falangou a vytasenými zbraněmi zpřelámat nepřátelům kopí. Touto lstí připraveni o zbraně opustili Makedonci šik a obrátili se na útěk.

 

21. Pyrrhos, který bojoval za Tareňťany u Ascula, umístil podle Homérova verše, který říká, že nejhorší se stahují doprostřed, na pravé křídlo Samnity a Épeirotské, na levé Bruttijské a Lucany se Salentinskými a Tareňťany doprostřed šiku, jízdě a slonům rozkázal být připraveni v záloze.

Proti tomu konzulové, rozdělivší velmi vhodně jízdu na křídla, umístili legionáře do první linie a do záloh a k těmto připojili pomocné sbory. Má se za to, že na každé straně bojovalo na čtyřicet tisíc mužů. Pyrrhos ztratil polovinu vojska, u Římanů se pohřešovalo pět tisíc vojáků.

 

22. Cn. Pompeius, který válčil s C. Caesarem, postavil u Paleifarsálu trojitý šik, kde každý měl do hloubky deset řad. Legie rozmístil podle statečnosti a ty nejsilnější dal na křídla a do středu šiku, mezery mezi nimi vyplnil nováčky. Na pravém boku umístil kvůli řece Enípeus, která tam činila terén neschůdným jak svým samotným korytem, tak naplaveninami, jen šest set jezdců, zbývající jízdu umístil se všemi pomocnými sbory na levé křídlo, aby odtud obklíčil Iuliovo vojsko.

Caesar proti tomuto uspořádání zřídil také trojitý šik a na čelo umístil legionáře a levý bok přiblížil k bažinám, aby nemohl být obklíčen. Na pravé křídlo postavil jízdu spolu s těmi nejrychlejšími z pěšáků, vycvičenými k způsobu jezdecké bitvy. Poté umístil pro nečekané případy šest kohort na pravý bok do zálohy, obrácené na tu stranu, odkud čekal nepřátelskou jízdu. A věru žádná jiná věc nepřispěla toho dne k Casearovu vítězství více. Neboť tito útočící Pompeiovu jízdu nenadálým výpadem obrátili na útěk a předali ostatnímu vojsku k pobití.

 

23. Imperátor Caesar Augustus Germanicus, když ho Chattové občas útěkem do lesů donutili k jezdecké bitvě, rozkázal svým jezdcům, jakmile dorazí k neprůchodným místům, seskočit s koní a srazit se s nepřítelem v pěší bitvě. Touto lstí dosáhl toho, aby místo již více nebránilo jeho vítězství.

 

24. Když C. Duellius viděl, že jeho těžké lodě jsou poráženy lehkým punským loďstvem, a že odvaha vojáků přijde vniveč, vymyslel jakési železné ruce. Ty, jakmile uchopily nepřátelskou loď, byl na ni spuštěn most, po kterém přešli Římané a na jejich vlastní lodi nepřátele pobili v boji zblízka.

 

4) O uvedení šiku nepřátel v zmatek

 

 

1. Když bojoval konzul Papirius Cursor mladší velmi udatně proti umíněným Samnitům, rozkázal, aby to jeho muži nevěděli, Spuriovi Nautiovi, aby poslal nějaké z pomocných sborů a pohůnků od koní, aby si sedli na muly a táhnuvše po zemi větve sjeli s velkým hlukem s kopce, který ležel naproti bitevnímu poli. A když byli tito spatřeni, rozhlásil, že to jeho vítězný kolega jim jede na pomoc, a povzbuzoval vojáky, aby oni sami na sebe strhli všechnu slávu té bitvy. Pro to jak Římané, kterým tímto stouplo sebevědomí, vyrazili vpřed, tak nepřátelé, poděšeni mračny prachu, která způsobovali oni jezdci, se obrátili na útěk.

 

2. Fabius Rutulius Maximus během svého čtvrtého konzulátu v Samnitsku, marně se snaže všemi možnými způsoby prolomit nepřátelský šik, odvedl nakonec z formace hastaty a poslal je se Scipionem, svým legátem, oklikou na blízký kopec a rozkázal jim ho obsadit, protože z něho mohli snadno seběhnout nepřátelům do zad. Jakmile ten kopec obsadili, vzrostla Římanům odvaha a zastrašení Samnité, snažící se o útěk, byli pobiti.

 

3. Když byl vojevůdce Minucius Rufus tlačen Skordisky a Dáky, jimž se počtem nemohl vyrovnat, poslal předem svého bratra a spolu s ním několik málo jezdců a trubače a rozkázal mu, aby se, jakmile uvidí, že začala bitva, ukázali z opačné strany, za nepřítelem, a aby rozkázal trubačům, aby začali najednou troubit. A jak se pod horami trubky rozléhaly, zmátlo to nepřátele zdáním ohromného množství protivníků a tímto zastrašeni se dali na útěk.

 

4. Konzul Acilius Gabro nejen, že bezvýsledně útočil na vojsko krále Antiocha, které král postavil v Achaii před soutěskami Thermopylai, ale navíc byl odsud nejen vinou nepříznivého místa, ale i metáním kopí, vytlačen. Byl by prohrál, kdyby neposlal oklikou Porcia Catona, který tehdy, již jako konzulár, byl ve vojsku jako vojenský tribun, zvolený lidem. Ten pobil na úpatí hory Kallidromos Aetoly, kteří svými posádkami ty hory drželi, a náhle se ukázal za zády nepřátel na pahorku, ležícím nad královským táborem. Tím byly Antiochiovy sbory uvedeny v zmatek a poté, když Římané z obou stran vyrazili do útoku, je pobili a zahnali a zmocnili se jejich tábora.

 

5. Když chtěl konzul C. Sulpicius Peticus svést boj s Galy, rozkázal pohůnkům tajně odejít s osly do blízkých hor a tam se, až začne bitva, ukázat jako jezdci bojujícím. A proto Galové, již téměř zvítězivší, ustoupili, domnívajíce se, že Římanům přicházejí posily.

 

6. Když se C. Marius u Aquae Sextiae rozhodl svést příštího dne rozhodnou bitvu proti Teutonům, poslal v noci Marcella s malou hrstkou jezdců a pěšáků nepříteli do zad, a aby tam vzbudili zdání velkého množství, rozkázal pohůnkům a ozbrojeným markitánům jít s nimi a také, aby si s sebou vzali velkou část tažného dobytka, přikrytého malými dečkami, aby tím budili zdání jízdy. Při tom jim rozkázal, aby, jakmile zpozorují, že se rozpoutala bitva, vtrhli nepříteli do zad. Už pouze to, že se objevili, vneslo mezi nepřátele tolik strachu, že ti nejdivočejší nepřátelé se obrátili na útěk.

 

7. Za války proti otrokům, když chtěl Licinius Crassus u Kamalatra vyvést vojsko proti Kastorovi a Kannikovi, galským velitelům, poslal dvanáct kohort s legáty C. Pomptiniem a Q. Marciem Rufem oklikou za kopec. Tito se, když už začala bitva, zvedli, jsouce nepříteli v zádech, zvedli pokřik a zaútočili na něj a tak nepřítele zahnali, že ten se všude snažil pouze o útěk, o boj nikde.

 

8. Když se M. Marcellus obával, aby pokřik neprozradil, že má málo mužů, rozkázal markytánům, vozatajům a vůbec všem možným průvodcům křičet spolu s vojáky a tak vyděsil nepřítele zdáním velkého vojska.

 

9. Když bojoval Valerius Laevinus proti Pyrrhovi a zabil nějakého řadového vojáka, drže zkrvavený meč přesvědčil vojáky obou vojsk, že Pyrrhos byl zabit. Kvůli tomu se nepřátelé, věřící, že jsou nyní velitelovou smrtí vydáni napospas nepříteli, stáhli do tábora.

 

10. Iugurtha, válčící v Numidii proti C. Mariovi, jelikož to, že se kdysi dávno zdržoval v římských táborech, mu dalo i znalost latinského jazyka, přiběhl do předních řad a jasně rozhlašoval, že zabil C. Maria a tím obrátil mnoho našich vojáků na útěk.

 

11. Athéňan Myrónidés, velící vojsku za nerozhodné bitvy proti Thébanům, vyrazil najednou na své pravé křídlo a křičel, že na levém již zvítězil. Tímto vzbudiv u svých vojáků nadšení, u nepřítele strach, zvítězil.

 

12. Kroisos, jelikož jeho nepřítel byl silnější v jízdě, postavil proti němu stádo velbloudů. Koně, vystrašeni jednak proto, že je neznali, ale i pro jejich zápach, nejen, že shodili ty, kteří na nich seděli, ale i prorazili řady svých pěšáků a poskytli tak nepříteli možnost je porazit.

 

13. Stejným způsobem použil Pyrrhos, épeirský král, bojující za Tarenťany proti Římanům, slony, aby uvedl nepřátelský šik v zmatek.

 

14. Totéž činili proti Římanům často i Punové.

 

15. Protože tábor Volsků byl umístěn blízko houštin a lesa, nechal Camillus zapálit vše, co mohlo chytnout a dalo se odnést na val a zbavil tak nepřítele tábora.

 

16. Stejným způsobem byl za války se spojenci téměř zničen s celým vojskem P. Crassus.

 

17. Hispánci postavili proti Hamilkarovi do první linie býky, za které zapřáhli vozíky a ty, plné smůly a síry, když bylo dáno znamení k bitvě, zapálili. Poté, ženouce dobytek na nepřítele, prolomili jeho zděšený šik.

 

18. Faliskové a Tarqunienští vystrojili mnoho svých lidí jako kněze a tito, nesouce pochodně a hady, uvedli římský šik v nepořádek.

 

19. Totéž učinili i Vejští a Fidenští, chopivší se rychle pochodní.

 

20. Skythský král Atheás, když se srazil s početnějším nepřátelským vojskem Triballů, rozkázal, aby se ženy a děti a vůbec všechen neozbrojený lid přiblížil se stády oslů a krav k zadnímu šiku nepřátel a aby před těmito nesli zdvižená kopí. Poté rozšířil zvěst, že prý mu od sousedních Skythů přicházejí posily. Tímto tvrzením obrátil nepřítele na útěk.

 

5) O nástrahách

 

1. Romulus rozmístil část svých sborů do skrýší a když poté přirazil k Fidenám, předstíral útěk a tím dovedl nerozvážně pronásledující nepřátele tam, kde, kde měl skryté vojáky, kteří na nepřátele, rozptýlené a neopatrné, odevšad zaútočili a pobili je.

 

2. Konzul Q. Fabius, poslaný Sutrinským na pomoc proti Etruskům, obrátil všechny nepřátelské sbory na sebe. Poté, předstíraje strach, ustoupil, dělaje, že utíká, do vyšších míst a nepřátele, kteří přicházeli rozptýleni zezdola, nejen, že porazil v bitvě, ale i připravil o tábor.

 

3. Když bojoval Sempronius Gracchus s Keltibery, zadržel vojsko předstíraje strach. Poté vyslal lehkou pěchotu, která měla nepřítele rozdráždit a hned se vrátit zpět, čímž nepřátele popudil k útoku. Poté je neuspořádané napadl a porazil tak, že se zmocnil i jejich tábora.

 

4. Když vedl konzul L. Metellus na Sicílii válku proti Hasdrubalovi, choval se kvůli jeho ohromnému vojsku a sto třiceti slonům obzvlášť ostražitě a držel své sbory, předstíraje nedůvěru v ně, za hradbami města Panorma, před nimiž vykopal příkop velké šíře. Když pak bylo zpozorováno Hasdrubalovo vojsko, které mělo v první linii slony, rozkázal hastatům, aby hodili na zvířata oštěpy a hned se vrátili za hradby. Tímto provokování popuzeni vehnali vůdci slonů zvířata přímo do příkopu. A jakmile tam uvízli, byla jich část povražděna množstvím střel, část, hnaná zpět ke svým, způsobila v celém šiku zmatek. Tehdy Metellus, čekající na takovouto příležitost, vyrazil a napadnuv Puny z boku je pobil a zmocnil se jak jich samých, tak slonů.

 

5. Když Thamyris, skythská královna, bojovala s vyrovnaným štěstím s Kýrem, vojevůdcem Peršanů, předstíraným strachem ho vlákala do úžin, které byly jejím vojákům známé. A tam, obrátivši svůj šik a podporovaná povahou místa Kýra na hlavu porazila.

 

6. Egypťané se rozhodli bojovat na takovém místě, vedle něhož ležely bažiny. Tyto pokryli mořskými řasami a když začala bitva, předstírajíce útěk vlákali nepřátele do pasti, protože ti, jak zuřivě útočili přes neznámá místa, uvízli v bažině a byli obklíčeni.

 

7. Viriathus, který se stal z lupiče velitelem Keltiberů, předstíral, že ustupuje římským jezdcům a dovedl je až k místu plnému velmi hlubokých bažin a když sám své vyvedl přes známé východy po pevné zemi, pobil Římany neznalé místa a topící se v bahně.

 

8. Velitel Fulvius se za války s Kimbry položil táborem těsně u nepřátel a poté rozkázal jezdcům, aby se přiblížili k jejich opevněním a až bude nepřítel rozdrážděn, aby se, předstírajíce útěk, vrátili. Když toto dělal po několik dní a Kimbrové ho vždy nerozvážně pronásledovali, všiml si, že jejich tábor bývá úplně prázdný. A tak, když část vojska se starala o onen již obvyklý manévr, sám se s vojáky zbavenými zátěže položil za nepřátelský tábor a skryl se. A když se Kimbrové, jak měli ve zvyku, vyvalili z tábora, náhle zaútočil, prorazil přes opuštěný val a zmocnil se tábora.

 

9. Cn. Fulvius, když se vojsko Falisků, mnohem větší než naše, položilo táborem na našem území, nechal svými vojáky zapálit nějaké budovy daleko od jejich tábora, aby se Faliskové, věřící, že to udělali jejich lidé, rozptýlili v naději na kořist.

 

10. Alexander Épeirský, válčící s Illyry, umístil své jednotky do zálohy a některé své vojáky opatřil illyrským oděvem a rozkázal jim pustošit vlastní, to jest épeirský kraj. Když Illyrové viděli, že se to děje, začali sami pomalu kořistit, o to bezstarostněji, že ony převlečené, co šli vpředu, považovali za průzkumníky. A když jimi byli schválně přivedeni do nepříznivých míst, byli povražděni a obráceni na útěk.

 

11. Rovněž Syrákúsan Leptinés, bojující proti Karthágincům, rozkázal, pustošit vlastní pole a zapalovat statky a některé tvrze. Kartháginci, domnívajíce se, že to dělají jejich vlastní lidé, sami vyrazili jakoby jim na pomoc a překvapeni Syrákúsany číhajícími v záloze byli zahnáni.

 

12. Maharbal, poslaný Kartháginci proti vzbouřeným Afričanům, protože věděl, že ten národ miluje víno, smíchal velké množství tohoto nápoje s mandragorou, jejíž účinky jsou něco mezi jedem a uspávadlem. Poté svedl lehkou bitvu a schválně ustoupil. Pak, za hluboké noci předstíraje útěk zanechal v táboře nějaká zavazadla a všechno otrávené víno. A barbaři, dobyvše tábor, v radosti dychtivě to otrávené víno vypili. Když pak leželi jakoby mrtví na zemi, Maharbal se vrátil a buď je pozajímal, nebo povraždil.

 

13. Hannibal, protože věděl, že tábor jeho i Římanů se nachází v takových místech, kde je nedostatek dřeva, zanechal v táboře velká stáda dobytka. Když se Římané této kořisti zmocnili, tak jelikož neměli dřevo, zatížili si žaludku nezdravým jídlem ze syrového masa. V noci Hannibal přivedl vojsko zpět a bezstarostné Římany, obtížené polosyrovým masem, těžce porazil.

 

14. Když se Ti. Gracchus v Hispánii dozvěděl, že nepřítel trpí zásobovacími potížemi, opustil tábor vybaviv ho velmi dobře všemi možnými potravinami. Když ho pak nepřátelé obsadili a objevili zásoby jídla, nemoudře se přejedli a zatížili jídlem, přivedl Gracchus své vojsko zpět a nečekaně nepřítele zničil.

 

15. Chijští, kteří vedli válku s Eritrejskými, zabili zvěda, kterého chytli na nějakém kopci, a jeho oděv dali jednomu ze svých vojáků, který Eritrejské z tohotéž pahorku povolal, dav jim znamení, do pasti.

 

16. Arabové jednou, když do jejich země přicházel nepřítel, tak protože byl už znám jejich zvyk, podle něhož se o příchodu nepřátel předem dozvídali, když přes den dávali znamení kouřem, v noci ohněm, aby se tak dálo bez přerušení, schválně toto opomněli. Nepřátelé pak, protože se neoběvovala žádná světla, se domnívali, že se o jejich příchodu neví, a poněkud nedočkavě vpadli do země a byli poraženi.

 

17. Alexander Makedonský, když si nepřítel zbudoval tábor ve výše položeném údolí, přivedl část svých sborů pod něj a těm, které tam zanechal, rozkázal, aby rozdělávali podle vojenského zvyku ohně a vzbuzovali zdání celého vojska. Sám pak převedl vojsko neprůchodnou krajinou a napadnuv nepřítele z vyššího místa ho zahnal.

 

18. Rhodský král Memnón chtěl nepřátele, zdržující se v kopcích, přivést na planiny, jelikož byl silnější jezdectvem. Poslal tedy některé ze svých vojáků coby přeběhlíky do nepřátelského tábora, aby tam tvrdili, že ve vojsku Memnónově vypukla tak zhoubná vzpoura, že se část vojska najednou rozpadla. Aby zajistil, že tomu tvrzení uvěří, rozkázal všude v jejich dohledu opevňovat malé pevnosti, jako by se odpadnuvší chtěli do nich uchýlit. Tímto přesvědčováním podníceni sestoupili nepřátelé, doposud se pohybující v horách, na planiny a zatímco obléhali tvrze, byli obklíčeni jízdou.

 

19. Molosský král Harrybás, napadený za války Bardylem z Illýrie, který měl o dost větší vojsko, odstranil pryč všechny obyvatele neúčastné války a rozhlásil do sousedního Aitolského kraje, že prý postupuje všechna svá města a majetek Aitolům. Sám pak s těmi, kteří mohli nosit zbraně, se rozmístil v horách a jiných drsných místech do záloh. Illyrové, kteří se obávali, aby nic z majetku Molossů nebylo obsazeno Aitoly, začali spěchat, jako kdyby spěchali za kořistí a zanedbali uspořádání vojska. Harrybás je rozptýlené a něco takového nečekající ze záloh napadl a zahnal.

 

20. Když válčil T. Labienus, legát C. Ceasara, s Galy, přál si srazit se v boji ještě před příchodem Germánů, o nichž věděl, že mají přijít Galům na pomoc. Předstíral tedy, že si nevěří, a vyhlásil, že nazítří vytáhne z tábora; ten byl zbudován přes řeku od nepřátelského. Galové věříce, že utíká, se rozhodli překročit řeku, jež byla tak prostředně široká. Labienus pak otočil vojsko zpět a Galy pobil, když se tito navíc potýkali s těžkostmi při překračování řeky.

 

21. Když Hannibal vyzvěděl, že tábor římského vojevůdce Fulvia je opevněn poněkud nedbale a že Fulvius sám se mimoto nerozvážně odvažuje mnoha podniků, ukázal hned za svítání, když těžké mraky poskytovaly stín, strážcům našich opevnění několik jezdců. Nato Fulvius okamžitě vytáhl s vojskem. Hannibal dobyl pak z opačné strany jeho tábor a vyraziv odtud Římanům do zad, povraždil osm tisíc nejstatečnějších vojáků i se samotným velitelem.

 

22. Tentýž Hannibal, když bylo římské vojsko rozděleno mezi diktátora Fabia a Minucia, velitele jízdy, a zatímco Fabius číhal na vhodnou příležitost, Minucius hořel touhou po boji, se položil táborem na pole mezi oběma tábory nepřátel, a když ukryl část pěšáků v neschůdných skalách, poslal vojáky, kteří měli obsadit blízký kopec a vydráždit nepřátele. A když Minucius vyvedl své sbory, aby je zničil, povstali náhle ti, které předtím Hannibal rozmístil do záloh, a byli by bývali Minuciovo vojsko zničili, kdyby mu, když byl v takovém nebezpečí, nepřišel Fabius na pomoc.

 

23. Zase Hannibal, když u Trebií měl na dohled tábor konzula Sempronia Longa a mezi ním a nepřáteli tekla řeka, rozmístil, v té nejkrutější zimě, Magóna a vybrané muže do záloh. Poté přikázal numidským jezdcům, aby vzbudil v nepříteli krvelačnost, přijet až k jeho náspům a při prvním útoku našich vojsk utéci přes známé brody zpět. Konzul, nerozvážně je napadnuv a pronásleduje, způsobil, že jeho hladové vojsko začalo kvůli překročení řeky za velikého mrazu mrznout. Když byli brzy naši vojáci postiženi malátností a hladem, postavil jim Hannibal do cesty své vojsko, které předtím za tímto účelem posílil u ohňů třením olejem a jídlem. A ani Magón nebyl neúčasten, jelikož bil, jak byl obrácen, nepřátelům do zad.

 

24. Týž Hannibal u Trasimenského jezera, kde vedla mezi jezerem a úpatím hor jakási úzká cesta na nějaké otevřené pole, předstíral útěk a unikl skrze úžiny po té cestě na ono volné místo a tam postavil tábor. V noci pak rozmístil vojáky i na tom kopci, který čněl nad nimi, i kolem těch úžin a za svítání zřídil, kryat mlhou, šik. Když Flaminius, který ho pronásledoval, jako by prchal, sestoupil do toho úzkého místa, neprohlédl lest dříve, než byl obklíčen zepředu, zboku i zezadu. A poté byl s i s vojskem naprosto zmasakrován.

 

25. Když také Hannibal bojoval s diktátorem Iumiem, rozkázal šesti stům jezdců, aby se za hluboké noci neustále ukazovali, rozděleni na více čet, střídajíce se, u nepřátelského tábora. Tak se Římané hlídkováním na valu a deštěm, který byl náhodou vytrvalý po celou noc, znepokojili a unavili. A když dal Iunius ráno znamení k ústupu, vyvedl Hannibal své odpočinuté vojáky a napadl Iuniův tábor.

 

26. Stejným způsobem znepokojoval Théban Epameinondás se zaměstnáním jen několika lehkooděnců po celou noc Sparťany, kteří vybudovali na Isthmu val a střežili na něm Peloponnésos. A pak za svítání, když se Sparťané stáhli, zavolal své zpět a poté se přiblížil rychle s celým odpočinutým vojskem a prorazil přes obránci opuštěná opevnění.

 

27. Když Hannibal u Cann zřídil šik, rozkázal šesti stům numidským jezdcům naoko přeběhnout. Ti, aby vzbudili důvěru, předali našim meče i štíty a pak byli zařazeni na konec šiku. Ale jakmile se začalo bojovat, vzali docela malé meče, které předtím ukryli, sebrali štíty padlých a napadli římský šik.

 

28. Iapydé rovněž vydali prokonzulovi P. Liciniovi vesničany, jako by se vzdávali. A ti, jsouce přijati a zařazeni na konec šiku, začali bít Římanům do zad.

 

29. Když měl Scipio Africanus proti sobě dva nepřátelské tábory, Syfakův a karthaginský, rozhodl se v noci napadnout ten Syfakův, kde se nacházelo mnoho hořlavých věcí, a založit tam požár, aby tak mohl pobít Numiďany, vybíhající ve zmatku z tábora, a zaskočit rozmístěním záloh Puny, u nichž bylo jisté, že vyrazí spojenci na pomoc. Oboje dopadlo tak, jak si přál. Když se Punové beze zbraní sbíhali k jakoby náhodou vzniklému požáru, napadl je a pobil.

 

30. Mithridatés, kterého často statečností porážel Lucullus, se nakonec rozhodl mu nastrojit úklady. Určil jakéhosi Adathanta, vynikajícího silou, aby přeběhl, získal si u nepřátel důvěru a pak provedl zločin. Ten se o to pokusil, sice odhodlaně, avšak bez výsledku. Když byl totiž Lucullem přijat, byl zařazen do zástupu jezdců, avšak byla k němu dána tajná stráž, protože nebylo dobré ani věřit někomu, kdo náhle přeběhl, ani od toho odrazovat ostatní. Protože pak Adathantés častými výpady prokázal statečnost horlivou pomoc, získal si důvěru. A tak si vybral čas, kdy byla shromáždění rozpuštěna, což všem obyvatelům tábora poskytovalo odpočinek a způsobovalo větší osamělost velitelského stanu. Lucullovi však pomohla náhoda. Neboť kdyby byl Lucullus ještě bděl, byl by k němu puštěn, tehdy už ale, unavený přemýšlením dlouho do noci, spal. A když pak chtěl vstoupit, jakoby chtěje oznámit něco nenadálého a důležitého, v čemž mu bylo sluhy, starajícími se o pánovo zdraví, usilovně bráněno, obávaje se, aby nebyl podezírán, utekl na koních, které měl připravené před branou, rozzloben zpět k Mithridatovi.

 

31. Když měl v Hispánii u města Lauronu Sertorius tábor v sousedství tábora Pompeiova a v okolí byla pouze dvě místa, z nichž mohla být sháněna píce, rozkázal lehkooděncům občas to místo blíže k táborům napadnout, na to vzdálenější ale zakázal vojákům vůbec vkročit, dokud nepřesvědčil protivníky, že to odlehlejší místo je bezpečnější. Když se tam Pompeiovci vydali, rozkázal Octaviovi Graeciniovi s deseti kohortami vyzbrojenými po římském způsobu a deseti kohortami hispánské lehké pěchoty a Tarquitiovi Priscovi s dvěma tisíci jezdci, aby tam šli a nastražili nepřátelům shánějícím píci past. A oni to, co jim bylo uloženo, odhodlaně vykonali. Když tedy obhlédli povahu místa, schovali v noci shora řečené sbory do blízkého lesa a to tak, že vepředu byli hispánští lehkooděnci, nejlepší vojáci pro válečné lsti, trochu hlouběji v lese vojáci se štíty a nejdále v lese jezdci, aby nebyli prozrazeni, kdyby byl zjištěn hluk, který koně dělali. Velitelé rozkázali, aby všichni zachovávajíce ticho si odpočinuli až do třetí hodiny denní. Když pak Pompeiovi vojáci, cítící se v bezpečí a obtíženi pící, začali již přemýšlet o odchodu a i ti, kteří byli na stráži, se zlákáni klidem rozptýlili, aby sháněli píci, vyrazili na rozptýlené nepřátele nejprve Hispánci se svou vrozenou rychlostí, mnoho jich poranili a nic takového nečekající je zahnali. Poté, ještě než nepřátelé začali klást odpor, vyrazili z hvozdu těžkooděnci a nepřátele, snažící se zformovat, vyděsili a obrátili na útěk. Když už utíkali, byli vysláni jezdci, kteří je pobíjeli po celém prostoru, který jim zbýval do tábora. A bylo i postaráno, aby nikdo neunikl. Předem totiž bylo vysláno dvě stě padesát jezdců, kteří se zkratkami tryskem dostali skoro až k Pompeiově táboru a tam se otočili a vyrazili proti prvním z utíkajících. Když se o tom Pompeius dozvěděl a poslal svým na pomoc legii pod velením D. Laelia, jezdci se stáhli na pravou stranu jakoby ustupovali, poté legii obešli a rovněž ji napadali zezadu, když ta už zepředu byla napadána těmi, kteří byli zahnali ony pícovníky. Tak byla i legie, spolu se svým velitelem, tísněna mezi dvěma šiky nepřátel. A když Pompeius vyvedl celé své vojsko, aby té legii pomohl, rovněž Sertorius ukázal na kopcích své postavené šiky a zajistil, aby Pompeius nevyvázl. Tak ho donutil, kromě toho, že mu způsobil dvojitou škodu, pokaždé stejnou lstí, aby byl divákem pobíjení vlastních vojáků. To byla první bitva mezi Sertoriem a Pompeiem. Podle Livia ztratilo Pompeiovo vojsko deset tisíc mužů a veškerá zavazadla.

 

32. V Hispánii Pompeius předem rozmístil vojáky, kteří měli ze skrytu napadnout nepřítele a poté, předstíraje strach, dovedl dorážejícího nepřítele do těch míst, kde měl tyto vojáky. Poté, jakmile se ukázala vhodná příležitost, se obrátil a zaútočil zepředu i ze všech stran a nepřátele úplně zmasakroval a zajal i jejich velitele Papernu.

 

33. Tentýž Pompeius, když bojoval v Arménii proti Mithridatovi, který vynikal jak počtem, tak kvalitou jízdy, rozmístil v noci tři tisíce lehkooděnců a pět set jezdců po údolí mezi oběma tábory a rozkázal jim, aby se skryli do houštin. Pak za svítání vyslal k nepřátelským pozicím jezdce, zformované tak, aby, až se veškerá nepřátelská jízda i s pěším vojskem dá do boje, zachovávajíce řady, pozvolna ustupovali, dokud by nedali dost prostoru, aby oni rozmístění v zálohách okolo vstali, jsouce nepříteli v zádech. A když se toto podařilo, jak si Pompeius přál, otočili se ti, kteří naoko prchali a pobili zděšený střed nepřátelského šiku a i jezdce Pompeius potřel, dorážeje na ně zblízka pěchotou. Touto bitvou tak otřásl královou důvěrou v jezdecké sbory.

 

34. Za války s otroky nechal Crassus u hory Cantenny opevnit dva tábory v těsné blízkosti tábora nepřátelského. V noci pak pohnul s vojskem, svůj velitelský stan však nechal ve větším táboře, aby tím nepřítele zmátl. Své vojsko vyvedl z tábora a postavil na úpatí shora jmenované hory. Poté rozdělil jízdu a přikázal L. Quintiovi, aby jednu část postavil proti Spartakovi a zaměstnával ho bitvou, druhou však, aby vylákal k boji Galy a Germány, kteří byli stoupenci Kasta a Kannika, a předstíraným útěkem je dovedl tam, kde on zřídil svůj šik. A když barbaři Quintia pronásledovali, rozestoupila se jízda na křídla, čímž se náhle odkryl římský šik a ten s válečným pokřikem vyrazil vpřed. Livius napsal, že v té bitvě bylo pobito třicet pět tisíc ozbrojenců i s veliteli a bylo zpět získáno pět římských orlic, dvacet šest odznaků a mnoho zbroje, mezi kterou i pět fasces se sekyrami.

 

35. Když válčil C. Cassius v Sýrii proti Parthům, kterým velel Osakés, ukázal mu pouze jízdu, skryv předtím za zády těchto svých vojáků pěší vojsko v místě plném skal a průrev. Poté, když jízda ustupovala a zachraňovala se známými průchody, dovedla tak parthské vojsko k předem připraveným zálohám a ty Parthy pobily.

 

36. Venditius Parthy a Labiena, nadšené vítěznými úspěchy, vyprovokoval, jak sám své vojsko, předstíraje strach, držel zpět. A když je pak zavedl do nepříznivého postavení, lstí je na napadl a tak rozprášil, že Parthové Labiena opustili a stáhli se z provincie.

 

37. Když týž Venditius bojoval proti Parthům pod velením Farnastanovým, sám měl nepatrný počet vojáků, avšak nepřátelům, jak se zdálo, vzrostla pro vlastní množství sebedůvěra. Venditius tedy umístil osmnáct kohort při straně tábora do skrytého údolí a za záda pěšáků tam postavil jízdu. Pak poslal pár vojáků proti nepříteli, kteří předstíraným útěkem dovedli neuspořádaně je pronásledujícího nepřítele na místo u těch záloh. Ti tam povstali, jsouce Parthům v boku, čímž obrátili nepřítele na útěk a povraždili, mezi svými byl zabit i sám Farnastanés.

 

38. C. Caesar a Afranius měli tábory položené na protilehlých pláních a oběma velice záleželo na tom, aby obsadili blízké kopce, což však bylo kvůli strmým skalám velmi obtížné. Caesar tedy zřídil šik, jako by se chtěl vrátit do Ilerdy a skutečná nouze o zásoby způsobila, že se tomu uvěřilo jako pevnému rozhodnutí. Po chvíli však nepatrně odbočil a náhle se otočil, aby obsadil ty hory. Když to viděli Afraniovi vojáci, způsobilo to mezi nimi zmatek, jako by byl dobyt tábor, a sami se neuspořádaným během k těm horám rozběhli. Protože Caesar předvídal, že k tomuto dojde, neuspořádané je napadl jak pěchotou, kterou byl poslal napřed, tak i jezdectvem, které poslal tajně nepříteli do zad.

 

39. Když se Antonius u Forum Gallorum dozvěděl, že přichází konzul Pansa, rozmístil zálohy v lesích kolem Aemiliovy cesty a tak překvapil Pansův voj, potřel ho a samotnému Pansovi způsobil tak vážné zranění, že za několik dní zemřel.

 

40. Král Iuba za občanské války v Africe, předstíraje ústup, roznítil Curionovu odvahu až do lehkomyslné smělosti. A Curio, oklamán lstí v přesvědčení, že Iuba opravdu ustupuje, zatímco pronásledoval králova velitele Sabbara, dorazil na otevřenou pláň, kde byl obklíčen numidskou jízdou, vojsko zahubeno a on sám také padl.

 

41. Athénský velitel Melanthus byl vyprovokován nepřátelským králem Xanthem Boiotským a vyrazil proti němu do souboje. Jakmile mu stanul tváří v tvář, řekl: „Nespravedlivě a proti obyčeji jednáš, Xanthe. Vždyť jsi proti jedinému vyrazil spolu s jiným!“ A když se onen divil, kým je doprovázen a otočil se, zabil ho Melanthus, jak byl obrácený pryč, jedinou ranou.

 

42. Protože Athéňan Ífikratés na Chersonésu věděl, že spartský velitel Anaxibios vede své vojsko pěším pochodem, vyvedl z lodí oddíl nejstatečnějších vojáků a rozmístil je do záloh, lodím však rozkázal, aby se ukázaly na moři, jako že jsou naloženy celým vojskem. Tak Sparťany, kteří se cítili v bezpečí a nic nečekali, odzadu napadl a za pochodu zničil a zahnal.

 

43. Když Liburnové obsadili mělčinu, vystrkovali nad vodu jen hlavu, čímž dosáhli toho, že nepřítel uvěřil, že je tam hluboké moře a trirému, která je tam pronásledovala, když uvízla na mělčině, obsadili.

 

44. Když bojoval athénský velitel Alkibiadés v Helléspontu proti spartskému vojevůdci Mindarovi a sám měl silné vojsko i mnoho lodí, rozmístil v noci nějaké své vojáky na souši a rovněž část lodí schoval za nějaký mys. Poté vyrazil sám s několika loděmi na moře, aby vylákal nepřítele, pohrdajícího jeho malým počtem. A pak před nepřítelem ustupoval tak dlouho, dokud ho nedovedl k oněm zálohám. Poté, když nepřátelé byli obrácení ke břehu a vystupovali naň, povraždil je s těmi, které za tímto účelem byl rozmístil.

 

45. Když chtěl tentýž Alkibiadés svést rozhodující námořní bitvu, postavil na nedalekém mysu několik stožárů a těm mužům, které tam zanechal, rozkázal, aby na ně napnuli plachty, jakmile by usoudili, že začala bitva. Tím dosáhl toho, že se nepřátelé dali na ústup, protože se domnívali, že Alkibiadovi připlouvána pomoc nějaké další loďstvo.

 

46. Rhoďan Memnón, když měl jednou při námořní bitvě sám loďstvo dvou set lodí a chtěl vylákat nepřátele k bitvě, uspořádal své lodě tak, že rozkázal vztyčit stožáry jen na několika málo lodích a těm přikázal plout vpředu. Nepřátelé z dálky uviděli nějaké stožáry, z čehož se dohadujíce počtu lodí se vydali do souboje a byli obklíčeni a přemoženi přesilou.

 

47. Když chtěl athénský velitel Tímotheos svést námořní bitvu se Sparťany, poslal v době, kdy nepřátelské loďstvo nespořádaně vyplulo do boje, dvacet lodí, které byly z nejrychlejších, aby svou veškerou obratností a různými manévry nepřátele klamali. Jakmile pak seznal, že se druhá strana pohybuje pomaleji, vyrazil do útoku a nepřátele, již unavené manévrováním proti oněm dvaceti předem vyslaným lodím, snadno porazil.

 

6) O propuštění nepřítele, aby obklíčen ze zoufalství neobnovil bitvu

 

1. Když Galové žádali po bitvě svedené pod velením Camillovým plavidla, na nichž by překročili Tiber, usoudil senát, že je třeba je přes něj převést a ještě jim daroval zásoby.

 

2. Později byl lidem tohotéž kmene, když byli na útěku, dán volný průchod přes pomptinské území po cestě, jež se nyní nazývá Galská.

 

3. T. Marcius, římský jezdec, kterému svěřilo vojsko po smrti dvou Scipionů moc, uvolnil v bitvě, v níž obklíčil Puny, manipuly, protože Punové začali bojovat s větší zuřivostí, aby nepadli nepomstěni. Tím jim poskytl místo k útěku a poté je, rozptýlené, bez nebezpečí pro své vojáky povraždil.

 

4. C. Caesar rozkázal propustit z obklíčení Germány, kteří začali ze zoufalství bojovat statečněji, a když utíkali, napadl je.

 

5. Protože Římané, uzavření u Trasimenského jezera, bojovali velmi ostře, uvolnil řady, čímž jim dal příležitost uniknout. A zatímco odcházeli, porazil je bez krve svých vojáků.

 

6. Když makedonský král Antigonos obklíčil Aitoly, kteří byli sužováni hladem a rozhodli se podniknout výpad a zemřít společně s nepřáteli, dal jim cestu k útěku. Takto tedy zmírnil sílu jejich útoku a pobil je, když utíkali.

 

7. Když bojoval Sparťan Agésiláos proti Thébanům, zpozoroval uprostřed bitvy, že nepřátelé jsou uzavřeni povahou místa a ze zoufalství bojují rázněji. Uvolnil tedy řady svých vojáků a když tak ukázal Thébanům cestu k útěku, srazil proti utíkajícím opět šik a beze ztrát svých mužů protivníky porazil.

 

8. Když se konzul Cn. Manlius vrátil z bitvy a nalezl římský tábor obsazený Etrusky, postavil ke každé bráně své jednotky, čímž nepřátele uzavřené uvnitř roznítil k takové zuřivosti, že v boji sám padl. Jakmile to zpozorovali jeho legáti, odstranili od jedné z bran stráž, čímž poskytli Etruskům možnost úniku, a poté pronásledujíce rozptýlené nepřátele, když ještě na pomoc přispěchal druhý konzul Fabius, je pobili.

 

9. Když byl Xerxés poražen, zakázal Themistoklés svým spojencům zničit most přes Helléspont, jak chtěli učinit. Vyložil jim totiž, že je vhodnější ho vyhnat z Evropy, aby nemusel bojovat ze zoufalství. Rovněž k němu poslal posla, aby mu oznámil, v jakém by se ocitl nebezpečí, neurychlil-li by svůj ústup.

 

10. Když dobyl épeirský král Pyrrhos jakési město a zpozoroval, že po uzavření bran bojují ti, kteří byli uzavřeni uvnitř, z krajní nutnosti velmi statečně, dal jim prostor k úniku.

 

11. Tentýž Pyrrhos také mezi poučení pro velitele uvedl to, že se nemá tvrdošíjně doléhat na utíkající nepřátele, aby ti nejen z nezbytnosti nekladli větší odpor, ale aby později rovněž raději ustoupili z bitvy, když by věděli, že vítězové nebudou na utíkající dorážet aby je úplně zničili.

 

7) O zatajování nepříznivých skutečností

 

1. Když v bitvě proti Vejským opustili Albští římské vojsko a zamířili na blízké návrší, což naše vojáky zděsilo, rozhlásil římský král Tullus Hostilius jasně, že to Albští udělali na jeho rozkaz, aby obklíčili nepřítele. Toto vzbudilo jak u Vejských zděšení, tak u Římanů sebedůvěra a tak zachránil Hostilius svou duchaplností už ztracenou situaci.

 

2. L. Sulla, když jakýsi jeho velitel, provázený ne zrovna malým oddílem jezdců, přeběhl během bitvy k nepříteli, vyhlásil, že to udělal na jeho rozkaz. Tímto vysvětlením nejen, že zbavil mysl vojáků zmatku, ale i je posílil nadějí na nějaký prospěch, který z toho měl vzniknout.

 

3. Tentýž, když byly jím vyslané pomocné sbory nepřítelem obklíčeny a povražděny a on se obával, aby tato pohroma nenahnala celému vojsku strach, rozhlásil, že ona pomocná vojska byla jím schválně přivedena do nepříznivého postavení, protože se spikla. Tak zastřel naprostou porážku předstíráním pomsty a tímto tvrzením i posílil mysl vojáků.

 

4. Když vyslanci Syfakovi ohlásili Scipionovi jménem svého krále, aby se nepřeplavoval ze Sicílie do Afriky spoléhaje se na spojenectví s ním, Scipio se obával, aby mysl jeho lidí nebyla vylekána zmařením nadějí na spojenectví s cizincem. Poslal tedy posly rychle pryč a rozhlásil zprávu, jako že je naopak Syfakem zván.

 

5. Když uprostřed bitvy oznámil Q. Sertoriovi nějaký barbar, že Hirtuleius padl, probodl ho dýkou, aby s tím neseznámil jiná a neoslabil tak ducha jeho vojáků.

 

6. Když Abydenští sužovali Athéňana Alkibiada bojem a ten najednou uviděl, že rychlým během přichází sklíčený posel, zakázal mu říci, jakou nese zprávu, před ostatními. Poté, když se mezi čtyřma očima dozvěděl, že je jeho loďstvo napadeno královým velitelem Farnabazem, ukončil bitvu, aniž se o té zprávě dozvěděli nepřátelé či vlastní vojáci, a hned odvedl vojsko pomoci svým, aby zachránil loďstvo.

 

7. Když táhl Hannibal do Itálie, opustili ho tři tisíce Karpetanů. Aby ostatní nebyli tímto příkladem pohnuti, rozhlásil, že byli propuštěni jím samým. A aby získal pro tu věc ještě více důvěry, poslal domů ještě nějaké vojáky, kteří pro něj měli pramalou cenu.

 

8. Když L. Lucullus zpozoroval, že makedonští jezdci, které měl v pomocných jednotkách se náhle smluvili a utíkají k nepříteli, rozkázal odtroubit znamení k boji a vyslal jezdecké čety, aby je následovaly. Nepřítel, domnívající se, že byla zahájena bitva, přijal přeběhlíky střelbou. Makedonci, kteří viděli, že ani nebudou přijati nepřáteli a že jsou již také tlačeni těmi, které opustili a postaveni tak před nezbytnost svést řádnou bitvu napadli nepřítele.

 

9. Datamés, perský velitel, který bojoval v Kappadokii proti Autofrodatovi, si všiml, že část jeho jezdců přebíhá k nepříteli. Rozkázal tedy celému ostatnímu vojsku, a šlo s ním a dostihnuv přeběhlíky je chválil, že prý nadšeně vyrazili ještě dříve než on sám, a také je povzbuzoval, aby nepřítele statečně napadli. Stud vzbudil u přeběhlíků změnu myšlení a ti změnili svůj záměr, protože si mysleli, že nebyl odhalen.

 

10. Když jednou už Římané ustupovali, vymyslel si konzul T. Quintius Capitolinus, že na druhém křídle nepřátelé utekli, čímž posílil odhodlání svých vojáků a dobyl vítězství zpět.

 

11. Když bojoval Cn. Manlius proti Etruskům a jeho kolega, který velel levému křídlu, byl raněn, kvůli čemuž ta část vojska ustupovala, protože se věřilo, že byl konzul zabit, přijel tam s jízdními oddíly volaje, že jeho kolega žije a i on že na pravém křídle zvítězil. Jistotou hlasu, s jakou to říkal, dodal opět svým mužům odvahy a zvítězil.

 

12. Když válčil Marius s Kimbry a Teutony, jeho vyměřovači z nezkušenosti vybrali pro tábor takové místo, že voda byla v moci nepřátel. A když se jí jeho vojáci důrazně dožadovali, řekl jim, ukazuje prstem na nepřítele: „Tam ji musíte získat.“ Tímto jim dal popud a dosáhl tak toho, že barbaři byli hned poraženi.

 

13. T. Labienus po bitvě u Farsálu, když utekl do Dyrrhachia, smísil pravdu se lží a nezakrývaje výsledek bitvy si vymyslel, že ztráty jejich strany jsou vykoupeny těžkým zraněním Caesarovým. Předstíraje takto vyrovnaný výsledek, vzbudil u zbytků Pompeiovy strany sebedůvěru.

 

14. Když M. Cato připlul, neznalý situace, s jednou lodí do Ambrakie v tu dobu, když Aitolské loďstvo obléhalo v přístavu spojenecké lodě, tak ačkoli s sebou neměl žádný doprovod, začal křikem a gesty dávat znamení, které vypadalo, jako že jím volá své lodě, které ho následují. Vážností, s jakou to dělal, zastrašil nepřítele, jako by se zcela určitě blížily posily, které byly přivolávány odněkud zblízka. Aitolové proto zanechali obléhání, aby nebyli zničeni, kdyby připlulo římské loďstvo.

 

8) Jak rázností obnovit boj

 

1. V bitvě, v níž se král Tarquinius Priscus srazil se Sabiny, vytrhl Servius Tullius, tehdy ještě mladík, jednomu z nosičů odznaků, protože ti bojovali poněkud liknavě, odznak a hodil ho mezi nepřátele. Aby ho získali zpět, bojovali Římané tak náruživě, že získali jak odznak, tak vítězství.

 

2. Konzul Furius Agrippa, když jeho křídlo ustupovalo, vytrhl jednomu praporečníkovi vojenský odznak a hodil jej mezi nepřátele, jimiž byli Hernikové a Aequové. Po tomto činu byla bitva obnovena. Římané se totiž s největší zuřivostí vrhli zpět do boje, aby odznak získali zpět.

 

3. Konzul T. Quintius Capitolinus vhodil odznak, když jeho křídlo ustupovalo, mezi nepřátele, jimiž byli Faliskové, a vojákům přikázal získat ho zpět.

 

4. M. Furius Camillus, vojenský tribun s mocí konzulskou, když jeho vojsko bojovalo váhavě, rychle uchopil rukou praporečníka a zatáhl ho mezi nepřátele, Volsky a Latini. Ostatní se pak styděli ho nenásledovat.

 

5. Totéž učinil za války s Peršany Salvius Pelignus.

 

6. M. Furius, když se jeho vojsko dalo na útěk, přiběhl a ujistil vojáky, že nikdo nebude do tábora vpuštěn, leda jako vítěz. Poté odvedl vojsko zpět do bitvy a získal vítězství.

 

7. Scipio u Numante, když viděl, že jeho vojsko je obráceno na útěk, vyhlásil, že pro něj bude každý, kdo by se vrátil do tábora, nepřítelem.

 

8. Když diktátor Servilius Priscus rozkázal, aby byly odznaky legie neseny do bitvy proti nepříteli, Faliskům, dal rozkaz zabít váhajícího praporečníka. Zastrašeni touto ukázkou, napadli jeho vojáci nepřítele.

 

9. Totéž učinil za bitvy proti Fidenským velitel jízdy Cossus Cornelius.

 

10. Tarquinius v bitvě proti Sabinům popohnal koně váhajících jezdců tím, že je popotahal za uzdy. Pak jim přikázal prorazit nepřátelský šik.

 

11. Konzul M. Atilus za samnitské války postavil proti vojákům utíkajícím z bitvy šik svých mužů a oněm utíkajícím oznámil, že budou bojovat s ním a s dobrými spoluobčany, když nechtějí raději bojovat s nepřítelem. Tímto opatřením přivedl všechny zpět do bitvy.

 

12. L. Sulla, když už jeho legie ustupovaly vojsku Mithridatovu, jemuž velel Archeláos, vytasil meč a přiběhl do prvních řad a volaje vojáky jménem říkal, aby kdyby se jich někdo ptal, kde že opustili velitele, řekli, že při boji v Boiótii. Nad tím se pak všichni zastyděli a následovali ho.

 

13. Božský Iulius, když jeho muži u Mundy ustupovali, rozkázal pěšákovi odvést svého koně z dohledu a jako pěší se vrhl do první linie. Vojáci se zastyděli, že zradili velitele, a obnovili bitvu.

 

14. Filippos, obávající se, že jeho vojsko nezadrží nápor Skythů, postavil mu do zad nejvěrnější z jezdců, kterým přikázal, aby nestrpěli, aby nějaký jejich spolubojovník utekl ze šiku a vytrvale vraždili ustupující. Když vyhlášením tohoto dosáhl toho, že i ti nejbojácnější chtěli být raději zabiti od nepřítele než od svých vlastních, dosáhl pak vítězství.

 

9) O tom, co se dělá po bitvě, dopadl-li boj úspěšně; o ukončení zbytku války

 

1. Když C. Marius porazil v bitvě Teutony o obklíčil jejich zbytky, děsil je a zadržoval od spánku – jelikož mezitím nastala noc – tím, že občas někteří jeho vojáci zvedli válečný pokřik. Tím dosáhl toho, že je příštího dne neodpočinuté snadno dorazil.

 

2. Claudius Nero, poraziv Puny, které překvapil, když přišli pod velením Hasdrubalovým do Itálie, vystřelil Hasdrubalovu hlavu Hannibalovi do tábora. Tak se stalo, že se trápil jak Hannibal, protože mu zabili bratra, tak jeho vojsko, protože již nemělo naději na příchod posil.

 

3. Lucius Sulla ukázal nepřátelům, které obléhal v Praeneste, na kopích připevněné hlavy jejich velitelů, zabitých v bitvě, čímž zlomil odhodlanost obránců.

 

4. Král Germánů Ariminus rozkázal přiblížit k valu nepřátel podobně připevněné hlavy těch, které zabil v bitvě.

 

5. Když Domitius Corbulo oblehl Tigranokertu a zdálo se, že Arméni budou obležení pevně snášet, popravil Vadanta, jednoho z velmožů, které byl zajal, a jeho uřízlou hlavu střelil za nepřátelské opevnění. Ta náhodou dopadla doprostřed velkého sněmu, který zrovna barbaři pořádali. Zděšeni tímto pohledem, jako by šlo o nějaký nadpřirozený úkaz, se spěchali vzdát.

 

6. Syrákúsan Hermokratés se obával, poté, co porazil v bitvě Karthágince, aby zajatci, jichž se zmocnil značného počtu, nebyli střeženi méně pečlivě, protože výsledek střetnutí mohl vítěze strhnout k hodování a bezstarostnosti. Vymyslel si tedy, že příští noci přijde nepřátelské jezdectvo. A dosáhl toho, že v očekávání nepřátel byly hlídky prováděny bedlivěji než obvykle.

 

7. Tentýž Hermokratés, po úspěšných bojích, když jeho muži se kvůli tomu oddali až příliš bezstarostnému chování a byli zmoženi spánkem a vínem, poslal do nepřátelského tábora přeběhlíka, aby varoval nepřátele před útěkem, že prý jsou všude rozmístěny syrákúské zálohy. Nepřátelé se pak ve strachu před nimi zdržovali v táboře. Když je tedy Hermokratés takto udržel v táboře, nechal je příštího napospas svým již schopnějším vojákům a ukončil tak válku.

 

8. Miltiadés, když potřel u Marathónu ohromné množství Peršanů, donutil Athéňany, mrhající čas blahopřáními, aby si pospíšili na pomoc městu, kam mířilo perské loďstvo. A protože Peršany předstihl a obsadil hradby ozbrojenci, Peršané, domnívajíce se, že je Athéňanů velký počet a že u Marathónu bojovali s jedním vojskem, na hradbách ale že je proti nim připraveno jiné, otočili okamžitě lodě a zamířili zpět do Asie.

 

9. Atéňan Peisistratos, když překvapil loďstvo Megarských, s kterým oni v noci připluli k Eleusíně, aby unesli athénské ženy, zaměstnané obětí Démétře, a s velkým krveprolitím mezi Megarskými pomstil své spoluobčany, naplnil poté ještě několik lodí, které jim zajal, vojáky a umístil na ně několik žen, převlečených jako zajatkyně, tak, aby je Megarští dobře viděli. Ti poté, oklamáni tímto pohledem, jako kdyby se s úspěchem vraceli jejich lidé, jim nespořádaně a beze zbraní vyrazili naproti do přístavu a byli zničeni podruhé.

 

10. Athénský velitel Kimón po porážce perského loďstva u ostrova Kypru oblékl své vojáky do nepřátelské zbroje, již sebral zajatcům, a na rovněž obsazených nepřátelských lodích plul k nepříteli do Pamfýlie k řece Eurymedontu. Peršané, kteří poznávali jejich lodě i oblek jako svých, kteří přežili bitvu, se před nimi nijak neměli na pozoru. A tak náhle zničeni, byli tohotéž dne poraženi jak v námořní tak v pěší bitvě.

 

10) Jak napravit ztráty, dopadl-li boj zle

 

1. T. Didius, když se v Hispánii střetl s nepřítelem ve velmi prudké bitvě, kterou přerušila noc a v níž padlo na obou stranách mnoho mužů, zařídil, aby přes noc bylo pohřbeno mnoho těl jeho vojáků. Hispánci, kteří druhého dne vyrazili za podobnou povinností, shledali, že více padlých je z jejich vlastních řad než z římských. Domnívajíce se podle toho, jak to spočítali, že byli poraženi, přistoupili na Didiovy podmínky.

 

2. T. Marcius, římský jezdec, který velel zbytkům římského vojska v Hispánii, když se ve vzdálenosti několika málo tisíc kroků od něj nacházely dva punské tábory, povzbudil vojáky a za hluboké noci napadl bližší tábor a nezanechal žádné z nepřátel, kteří si byli jisti vítězstvím, vinou čehož byli nespořádaní, jako svědky toho vraždění. Pak dal vojsku chvilku odpočinku a ještě téže noci, předstihnuv chvatně zvěst o tom činu, napadl i druhý punský tábor. Tak dosáhl dvakrát podobného výsledku, zničil Puny v obou těch táborech a vrátil ztracené Hispánie do moci římského národa.

 

11) Jak udržet ve věrnosti pochybující

 

1. Když byl P. Valerius v Epidauru, bál se zrady obyvatel, jelikož měl jen málo vojáků. Připravil tedy kus od města sportovní hry. Když téměř všichni obyvatelé vyrazili z města, aby ty hry shlédli, zavřel Valerius brány a nevpustil Epidaurské dovnitř dříve, než mu předáci dali rukojmí.

 

2. Protože Cn. Pompeius podezíral Chaukenské a obával se, aby přijali jeho posádku, požádal je, zda by dovolili, aby se u nich zatím léčili jeho nemocní. A poslav poté v převleku za churavějící nejstatečnější muže ze svých město obsadil a udržel.

 

3. Když Alexander porazil a podrobil si Thrákii a táhl odtud do Asie, obával se, aby se Thrákové po jeho odchodu nechopili zbraní, odvedl s sebou, jako by jim tím prokazoval čest, všechny jejich krále a velitele a vůbec všechny, u nichž se mu zdálo, že měli na starosti ztracenou svobodu. Zanechal tam však lidi neurozené a do čela veřejných věcí postavil prosté lidi a tím dosáhl, že tito předáci, zavázaní jeho dobrodiním, nechtěli nic měnit a lid ani nemohl, zbaven vůdců.

 

4. Když Antipatros spatřil vojsko Peloponnésanů, kteří, když uslyšeli o Alexandrově smrti, se shromáždili, aby napadli jeho říši, jim poděkoval, tváře se, že neví, s jakým přišli úmyslem, že se sešli, aby pomohli Alexandrovi proti Sparťanům a připojil, že o tom králi napíše, je samotné jinak vybídl k tomu, protože zrovna jejich pomoc prý nepotřebuje, aby odešli domu. A tímto tvrzením odvrátil nebezpečí, které kvůli posledním událostem hrozilo.

 

5. Když ke Scipionovi Africanovi v Hispánii přivedli jednu ze zajatkyň, pannu, ve věku na vdávání, neobyčejně krásné postavy a urozenou, jež na sebe obracela pozornost všech, kteří byli přítomni, dal ji Scipio velice pečlivě hlídat a pak ji vrátil jejímu snoubenci, jménem Alicius, a navíc dal tomuto jako svatební dar i zlato, které přinesli rodiče zajatkyně, chtějíce si ji vykoupit. Díky tomuto několikanásobnému dobrodiní se celý onen poražený kmen přidal k říši římského lidu.

 

6. Traduje se rovněž, že Alexander Makedonský, když zajal neobyčejně krásnou pannu, jež byla zasnoubena vůdci sousedního kmene, ji s největší zdrženlivostí šetřil tak, že ji ani nespatřil. Poté ji poslal zpět jejímu snoubenci a naklonil si tímto dobrodiním mysl celého toho národa.

 

7. Vojevůdce Caesar Augustus Germanicus za té války, v níž si získal poražením nepřítele příjmení Germanicus, rozbil tábor na území Kubiů a rozkázal zaplatit cenu úrody těch pozemků, které uzavřel opevněním. Pověst o jeho spravedlnosti pak upevnila věrnost všech poddaných.

 

12) Co se má učinit pro obranu tábora, nemáme-li důvěru ve své přítomné sbory

 

1. Když Volskové hodlali napadnout tábor konzula T. Quintia, ponechal ten ve zbrani na stráži pouze jednu kohortu, ostatní poslal odpočívat. Trubačům pak rozkázal, aby objížděli na koních val a troubili. Tímto klamáním a předstíráním síly odvracel a zdržoval nepřátele od útoku a při svítání učinil náhle výpad a snadno je přemohl, jelikož byli unaveni hlídáním.

 

2. Q. Sertorius se v Hispánii ani v nejmenším nemohl rovnat nepřátelské jízdě, která se s nesmírným sebevědomím přibližovala až k samotným jeho opevněním. Nechal tedy v noci vykopat před valy jámy a šik zřídil před nimi. Když pak jezdci, jak měli ve zvyku, přijeli, svůj šik stáhl. Jezdci, kteří ho pronásledovali, spadli do těch jam a byli tak poraženi.

 

3. Když Athénský velitel Charés očekával posily, bál se, aby mezitím nepřátelé, kteří pohrdali hrstkou přítomných jeho vojáků, nedobyli jeho tábor. Rozkázal tedy většině těch, které tam měl, aby se v noci vydali z tábora na ta místa, kde by je mohl nepřítel výborně vidět, a aby se pak ve dne vrátili do tábora a tak vzbudili zdání, že oni jsou ty posily přicházející mu na pomoc. Tak se předstíranými posilami zabezpečil, dokud k němu nedorazily ty, které očekával.

 

4. Když Athéňan Ífikratés, který měl tábor umístěný v nížině, vyzvěděl, že v noci Thrákové vyrazí s kopců, přes které dolů vedla jen jediná cesta, aby vyplenili jeho tábor. Vyvedl tedy tajně vojsko, rozdělil je a rozmístil z obou stran té cesty, po níž měli Thrákové přijít. Když pak nepřítel sbíhal do tábora, kde mnoho ohňů, udržovaných péčí několika málo vojáků, budilo zdání, že tam zůstává celé vojsko, napadl ho ze stran a zničil.

 

13) O ústupu

 

1. Když chtěli Galové svést boj s Attalem, svěřili všechno své zlato a stříbro věrným strážcům, kteří by jej, kdyby byli Galové v bitvě poraženi, roztrousili všude možně po bitevním poli, aby tak snadněji unikli nepříteli, zaměstnanému sbíráním kořisti.

 

2. Syrský král Tryfón, když poražen utíkal, trousil po celý svůj pochod peníze a tak zdržoval Antiochovi jezdce, kteří ho pronásledovali, díky čemuž unikl.

 

3. Když byl Q. Sertorius zahnán v boji Q. Metellem Piem, usoudiv, že ani útěk pro něj není bezpečný, rozkázal vojákům odejít roztroušeně, když jim předtím řekl, kde chce, aby se sešli.

 

4. Viriathus, lusitánský velitel, unikl z nebezpečného postavení našim vojákům stejným způsobem, jako Sertorius, když roztrousil vojsko a pak je opět sehnal dohromady.

 

5. Horatius Cocles, když naň dotíralo Porsenovo vojsko, rozkázal svým spolubojovníkům vrátit se po mostě do města a ten most pak strhnout, aby se po něm nemohl nepřítel dostat za nimi do města. A zatímco byl most bourán, zadržoval před ním útočící nepřátele. A když pak uslyšel zvuk padajícího mostu, vrhl se do řeky a tu, ač obtížen zbrojí i zraněními, přeplaval.

 

6. Když Afranius prchal v Hispánii u Illerdy před Caesarem, rozbil tábor, když měl Caesara těsně za sebou. Když ten pak učinil totéž a poslal své muže pro píci, dal Afranius náhle znamení k pochodu.

 

7. Když Antonius ustupoval s vojskem před dotírajícími Parthy a vždy, když za svítání vyrazil, byl pak jeho ustupující voj ohrožován dorážejícími barbarskými lučištníky, zdržel své vojáky až do páté hodiny denní a dosáhl toho, že Parthové uvěřili, že zřídil stálý tábor. Když je tedy o tom takto přesvědčil a ti pak odešli, dokončil za zbytek dne pochod v bezpečí bez vyrušování.

 

8. Když byl Filippos poražen v Épeiru, tak aby ho prchajícího Římané neutiskovali, vyjednal příměří na pohřbení padlých a když byly kvůli tomu římské hlídky zanedbávány, vyvázl.

 

9. Když byl P. Claudius poražen Puny v námořní bitvě a nezbývalo uniknout jinudy, než přes nepřátelské hlídky, rozkázal vyzdobit svých zbývajícíh dvacet lodí, jako by zvítězily. A tak, jelikož si Punové, kteří o výsledku boje nic nevěděli, mysleli, že v bitvě zvítězili naši a Claudius tak pro ně byl nebezpečný, unikl jim.

 

10. Punové, poražení v námořní bitvě, se snažili odvrátit dotírající římské lodstvo a tak předstírali, že jejich lodě vpluly na mělčinu a dělajíce, že uvízli, dosáhli toho, že vítěz, protože se bál, aby nedopadl jako oni, jim dal prostork úniku.

 

11. Když Attrebat Cominus prchal, poražen božským Iuliem, z Galie do Británie, dorazil k Oceánu; jenže, sice za příznivého větru, ale za odlivu. Ale ačkoliv jeho lodě uvízly na suchých březích nechal přesto napnout plachty. Když Caesar, který ho pronásledoval, plachty z dálky uviděl, jak se dmou a opírá se do nich vítr, domyslel si, že mu Cominus s úspěchem unikl, a vrátil se.


 

KNIHA III


Jestliže předchozí knihy svým obsahem odpovídaly titulům a čtenáře přivedly s pozorností až sem, vyložím nyní lsti ohledně dobývání a bránění měst. Nebudu se zdržovat nějakou předmluvou a vyložím nejprve, co je užitečné při dobývání měst a pak to, co mohou připravit jejich obránci.

Nezmiňuje obranné práce a obléhací stroje, jejichž vynálezy byly již vyloženy dříve, a které nepovažuji za další možnou látku, rozdělil jsem lsti kolem dobývání měst takto.

1) O nečekaném útoku

2) Jak ošálit obležené

3) Jak vylákat ke zradě

4) Jak přivést nepřítele do nouze

5) Jak přesvědčit, že obléhání bude trvat nadále

6) O rozdělení nepřátelské posádky

7) O vysoušení řek; jak zkazit vodu

8) Jak nahnat obleženým strach

9) O útoku z jiné strany, než je očekáván

10) O nástrahách, do nichž mají být obležení vlákáni

11) O předstírání ústupu

Proti tomu, lsti týkající se obrany obležených

12) Jak povzbudit bedlivost svých vojáků

13) O posílání a přijímání zpráv

14) Jak přivést do města posily a provozovat nezbytný dovoz surovin

15) Jak způsobit, aby se zdálo, že je hojnost toho, čeho se nedostává

16) Jak bojovat se zrádci a přeběhlíky

17) O výpadech

18) O vytrvalosti obležených

 

1) O nečekaném útoku

 

1. Když konzul T. Quintius porazil v bitvě Aequy a Volsky a rozhodl se poté dobýt město Antium, svolal vojsko k poradě a vysvětlil, jak je to nutné a jak by to bylo snadné, pokud se to nebude odkládat. A potom město napadl, když navíc svým povzbuzováním vojáky roznítil.

 

2. M. Cato v se v Hispánii dozvěděl, že může dobýt jakési město, napadl-li by ho tehdy, když by to jeho obyvatelé nečekali. Proto během dvou dnů vykonal čtyřdenní pochod přes drsná místa a nepřítele, který nic takového nečekal, zničil. Když se ho pak jeho vojáci ptali na příčinu tak snadného vítězství, řekl jim, že vítězství dosáhli tehdy, když čtyřdenní pochod vykonali za dva dny.

 

2) Jak ošálit obležené

 

1. Když Domitius Calvinus obléhal ligurské město Luerii, chráněné nejen polohou a opevněním, ale i výbornými obránci, rozhodl se obcházet často se všemi svými sbory hradby a poté je zase odvést do tábora. Učiniv z toho zvyk, přivedl obyvatele města k víře, že to Říman dělá kvůli cvičení, kvůli čemuž se proti tomu nesnažili cokoli dělat. Calvinus pak to obvyklé obcházení změnil na náhlý útok a obsadil hradby, čímž donutil obyvatele města, aby se mu sami vzdali.

 

2. Konzul C. Duellius dosáhl pravidelným cvičení vojáků a veslařů toho, protože Kartháginci to považovali za zvyk, který je neohrožuje, a byli bez starostí, že když se náhle přiblížil s loďstvem, obsadil hradby.

 

3. Hannibal dobyl v Itálii mnoho měst tím, že do nich předem poslal v převleku za Římany některé ze svých, kteří díky zkušenostem z dlouhé války mluvili latinsky.

 

4. Arkadové, obléhající messénskou tvrz, vyrobili některým svým vojákům zbraně podobné těm, které měli nepřátelé. A v dobu, kdy měly, jak vypátrali, přijít obleženým na pomoc posádky odjinud, byli tito, vystrojení jako ti očekávaní, díky tomuto podvodu vpuštěni jako spojenci do tvrze, kde následně pobili posádku a místa se zmocnili.

 

5. Když athénský velitel Kimón v Kárii usiloval o nějaké město, zapálil v noci nečekaně občanům toho města posvátný chrám Artemidy a les, které byly venku za hradbami města. A když pak obyvatelé města vyběhli, aby požár uhasili, obsadil Kimón město, zbavené obránců.

 

6. Když obléhal Athénský velitel Alkibiadés výborně opevněné město Akragás, vyžádal si od obyvatel schůzku. V divadle pak, neboť podle řeckého zvyku je toto místo pro pořádání porad, promlouval dlouho o obecných věcech. A zatímco pod záminkou porady zdržoval shromáždění, dobyli Athéňané, které na to předem připravil, nebráněné město.

 

7. Théban Epameinóndás v Arkádii zamíchal ve svátek mezi ženy nepřátel, které se pohybovaly nespořádaně mimo město, mnoho svých vojáků v ženských oblecích. Ti pak v tomto přestrojení byli večer přijati za hradby a město poté obsadili a otevřeli brány svým.

 

8. Sparťan Aristippos, když měli Tegejští svátek a všichni obyvatelé vyšli z města, aby oslavili oběť Athéně, poslal do Tegeje dobytek nesoucí vaky nacpané slámou, který poháněli vojáci v převleku za obchodníky. Takto nepovšimnuti otevřeli brány svým.

 

9. Antiochos překvapil v Kapadokii výpravu vyrazivší z tvrze Suenda, kterou obléhal, pro obilí. Zabil pohůnky a pak poslal v jejich obleku své vojáky zpět do pevnosti, jako by se vraceli s obilím. Ti pak, když vstoupili oklamavše touto lstí stráže, vpustili dovnitř Antiochovi vojáky.

 

10. Protože se Thébané za žádnou cenu nemohli zmocnit sikyónského přístavu, naplnili nakonec velikou loď ozbrojenci a nahoru na palubu dali obchodní zboží, aby oklamali nepřátele vzezřením obchodníků. Z té strany hradeb, která byla nejvíce vzdálena od moře, rozmístili několik málo ozbrojenců. S těmi se pak další, kteří vystoupili neozbrojeni z lodi, dali do předstírané hádky. Když pak byli zavoláni Sikyóňané, aby tu při rozsoudili, obsadili Thébané prázdné lodě, přístav i město.

 

11. Aitól Tímarchos, když zabil velitele krále Ptolemaia Charmada, oblékl se do makedonské zbroje a vzal si i plášť a přilbu zabitého Charmada. Díky tomuto podvodu byl, jsa pokládán za Charmada, přijat do sanijského přístavu, který pak ovládl.

 

3) Jak vylákat ke zradě

 

1. Konzul Papirius Cursor nabídl u Tarentu Milónovi, jenž měl město s posádkou Épeiroťanů v držení, záchranu jemu i jeho krajanům, zmocní-li se s jeho pomocí města. Milón, uplacen těmito odměnami, přesvědčil Tarenťany, aby ho poslali ke konzulovi jako vyslance. Pak, přinášejíce od konzula náležité přísliby, uvedl obyvatele města do bezstarostnosti a tak mohl vydat nebráněné město Cursorovi.

 

2. M. Marcellus, který získal na svou stranu jakéhosi Syrákúsana Sósistrata, dozvěděl se od něj, že ve svátek, při němž bude Epikýdés rozdávat množství vína i pokrmů, budou slabší stráže. Připravil tedy na tu slavnost úklady a při netečnosti obyvatel, která ji následovala, vylezli vojáci na hradby, zabili stráže a otevřeli římskému vojsku brány města, známého slavnými vítězstvími.

 

3. Protože nemohl Tarquinius Superbus donutit Gabijské, aby se vzdali, poslal k nim svého syna Sexta Tarquinia, kterého dal předtím zmrskat. Ten pak v Gabiích obžaloval otcovu krutost a přesvědčil Gabijské, aby využili jeho nenávisti proti králi. A když byl pak vybrán jako velitel pro válku, vydal Gabie otci.

 

4. Perský král Kýros poslal svého dvořana Zopyra, jehož věrností si byl jist, k nepříteli do Babylónu, zohaviv mu předtím schválně obličej. Onen tímto dosvědčoval královo bezpráví a bylo mu díky tomu uvěřeno, že je velkým Kýrovým nepřítelem. Toto přesvědčení posiloval i tím, že kdykoliv se bojovalo, přibíhal blízko ke Kýrovým šikům a házel po nich kopí. Když mu pak město svěřili, vydal ho Kýrovi.

 

5. Když nebyl Filippos vpuštěn do města Saniů, podplatil jejich velitele Appolonida, aby zradil, a přesvědčil ho, aby umístil k samým vratům brány vůz naložený kamennými kvádry. Poté dal okamžitě znamení k útoku a porazil obyvatele, zmateně pobíhající okolo překážky.

 

6. Hannibal připravil u Tarentu, který byl držen římskou posádkou pod vedením Livia, s jakýmsi Tarenťanem Konóneem, jehož přemluvil ke zradě, takovou lest, aby vyrážel na lov v noci, jako by to nebylo ve dne kvůli nepříteli možné. A vždy, když takto vyrazil, opatřili mu Karthaginští sami divokého kance, kterého měl nabídnout Liviovi jako kořist. A když už se toto dělo častěji, pročež se toho méně dbalo, vmísil jedné noci Hannibal mezi Konóneovi průvodce Puny v převlečení za lovce. Protože byli obtíženi zvěřinou, byli vpuštěni dovnitř, načež napadli zblízka stráže a pobili je. Pak vylomili vrata a Hannibal se přiblížil s vojskem a pobil všechny Římany s výjimkou těch, kteří utekli na hrad.

 

7. Když obléhal Lýsimachos, makedonský král, Efesany, kterým pomáhal pirátský vůdce Mandrón, jenž přivážel do Efesu mnoho lodí, obtěžkaných kořistí, podplatil tohoto a poslal s ním nejstatečnější z Makedonců, které Mandrón přivezl spoutané do Efesu. Ti pak, když získali z hradu zbraně, předali město Lýsimachovi.

 

4) Jak přivést nepřítele do nouze

 

1. Fabius Maximus zpustošil pole Kampánců, aby jim v obležení nezbývala žádná naděje. V době setby se však stáhl, aby oni použili zbývající obilí na setbu. Poté se ale vrátil a zničil novou setbu a pak se hladovějících nepřátel zmocnil.

 

2. Totéž učinil Antigonos proti Athéňanům.

 

3. Dionýsios, když dobyl mnoho města a hodlal napadnout Rhégion, které mělo velmi mnoho vojska, předstíral mír a požádal je, aby zajistili zásobování pro jeho vojsko. Když mu v tom bylo vyhověno a obyvatelé města měli vyčerpány zásoby obilí, napadl město a zbavené potravin ho přemohl.

 

4. Totéž prý udělal i proti Hímerským.

 

5. Alexander, hodlající obléhat Leukadii, která měla dostatek potravin, obsadil nejprve tvrze na hranicích a nechal všechny, aby odtud utekli do Leukadie, aby tam byly potraviny větším počtem lidí rychleji spotřebovány.

 

6. Když obléhal Faleris z Akragantu jakási místa na Sicílii, dobře chráněné opevněním, uzavřel s obránci naoko smlouvu a uložil si u nich obilí, o němž tvrdil, že je to vše, co mu zbývá. Poté se postaral o to, aby se klenby střech těch domů, kde bylo obilí uloženo, propadly a dovnitř pršelo. Obyvatelé, spoléhající se na toto uložené obilí, spotřebovali vlastní zásoby pšenice a Falaris je pak na začátku léta napadl a kvůli nouzi je dohnal ke kapitulaci.

 

5) Jak přesvědčit, že obléhání bude trvat nadále

 

1. Když Sparťan Klarchos zjistil, že Thrákové svezli vše pro život nezbytné do hor a že jsou živeni jedinou nadějí, totiž že on z nedostatku zásob odtáhne, rozkázal v tu dobu, kdy čekal, že přijdou jejich vyslanci, zabít jednoho ze zajatců, tak, aby to viděli, a části jeho jídla roznést jako jídlo do stanů. Thrákové, uvěřivší, že se nezastaví před žádnou krutostí, kdo snese takto odporné pokrmy, přišli k němu a vzdali se.

 

2. Ti. Gracchus řekl Lusitáncům, tvrdícím, že mají jídlo na deset let: „Zmocním se vás tedy jedenáctého roku.“ Lusitánci, zděšení tímto výrokem, se okamžitě vzdali, ačkoliv byli zásobami zabezpečeni.

 

3. Když bylo A. Torquatovi, který obléhal jedno řecké město, řečeno, že tamní mládež pilně cvičí střelbu z luku a házení kopí, odpověděl: Díky tomu ji už brzo prodám za vyšší cenu.“

 

6) O rozdělení nepřátelské posádky

 

1. Když se Hannibal vrátil do Afriky, Scipio, protože mnohá města, která musel dobýt, byla držena silnými posádkami, posílal na ně občas nějaké jednotky, aby je ohrožovaly. Nakonec přitáhl sám, jako by chtěl ta města dobýt, načež, předstíraje strach, se dal na ústup. Hannibal se domníval, že jeho strach je skutečný, stáhl odevšad posádky a začal ho pronásledovat, jako by chtěl svést rozhodný boj o vše. Tak ale Scipio dosáhl toho, co si přál, totiž že ta města, zbavená obránců, obsadil pomocí Masinissy a jeho Numiďanů.

 

2. P. Cornelius Scipio, protože pochopil, jak by bylo těžké dobývat Delminium, neboť se na jeho obranu shromáždili lidé odevšad z okolí, začal napadat ostatní města a tím pohnuv obyvatele těch jednotlivých měst odejít bránit své majetky dobyl Delminium zbavené pomoci.

 

3. Épeirský král Pyrrhos chtěl za války s Illyry dobýt jejich hlavní město, v což ale ztratil naději. Začal tedy napadat ostatní města a tak dosáhl toho, že nepřátelé, kteří se spoléhali na dostatečné opevnění onoho města, se rozptýlili na pomoc jiným. Když se takto stalo, svolal Pyrrhos všechny své síly zpět a to město, zbavené obránců, dobyl.

 

4. Když obléhal konzul Cornelius Rufinus již nějaký čas marně město Krotón, které učinila nedobytným malá jednotka Lukánců, která byla přibrána obránci na pomoc, předstíral konzul, že svůj úmysl opouští. Poté poslal do Krotónu zajatce, získaného velkou odměnou, který jako že uprchl z vězení a přesvědčil obyvatele, že Římané odcházejí. Krotónští, domnívajíce se, že je to pravda, propustili pomocná vojska a pak byli, zbaveni obránců, nic neočekávající a slabí poraženi.

 

5. Když porazil Magón, karthaginský velitel, Cn. Pisona a oblehl ho v jakémsi hradě, domyslel se, že Pisonovi přijdou posily. Poslal tedy přeběhlíka, který blížící se nepřátele přesvědčil, že Piso je již zajat. Tímto způsobem je odradil a pak dokonal vítězství.

 

6. Když byl Alkibiadés na Sicílii a chtěl ovládnout Syrákúsy, poslal tam jednoho z Katanských, u nichž se tehdy zdržoval s vojskem, a u něhož znal jeho důvtip. Přiveden tento do veřejného shromáždění, přesvědčil Syrákúsany, že Katanští Athéňany velice ohrožují a pokud by byli Syrákúsany podpořeni, zničí Athéňany i Alkibiada. Syrákúsané tímto pohnuti vyrazili s veškerými silami ke Kataně, opustivše své vlastní město. To pak Alkibiadés napadl zezadu a opuštěné, jak doufal, porazil.

 

7. Když napadl Athéňan Kleónymos Troizánu, která byla držena Kratérovou posádkou, střelil za hradby nějaká kopí, na nichž bylo napsáno, že přišel, aby jejich stát osvobodil, a zároveň propustil nějaké zajatce, sobě nakloněné, kteří měli Kratéra zlehčovat. Vyvolav touto lstí mezi obleženými povstání a když se potom přiblížil s vojskem, města se zmocnil.


7) O vysoušení řek; jak zkazit vodu

 

1. P. Servilius donutil město Isauru pro žízeň ke kapitulaci, když předtím odvrátil tok řeky, z níž brali nepřátelé vodu.

 

2. C. Caesar v Galii způsobil nouzi o vodu městu Kadukorů, které obtékala řeka a i mělo dostatek pramenů, tak, že prameny podkopal a vodu z nich odvedl a využívání vody řeky znemožnil pomocí lučišníků.

 

3. Q. Metellus svedl v Hispánii na tábor nepřátel položený v údolí řeku z vyšších míst a nepřátele, uvedené tak náhlou záplavou v zmatek, nechal pobít svým vojákům, které kvůli tomu předtím umístil do záloh.

 

4. Alexander u Babylonu, který je uprostřed rozdělen řekou Eufratem, zřídil příkop a vedle něj val, aby si nepřátelé mysleli, že země je vykopávána právě kvůli tomu valu. A tak, když náhle odvrátil tok řeky, vstoupil do města starým řečištěm, které vysušené poskytovalo přístup.

 

5. Totéž prý učinila proti týmž Babylóňanům odvrácením tohotéž Eufratu i Semiramis.

 

6. Kleisthénés ze Sikónu přerušil vodovod do města Krísy. Když byli pak brzy obyvatelé postiženi žízní, obnovil přívod vody, zkažené ale čemeřicí. Kleisthénés se jich pak snadno zmocnil, jelikož užíváním té vody byli oslabeni břišními potížemi.

 

8) Jak nahnat obleženým strach

 

1. Filippos, jelikož se žádnou mocí nemohl zmocnit hradu Prinassu, odkopal přímo pod hradbami zem a předstíral, že kope štolu. Obránci hradu, jelikož se domnívali, že jsou podkopáni, se vzdali.

 

2. Když měl Théban Pelopidás jednou v úmyslu obléhat najednou dvě města Magnétů, která od sebe nebyla vzdálena moc daleko, rozkázal, aby až se bude přibližovat k jednomu z nich, přijeli podle úmluvy z jiného tábora čtyři jezdci, ozdobení korunami, s pozoruhodným nadšením, jakoby oznamovali vítězství. A v jeho předstírání nechal ještě Pelopidás zapálit les ležící mezi oběma městy, aby to poskytovalo zdání hořícího města. Rovněž rozkázal přivést nějaké vojáky převlečené za zajatce. Tímto byli obležení zastrašeni a jelikož se domnívali, že ve druhém městě již byli poraženi, vzdali se.

 

3. Když perský král Kýros oblehl Kroisa v Sardách, kde srázná skála neposkytovala žádný přístup k hradbám, vztyčil stožáry stejné výšky jako onen svah a připevnil k nim figuríny ozbrojenců v perském obleku a v noci je přiblížil k k té hoře. Poté za svítání napadl hradby na opačné straně. A jakmile se při východu slunce zatřpytily ony nesené figuríny ozbrojenců, obránci města uvěřili, že město bylo dobyto z druhé strany, kvůli čemuž se dali na útěk a poskytli tak nepříteli vítězství.

 

9) O útoku z jiné strany, než je očekáván

 

1. Scipio u Karthága přirazil k hradbám města za odlivu, následuje, jak říkal, boha jako vůdce a když voda opadla, napadl je z té strany, kde nebyl očekáván.

 

2. Když obléhal Fabius Maximus, Cunctatorův syn, Arpy, obsazené Hannibalovou posádkou, obhlédl si polohu města a poslal za hluboké noci šest set vojáků, kteří měli na dobře opevněné, pročež méně střežené, straně města vylézt po žebřících na hradby a vylomit brány. Tito, podporováni ještě lijavcem, který přehlušil rámus, jenž dělali, vykonali rozkaz. Fabius sám dal znamení k útoku a napadnuv město z druhé strany je dobyl.

 

3. Za války s Iugurthou obléhal C. Marius hrad položený na skalnaté hoře u řeky Muluchy, ke kterému se dalo přijít pouze po jedné úzké stezce, všude jinde byly ale, jakoby naschvál, srázy. Ale jakýsi Ligur, řadový voják z pomocných sborů, který vyraziv náhodou pro vodu, zatímco po skalách sbíral slimáky, dorazil až na vrchol, mu oznámil, že odtud může na hrad zaútočit. Marius tam tedy poslal nejlepší setníky a nejhbitější vojáky, k nimž ještě přidal trubače, s nekrytou hlavou a bosýma nohama, aby měli na skalách lepší rozhled a lépe se jim lezlo. Štíty a meče měli připnuté na zádech. Pod vedením onoho Ligura se tito, za pomoci řemínků a hřebů, o něž se při svém výstupu opírali, dostali k zadní, nehlídané části hradu a pak začali troubit a zdvihli válečný pokřik, jak jim bylo přikázáno. Při tom Marius, podle dohody, odhodlaně povzbudil své a začal ostřeji doléhat na obránce hradu, kteří již byli nebojujícím obyvatelstvem pevnosti odvoláni, jakoby už pevnost byla dobyta odzadu, pročež mohl Marius vniknout dovnitř a hrad obsadit.

 

4. Konzul L. Cornelius Rufinus dobyl na Sardinii mnoho měst tak, že v noci vylodil nejsilnější části svých sborů na břeh a rozkázal jim, aby se skryli a čekali na okamžik, kdy sám připluje s loďstvem. A když obránci města vyrazili protivníkům vstříc a on sám je ještě předstíraným ústupem odtáhl, protože ho pronásledovali, dále od města, podnikli oni vojáci útok na město, které bylo nepřáteli opuštěno.

 

5. Když Periklés, athénský velitel, obléhal nějaké město, bezpečné díky svornosti obránců, rozkázal v noci zatroubit na polnice a zdvihnout válečný pokřik na té straně hradeb, která ležela u moře. Nepřátelé, kteří se domnívali, že na té straně již vnikli nepřátelé do města, opustili brány, skrze něž, zbavené posádky, vtrhl Periklés dovnitř.

 

6. Athénský velitel Alkibiadés se v noci tajně přiblížil ke Kyziku, aby ho dobyl, a rozkázal trubačům na roh, aby zároveň na opačné straně města troubili. Obránci sice stačili na obranu celých hradeb, ale když se teď stáhli na tu stranu, odkud se domnívali, že pouze budou napadeni, přelezli na té straně, kterou neměli obsazenou, Athéňané hradby.

 

7. Thrasybúlos, milétský velitel, napadl, aby mohl dobýt přístav v Sikónu, obránce na souši a když se nepřátelé obrátili tam, kam tímto byli vylákáni, obsadil nečekaně přístav loďstvem

 

8. Když obléhal Filippos nějaké přímořské město, nechal, daleko z dohledu nepřátel, zvýšit dvěma svým lodím palubu a přistavět na ni věže. Poté zaútočil na město s jinými obléhacími věžemi na souši a zatímco takto zaměstnával obránce města, přirazil s oněma dvěma loděmi s věžemi a vystoupil na hradby na té straně, kde mu v tom nebylo bráněno.

 

9. Když chtěl Periklés dobýt nějakou tvrz na Peloponnésu, k níž vedly všeho všudy jen dvě přístupové cesty, přerušil jednu z nich příkopem, druhou nechal opevnit. Obránci tvrze, cítíce se z jedné strany bezpečně, začali hlídat jenom tu cestu, kterou viděli, že je opevňována. Periklés si však připravil mosty a položil je přes příkop a zdolal tvrz z té strany, odkud nebyla střežena.

 

10. Když válčil Antiochos proti Efessu, rozkázal Rhodským, které měl v pomocných vojskách, aby v noci napadli s velkým hlukem přístav. A když se do té části města rozrušeni sběhli všichni obyvatelé, zanechavše obrany zbytku opevnění, zaútočil Antiochos na opačné straně a město dobyl.

 

10) O nástrahách, do nichž mají být obležení vlákáni

 

1. Když Cato obléhal Lacetanské, vzdálil své sbory z jejich dohledu, kromě jakýchsi Suessetanů z pomocných sborů, naprosto neschopných k boji, kterým přikázal napadnout hradby. A když je Lacetanští při výpadu snadno obrátili na útěk a utíkající je vášnivě pronásledovali, obsadil Cato město s těmi kohortami, které předtím skryl.

 

2. L. Scipio na Sardinii zanechal obléhání jakéhosi města a s částí jednotek předstíral, že prchá. A když se obránci města nerozvážně jali ho pronásledovat, obsadil Scipio město s pomocí těch, které předtím rozmístil v jeho blízkosti.

 

3. Když obléhal Hannibal město Hímeru, nechal si schválně dobýt tábor, rozkázav Punům ustupovat, jako by byl nepřítel silnější. A když tento zdar Hímeřany tak oklamal, že rozradostněni opustili město a vyběhli k punským valům, obsadil Hannibal prázdné město prostřednictvím těch, které předtím rozmístil za tím účelem do záloh.

 

4. Tentýž Hannibal, aby vylákal Sagunťany, přiblížil se k hradbám s prořídlým šikem a při prvním výpadu obránců města ustoupil. Pak za poslal mezi nepřátele a jejich město vojsko, čímž je odřízl od města, a uprostřed svých šiků je zmasakroval.

 

5. Karthágiňan Himilko u Akragantu rozložil blízko města část sborů do záloh a rozkázal jim, aby, až obránci vyrazí z města ven, zapálili vlhká dřeva. Poté vyrazil za světla se zbývající částí vojska, aby nepřítele vylákal, a předstíraje útěk dostal bojem pronásledující ho nepřátele daleko od města. A když odtud Akragantští zpozorovali vzniklý dým, domnívali se, že bylo jejich město zapáleno, a nerozvážně se rozběhli zpátky, aby ho bránili. Tehdy se jim ale do cesty postavili oni, co byli v zálohách u hradeb a Akragantští tak byli, protože zezadu na ně již dotírali ti, které předtím pronásledovali, mezi těmito dvěma šiky zmasakrováni.

 

6. Viriathus rozmístil vojsko do úkrytu a poslal několik málo vojáků odhánět dobytek Segobrigensů. A když těchto přiběhlo velké množství ho bránit a pronásledovali lupiče, kteří předstírali útěk, byli zavedeni k těm nástrahám a pobiti.

 

7. Když byl v Heráklei v čele nepřátelské strany Lucullus, předstírali jezdci Skordisků, že odhánějí dobytek a tak vyprovokovali nepřátele k výpadu. Předstírajíce pak útěk dovedli pronásledujícího Luculla do léčky a zabili spolu s ním i osm set vojáků.

 

8. Athénský velitel Charés měl v úmyslu napadnout jakési město, ležící na břehu moře. Skryl loďstvo za jakýsi mys a přikázal nejrychlejší z lodí proplout před nepřátelskými hlídkami. Když ji nepřátelé spatřili, vyrazili se všemi loděmi, které střežily přístav, aby ji pronásledovali. Charés pak vplul se zbytkem loďstva do nehájeného přístavu a obsadil i město.

 

9. Barkas, punský velitel, rozkázal části svého loďstva, aby se zdálky ukázala, připravená k boji, našim, kteří měli v držení, jak pozemním tak námořním, město Lilybaeum na Sicílii. Když naši, při zahlédnutí tohoto loďstva, vyrazili ven, obsadil Barkas Lilybaejský přístav s ostatními loděmi, které měl ve skrytu.

 

11) O předstírání ústupu

 

1. Když Formión, athénský velitel, úplně zpustošil pole Chalkidských a kvůli tomu k němu přišli jejich vyslanci, kteří si na to stěžovali, odpověděl jim přívětivě a v noci, když je měl propustit, si vymyslel, že mu přišel od jeho spoluobčanů dopis, podle kterého se měl vrátit domů. Pak se skutečně trochu stáhl a propustil vyslance. Když tito oznámili, že je vše bezpečné a že Formión odešel, opustili Chalkidští, v naději způsobené jak prokázanou lidskostí, tak odvedením vojska, střežení města, takže nemohli zastavit neočekávaný útok, když se Formión náhle vrátil

 

2. Když obléhal spartský velitel Agésiláos Fókajské a zjistil, že ti, kteří jim tehdy při obraně města pomáhali, jsou již tíženi válečným nepohodlím, trochu se vzdálil, jakoby táhl k jinému městu, a dal jim tak možnost odejít. A nedlouho poté se s vojskem vrátil a opuštěné Fókajské porazil.

 

3. Když válčil Alkibiadés s Byzantiňany, kteří se stále zdržovali jen na hradbách, rozmístil v okolí města zálohy a předstíraje ústup je jimi zničil, jelikož přestali být obezřetní.

 

4. Když se Viriathus stahoval, konal pochod tři dny. Pak ho ale znovu prošel za den jediný a zničil bezstarostné a obětí velice zaměstnané Segobrigenské.

 

5. Epameinóndás u Mantinee, když zjistil, že nepříteli přišli na pomoc Sparťané, se domníval, že může obsadit Spartu, jestliže by tam potají vyrazil. Rozkázal v noci rozdělat četné ohně, aby budíce zdání, že tam zůstává, zakryly to, že vyrazil. Byl však prozrazen přeběhlíkem a když ho dostihlo spartské vojsko, opustil sice cestu vedoucí do Sparty, obrátil ale svůj úmysl proti Mantinejským. Sparťany znovu ošálil těmi ohni, jakoby zůstával na místě, a vrátil se čtyřicet tisíc kroků zpět k Mantineii a zbavenou pomoci ji dobyl.

 

12) Naproti tomu, lsti týkající se obrany obležených; Jak povzbudit bedlivost svých vojáků

 

1. Athénský velitel Alkibiadés se, když bylo jeho město obleženo Sparťany, obával zanedbávání hlídek. Oznámil tedy strážím, aby pozorovali světlo, které měl v noci ukazovat na hradě, a až ho uvidí, aby sami rovněž zamávali pochodněmi. Kdo by při tom zaváhal, ten měl vytrpět trest. A tak, zatímco bylo od velitele netrpělivě hlídáno znamení, všichni bděli a tak bylo zažehnáno nebezpečí nočního přepadu.

 

2. Athénský velitel Ífikratés, který držel s posádkou Korinth, obcházel, když se blížil nepřítel, hlídky a nalezl, jednoho vojáka, že spí, pročež ho probodl kopím. Když se některým ten skutek zdál příliš krutým a obořili se proto na něj, odpověděl jim: „Jak jsem ho nalezl, tak jsem ho opustil.“

 

3. Totéž prý udělal Théban Epameinóndás.

12) O posílání a přijímání zpráv

 

1. Římané, obléhaní na Kapitolu, poslali Pontia Cominia za Camillem, aby ho povolal zpět z vyhnanství. Pontius, aby se vyhnul galským strážím, se spustil s Tarpeiské skály, přeplaval Tiber a dorazil do Vejí. Když vyřídil poselství, stejnou cestou se vrátil zpět ke svým.

 

2. Kampánci, obležení Římany, kteří pečlivě vykonávali hlídky, poslali kohosi, převlečeného za přeběhlíka, který doručil, když našel příležitost k útěku, dopis, který měl skrytý v opasku, Punům.

 

3. Někdo také napsal vzkaz na kůži a tu pak přišil ke kůži ulovené zvěře nebo dobytka.

 

4. Jiní lidé zase nacpali na dobu, kdy míjeli stráže, vzkaz do zadku osla.

 

5. Mnoho lidí napsalo zprávu na vnitřní stranu pochvy svého meče.

 

6. Aby zpravil L. Lucullus obyvatele Kyziku, obleženého Mithridatem, o svém příchodu, když jediný, úzký vstup do města, spojující malým mostem ostrov s pevninou, byl držen nepřátelskou posádkou, rozkázal jednomu vojákovi, znalému plavání a námořnictví, aby na dvou nafouknutých vacích, do nichž byla zašita zpráva a které byly vespodu spojeny v jisté vzdálenosti od sebe prkny, přeplaval vzdálenost sedmi tisíc kroků. Onen voják to zkušeně vykonal, nohama řídil jako kormidlem směr a svým vzhledem, připomínaje mořskou obludu, oklamal stráže, které ho z dálky viděly.

 

7. Konzul Hirtius posílal občas k Decimovi Brutovi, který byl obléhán v Mutině Antoniem, zprávy na olověných koulích, s nimiž, majíce je přivázané k rukám, vojáci přeplavali řeku Scultennu.

 

8. Tentýž také přivazoval zprávy žíněmi ke krku holubů, které držel ve tmě a o hladu. Ty pak vypouštěl z co nejbližšího místa hradbám, jak jen mohl. Holubi, chtiví světla a jídla, zamířili k nejvyšším budovám a tam byli odchytáváni Brutem, který se tímto způsobem dozvídal o všech věcech. Zvláště tak činili poté, co je Brutus naučil tam létat, rozmisťuje na různých místech pro ně potravu.

 

13) Jak přivést do města posily a provozovat nezbytný dovoz surovin

 

1. Když bylo za občanské války obléháno město Ategua v Hispánii, které bylo na straně Pompeiově, nějaký Maur vzbudil v noci v táboře obléhatelů nějaké stráže, jako by byl pobočník nějakého Caesarova tribuna. Když se od nich dozvěděl heslo, oslovil zas jiné a tak je oklamal a díky neohroženosti své lsti přivedl přímo přes střed Caesarových sborů Pompeiovi posilu.

 

2. Když obléhal Hannibal Casilinum, posílali Římané po proudu řeky Volturny kádě s obilím, aby je obležení chytali. A když tomu Hannibal zabránil tak, že přes řeku natáhl řetězy, pokáceli Římané do řeky ořechovníky. A když ty doplavaly po proudu k městu, zpřetrhali řetězy a zachránily tak pro spojence nezbytný dovoz.

 

3. Hirtius poslal Mutinským, obléhaným Antoniem, sůl, kterou potřebovali ze všeho nejvíce, skrytou v sudech po řece Sculteně.

 

4. Taktéž poslal po proudu i dobytek, který, když ho zachytili, vyřešil nedostatek potravin.

 

14) Jak způsobit, aby se zdálo, že je hojnost toho, čeho se nedostává

 

1. Římané, když byli obléháni na Kapitolu Galy, naházeli v největším již hladu na nepřítele chléb a dosáhli tak toho, aby se zdálo, že oplývají zásobami, a tak přestáli obležení, dokud jim Camillus nepřišel na pomoc.

 

2. Totéž prý udělali Athéňané proti Sparťanům.

 

3. Obránci obležení Hannibalem v Sasilinu, protože se věřilo, že již dospěli k naprostému hladovění a Hannibal navíc zamezil, aby jako potraviny používali rostliny tím, že prostor mezi hradbami a vlastním táborem zoral, tak oni do takto připravené půdy zaseli, čímž dosáhli toho, že se zdálo, že mají, čím by se živili až do té doby, než setba dá úrodu.

 

4. Ti, kdo přežili Varovu porážku a byli obléháni, tak jelikož se zdálo, že se jim nedostává obilí, vodili celou noc zajatce kolem sýpek a pak je, s useknutýma rukama, propustili. A ti své, kteří Římany obléhali, přesvědčili, aby nekladli naději rychlého dobytí obležených do hladu Římanů, kterým zbyly ohromné zásoby obilí.

 

5. Thrákové, obležení na strmé hoře, kam neměl nepřítel přístup, sebrali od každého vojáka nepatrné množství pšenice, nakrmili jí několik málo ovcí a ty hnali proti nepřátelským postavením. A když je nepřátelé chytili a zabili a v jejich žaludcích nalezli stopy po obilí, soudíce, že těm, kteří s ní krmí dobytek, asi zbývá pšenice velké množství, ustoupili od obléhání.

 

6. Když byli vojáci Thrasybúla, mílétského vojevůdce, sužováni dlouhým obležením od Alyatta, který doufal, že je může dohnat k tomu, aby se kvůli hladu vzdali, nechal Thrasybúlos před příchodem Alyattových vyslanců sehnat všechno obilí a snést ho na náměstí a rozkázal po celém městě konat hostiny, čímž ukázal dostatek jídla. A tím přesvědčil nepřítele, že jim zbývají zásoby, z nichž mohou přežít dlouhotrvající obléhání.

 

15) Jak bojovat se zrádci a přeběhlíky

 

1. Když poznal Claudius Marcellus úmysl L. Bautia z Noly, který se snažil pohnout vůdce lidu k odpadnutí k Hannibalovi a tomu se tak zavděčit, neboť jeho dobrodiním byl zraněný zachráněn mezi zajatci od Cann a poslán domu ke svým, tak protože se neodvažoval ho zabít, aby jeho poprava ostatní obyvatele Noly nepopudila, povolal ho k sobě a promluvil s ním, řka, že je nejstatečnější voják, což ovšem on předtím nevěděl, a povzbudil ho, aby se u něj zdržel, a kromě toho mu čestně daroval koně. A touto štědrostí si získal nejen důvěru jeho, ale i populárů, kterážto závisela v Bautiovi.

 

2. Hamilkar, punský velitel, když Galové z jeho pomocných sborů často přebíhali k Římanům a byli již ze zvyku přijímáni jako spojenci, nakázal nejvěrnějším ze svých, aby předstírali, že přebíhají a tito potom pobili Římany, kteří vyrazil, aby je přijali. Tato lest nejen, že pomohla Hamilkarovi k okamžitému úspěchu, ale i do budoucna tak způsobil, že Římanům byli podezřelí i skuteční přeběhlíci.

 

3. Když se vůdce Kartháginců na Sicílii Hannón dozvěděl, že nějací galští námezdní vojáci, asi čtyři tisíce, se spikli, aby přeběhli k Římanům, protože již několik měsíců nedostali žold. Bál se je ale potrestat ze strachu z povstání a tak jim slíbil, že nespravedlivý průtah rád splatí. A když slíbil Galům, kteří mu za to děkovali, že si ve vhodný čas naloupí i kořist, poslal ke konzulovi Otaciliovi svého nejvěrnějšího pokladníka, který jakoby přeběhl kvůli účetnímu podvodu a oznámil, že příští noci může překvapit čtyři tisíce Galů, kteří budou vysláni loupit. Otacilius, který sice přeběhlíkovi hned neuvěřil, ale přece se domníval, že by se ta věc prozkoumat, umístil do záloh svou nejlepší jednotku. Tato Galy přepadla a tak bylo Hannónovu plánu učiněno zadost hned dvakrát: i Římané byli pobiti i sami Galové byli všichni pozabíjeni.

 

4. Podobnou lstí se přeběhlíkům pomstil Hannibal. Protože totiž věděl, že poslední noci několik jeho vojáků přeběhlo a stejně dobře věděl, že se v jeho táboře nacházejí nepřátelští zvědové, prohlásil veřejně, že nemají být nazýváni přeběhlíky nejzručnější vojáci, kteří na vyrazili na jeho vlastní rozkaz, aby zvěděli nepřátelské úmysly. Jak uslyšeli zvědové toto, co prohlásil, donesli to ke svým. Poté byli přeběhlíci Římany zatčeni, byly jim uříznuty ruce a tak byli posláni zpět.

 

5. Když bránil Diodóros s posádkou Amfipoli a měl v podezření dva tisíce Thráků, kteří se zdáli, jako že chtějí město rozvrátit zevnitř, zmínil se, že u blízkého pobřeží přistálo pár nepřátelských lodí a že je lze uchvátit. Touto nadějí podnícené Thráky tam vyslal a poté uzavřel brány a už je nepřijal.

 

16) O výpadech

 

1. Římané, kteří hájili Panormos, umístili, když přicházel Hasdrubal, na hradby schválně jen pár obránců. A když se Hasdrubal, pohrdaje tímto malým množstvím, přiblížil k hradbám, učinili výpad a porazili ho.

 

2. Když byl tábor Aemilia Paula nečekaně napaden veškerou mocí Ligurů, předstíral dlouho strach a zdržoval vojsko. Později, když už byl nepřítel unavený, učinil výpad ze všech čtyř bran a Ligury zmasakroval a pozajímal.

 

3. Římský velitel Livius, držící hrad v Tarentu, poslal k Hasdrubalovi vyslance, aby mu dovolili bez úrazu odejít. Uved touto překážkou nepřítele v pocit bezpečí, podnikl výpad a nepřátele pobil.

 

4. Cn. Pompeius, obležený v Dirrhachiu, nejen, že osvobodil své od obležení, ale dokonce po výpadu, učiněném na správném místě i ve správný čas, Caesara, který dychtivě napadal tvrz, opevněnou dvojitými hradbami, zvenku obklíčil a sevřel do kleští. Takže Caesar, jsa uprostřed mezi těmi, které obléhal a těmi, kteří obklíčili jeho, pocítil veliké nebezpečí i ztráty.

 

5. Flavius Fimbra, když bojoval v Asii u Rhyndaka se synem Mithridatovým, navršil na bocích val a poté před ním vykopal příkop. Vojsko pak držel mezi opevněním v klidu, dokud nepřátelské jezdectvo nevstoupilo do úžiny tohoto opevnění. Učiniv pak výpad pobil šest tisíc nepřátel.

 

6. Když Ambiorix v Galii zničil sbory legátů Tituria Sabina a Cotta a C. Caesar obdržel zprávu od Q. Cicerona, jenž byl sám v obležení, vyrazil mu na pomoc se dvěma legiemi. Když přicházel a nepřátelé se obrátili proti němu, předstíral strach a zdržoval vojáky v táboře, který zbudoval těsnější než obvykle. Galové, kteří se již cítili vítězi, spěchali k táboru, jako by už byl jejich kořistí a začali vbíhat do příkopu a slézat valy. A když vinou toho nebyli připraveni k bitvě, vyslal Caesar odevšad vojsko a zmasakroval je.

 

7. Titurius Sabinus, který válčil se silným vojskem Galů, jim dal tím, že své vojsko zdržoval v táboře, důvod, aby si mysleli, že se bojí. A aby to posílil, poslal zběha, který měl Galy ujistit, že je římské vojsko v beznaději a že pomýšlí na útěk. Barbaři, pobízení nadějí nabídnutého vítězství, se obtížili prkny a klacky, jimiž hodlali zaházet příkop a velmi rychlým během zamířili k našemu táboru, umístěnému na kopci. A odtud na ně Titurius vyslal veškeré své sbory, mnoho Galů pobil a mnoho se mu jich vzdalo.

 

8. Obyvatelé Ascula, které chtěl Pompeius obléhat, ukázali na hradbách několik málo starců a nemocných. Uvedše tak Římany v pocit bezpečí, učinili výpad a zahnali je.

 

9. Numantijští, když byli obléháni, nezřídili ani šik před valem a chovali se tak zaraženě, že Popiliovi Laenatovi vzrostlo sebevědomí natolik, že začal město napadat žebříky. A když už začal tušit nástrahy, protože ani tehdy mu nebylo bráněno, odvolal své muže. Tehdy učinili Numantinští výpad a napadli Římany obrácené a slézající s žebříků.

 

17) O vytrvalosti obležených

 

1. Římané, když se Hannibal zdržoval u hradeb města, tak aby ukázali sebedůvěru, poslali branou na druhé straně hradeb posily vojsku, které měli v Hispánii.

 

2. Titíž Římané dali pole, na nichž měl Hannibal tábor, když náhle zemřel jejich pán, do dražby za tu cenu, kterou měla před válkou.

 

3. Titíž Římané, když byli obléháni Hannibalem a sami obléhali Capuu, rozhodli, že odtud vojsko neodvolají, nebude-li dobyta.


 

KNIHA IV


Přečetl jsem mnoho spisů, vyhledal lsti a s nemalým úsilím jsem je uspořádal, abych naplnil slib tří knih. Jestliže jsem slip splnil alespoň trochu, v této knize vyložím to, co se mi zdálo málo vhodné k rozdělení do předchozích knih. Půjde spíš o příklady chování vojevůdce (strategikon) než o lsti (starategemáta). Proto jsem je oddělil, protože, ačkoliv jsou to skutky slavné, mají odlišnou podstatu, a aby, kdyby se náhodou někteří vojevůdci s něčím takovým setkali, se nedomnívali z jejich podobnosti, že jsem je předtím opomenul. A vůbec to bylo třeba uspořádat, neboť je to jakoby doplněk mého díla. V této knize se tedy pokusím zachovat následující pořádek:

1) O kázni

2) O účinku kázně

3) O skromnosti

4) O spravedlnosti

5) O důslednosti

6) O soucitu a umírněnosti

7) O různých opatřeních

 

1) O kázni

 

1. P. Scipio napravil vojsko u Numantie, zkažené nečinností předešlých vojevůdců, tím, že propustil od vojska ohromné množství markytánů a vojáky nahnal zpět ke každodenním cvičením. Často jim ukládal dlouhé pochody, rozkazoval jim brát si s sebou pokrmy na mnoho dnů, aby tak na těch pochodech snášeli zimu i déšť, zvykal vojáky tomu, aby přecházeli řeky pěšky. Při tom jim často vyčítal zbabělost a lenost, zakázal užívání věcí sloužících k potěšení a zrušil i všechno náčiní málo potřebné pro výpravu. Nejvíce pamětihodné z toho všeho je to, co se stalo tribunovi C. Memmiovi, kterému prý Scipio řekl: „Pro mě budeš zbytečným jen nakrátko, pro sebe a pro vlast vždy.“

 

2. Podobně za války s Iugurthou Q. Metellus stejnou přísností obnovil uvolněnou disciplínu vojska, když nadto ještě zakázal vojákům požívat jiného masa než pečeného nebo vařeného.

 

3. Pyrrhos prý řekl svému důstojníkovi, který konal odvody: „Ty vyber velké muže, já je učiním statečnými.“

 

4. Za konzulů L. Paula a C. Varrona byli obyčejní vojáci poprvé zavázáni všeobecnou přísahou. Předtím totiž od nich přísahu žádali jen tribuni, ale mimoto se mezi sebou vzájemně zavazovali, že se ani nedají na útěk, ani se nevzdálí ze strachu ani neustoupí ze šiku, leda aby na nepřátele hodili oštěp nebo chránili občany.

 

5. Když uviděl Scipio Africanus jakéhosi vojáka, který měl až přespříliš ozdobený štít, řekl, že se nediví, že si ho ozdobil s takovou pečlivostí, když v něm má větší oporu než v meči.

 

6. Sotva postavil Filippos vojsko, zakázal používání vozů, jezdcům dovolil mít jen jednoho sluhu, pěšákům však jen deseti jednoho, aby nosil mlýnky a provazy. Když pak vyráželi do letního tábora, rozkázal jim vzít na ramena mouku na třicet dní.

 

7. C. Marius, protože se snažil omezit množství vozů, kterými bylo celé vojsko zdržováno, připevnil vojákům potraviny a nářadí, uložené do saků, k vidlicím, na nichž se zátěž i pohodlně nosila i se s nimi snadno odpočívalo. A z toho bylo odvozeno i úsloví „Mariovy muly.“

 

8. Když Athéňan Theágenés vedl vojsko k Megaře, řekl vojákům tázajícím se na své místo v šiku, že jim ho určí tam. Poté tajně poslal vpřed jezdce a rozkázal jim, aby se obrátili a, jakoby byli nepřátelé, zaútočili na své spolubojovníky. Když se tak stalo a zatímco ti, které měl s sebou se připravovali na útok nepřátel, dovolil, aby byl šik uspořádán tak, aby si každý stoupl na takové místo, kam sám chtěl. Když se takto všichni zbabělci stáhli dozadu, smělí však vyrazili do čela, nechal v šiku každého tam, kde ho nalezl stát.

 

9. Sparťan Lýsandros káral kohosi, kdo se vzdálil z cesty. A když ten mu říkal, že neodešel, aby něco ukradl, odpověděl mu Lýsandros: „Chci, abys ani nevzbudil zdání, že chceš loupit.“

 

10. Když se Antigonos doslechl, že jeho syn se ubytoval v domě ženy, která měla tři překrásné dcery, řekl: „Slyším, synu, že žiješ nuzně, protože dům má více majitelů. Přijmi tedy volnější ubytování.“ Rozkázal mu se vystěhovat a veřejně zakázal, aby se někdo mladší padesáti let ubytoval v domě, kde je paní žena.

 

11. Konzul Q. Metellus, přestože mu žádný zákon nebránil v tom, aby měl syna stále u sebe jako pobočníka, chtěl raději, aby se vyznamenal v šiku.

 

12. Konzul P. Rutilius, ačkoliv podle zákonů mohl mít syna u sebe ve velitelském stanu, učinil jej vojínem v legii.

 

13. M. Scaurus zakázal svému synovi, aby mu vůbec přišel na oči, neboť v Tridentském hvozdu ustoupil před nepřítelem ze svého místa. Mladík, deptaný studem pro ztrátu dobrého jména, spáchal pak sebevraždu.

 

14. Římané i ostatní národy měli odjakživa ve zvyku stavět tábory tak, že kohorty v nich byly rozmístěny porůznu a tábory připomínaly spíše chýšové osady, protože za dávných dob lidé znali hradby jenom kolem měst. Jako první se rozhodl udržet celé vojsko pohromadě za jedním valem épeirský král Pyrrhos. Když ho poté Římané porazili u Arusie, blízko města Maleventa, a zmocnili se jeho tábora, zaznamenavše jeho uspořádání, pozvolna se dostali až k takové úrovni vyměřování, které se používá dnes.

 

15. Když byl P. Nasica v zimních táborech, rozhodl se stavět lodě, ačkoliv loďstva neměl zapotřebí, aby jeho vojáci nebyli zkaženi zahálkou nebo nečinili z přílišné volnosti příkoří spojencům.

 

16. M. Cato zaznamenal, že těm, kteří byli přistiženi při krádeži, byly za přítomnosti spolubojovníků useknuty pravé ruce, nebo, chtěli-li ho potrestat mírněji, mu bylo ve velitelském stanu puštěno žilou.

 

17. Klearchos, spartský vojevůdce, říkával vojsku, že se musí bát více velitele, než nepřítele, čímž dával najevo, že ti, kteří by se báli smrti v bitvě, mají jisté, že kdyby zběhli, smrti stejně neujdou jako trestu.

 

18. Na návrh Appia Claudia naložil senát s těmi, kteří byli zajati Pyrrhou, épeirským králem a následně opět propuštěni, tak, že z jezdců učinili pěšáky a z těžkooděnců lehkooděnce a všem rozkázali tábořit mimo tábor, dokud by každý za sebe nepřinesl dvě nepřátelské zbroje.

 

19. Konzul Otacilius Crassus rozkázal těm, které zajal Hannibal, když se ze zajetí vrátili, aby tábořili mimo tábor, aby tak, nemajíce opevnění, si zvykli na nebezpečí a více se odvažovali proti nepříteli.

 

20. Za konzulů P. Cornelia Nasicy a Decima Iulia byli zběhové od vojska potrestáni veřejným zbičováním a následným prodáním do otroctví.

 

21. Domitius Corbulo v Arménii rozkázal dvěma jezdeckým četám a třem kohortám, které u pevnosti Initia ustoupili nepříteli, tábořit mimo tábor, dokud by svou hanbu nesmyly ustavičnou prací a úspěšnými výpady.

 

22. Když tíseň přiměla konzula Aurelia Cotta rozkázat i jezdcům, aby se přidali k opevňovacím pracím, a část z nich rozkazu neuposlechla, podal poté stížnost u censorů a zajistil, aby byli potrestáni. Senát mu pak schválil, aby nedostali za svou dřívější službu žold, a rovněž tribunové lidu přednesli tuto záležitost před lid a tak byla kázeň upevněna s všeobecným souhlasem.

 

23. V Hispánii poslal Q. Metellus Macedonicus pět kohort, které byly ustoupili nepříteli, získat zpět své postavení. Rozkázal jim předtím, aby sepsali závěť a pohrozil jim, že nebudou přijaty do tábora, nedosáhnou-li vítězství.

 

24. Senát rozkázal konzulovi P. Valeriovi, aby vojsko, poražené u řeky Siris, vedl k Saepinu a tam opevnil tábor a aby tam strávili zimu pod stany.

 

25. Senát protože jeho vojáci byli hanebně zahnáni na útěk, rozhodl, aby jim nebyly posílány posily, leda …

 

26. Legiím, které za punské války odmítli bojovat, byl, poslaným jakoby do vyhnanství na Sicílii, dáván sedm let pouze ječmen.

 

27. L. Piso rozkázal veliteli kohorty C. Titovi, protože ustoupil ze svého místa před uprchlými otroky, aby každý den stál, s uříznutým cípem tógy, rozvázanou tunikou a bos před velitelským stanem, dokud nepřišly noční hlídky, a také mu rozkázal, aby se zdržoval hostin a koupele.

 

28. Sulla rozkázal kohortě a jejím centurionům, skrze jejich stanoviště prorazil nepřítel, stát v přilbě, ale bez opasku, před velitelským stanem.

 

29. Domitius Corbulo v Arménii nechal Aemiliovi Rufovi, veliteli jízdy, strhnout liktorem oděv a rozkázal mu ještě, aby v takto zhanobeném obleku stál před velitelským stanem dokud by nebyl propuštěn, protože ustoupil nepříteli a jeho četa byla špatně uspořádaná.

 

30. Když se Atilius Regulus přemisťoval ze Samnitska do Lucerie a jeho vojsko se tváří v tvář nepříteli obrátilo na útěk, umístil dozadu kohortu a rozkázal všechny utíkající zabít jako zběhy.

 

31. Konzul Cotta na dal na Sicílii potrestat holí vznešeného vojenského tribuna z rodu Veleriů.

 

32. Tentýž dal zmrskat a degradovat mezi řadové vojáky a rozkázal plnit každodenní povinnosti P. Aureliovi, s nímž byl pokrevně spřízněn. Když ho totiž byl učinil velitelem obléhání Liparských ostrovů, zatímco musel sám odejít do Messany zopakovat auspicie, Aurelius dopustil, aby byl jeho obléhací val zapálen a tábor dobyt.

 

33. Censor Fulvius vyloučil ze senátu svého bratra Fulvia, protože bez konzulova rozkazu rozpustil legii, v níž byl vojenským tribunem.

 

34. Když vyplul M. Cato od nepřátelského pobřeží, kde se po několik dní zdržoval, dav třikrát znamení, že vyráží, a jakýsi voják, zanechaný na břehu, ze země volal a mával, prose, aby ho vzali na palubu, přihnal celé loďstvo zpět ke břehu a onoho vojáka dal zatknout a odsoudit k smrti, čímž dal na někom, koho by stejně zabili nepřátelé, raději svým vojákům varovný příklad.

 

35. Appius Claudius nechal narazit na kůl každého desátého vojáka náhodně vybraného z těch, kteří ustoupili z místa.

 

36. Konzul Fulvius Rullus vylosoval náhodně vojáky ze dvou legií, které pak dal před zraky ostatních stít sekyrou.

 

37. Aquilius sťal sekyrou po třech mužích z každé centurie, jejichž stanovištěm prorazil nepřítel.

 

38. M. Antonius, protože nepřítel zapálil obléhací násep, provedl decimaci dvou kohort, které byly u obléhacích strojů, jednotlivě potrestal jejich centuriony, legáta s hanbou propustil a zbývajícím vojákům z legie rozkázal dát ječmen.

 

39. Legie, která bez rozkazu velitele vyplenila město Rhegion, byla potrestána tak, že čtyři tisíce vojáků bylo dáno pod stráž a popraveno. Kromě toho se z rozhodnutí senátu dbalo na to, aby nebylo dovoleno někoho z nich pohřbít nebo oplakávat.

 

40. Diktátor L. Papirius Cursor nechal potrestat metlami velitele jízdy Fabia Rutilia, protože bojoval, třebaže úspěšně, proti jeho příkazu. Zmrskaného ho pak chtěl stít sekyrou a ani snaha a prosby vojáků ho nepřinutily ustoupit z tohoto trestu a Fabia, utíkajícího do Říma, pronásledoval a ani tam neustoupil z hrozby trestu smrti dříve, než před ním poklekl Fabius s otcem na kolena a zároveň ho o milost pro něj žádal lid i senát.

 

41. Manlius, který později získal příjmení „Panovačný“, dal před zraky vojska zmrskat důtkami a pak stít sekyrou svého syna za to, že tento přes otcův rozkaz bojoval s nepřítelem, zvítězil.

 

42. Manlius mladší, když vojsko připravovalo vzpouru proti jeho otci, aby dosadilo do velení jeho, řekl, že není nikdo takový, aby kvůli němu mohla být kažena disciplína, a dosáhl i toho, aby vojáci snesli, že je sám potrestán.

 

43. Q. Fabius Maximus dal přeběhlíkům useknout pravice.

 

44. Když se za války s Dardany vzbouřila u Dyrrhachia jedna z pěti legií, odmítla se účastnit boje a prohlásila, že nebude následovat svého nerozvážného velitele na obtížné a nebezpečné cestě, vyvedl konzul C. Curius zbývající čtyři ozbrojené legie a rozkázal jim, aby stály v řadách s tasenými zbraněmi, jakoby to bylo v bitvě. Pak donutil nastoupit vzpurnou legii beze zbraní v dohledu ozbrojeného vojska a žnout slámu. Druhého dne podobně nechal neopásané vojáky kopat příkop. Legie žádnými prosbami nedosáhla toho, aby jí nesebral odznaky, nezrušil její jméno a vojáky nerozdělil k doplnění do ostatních legií.

 

45. Za konzulátu Q. Fulvia a Appia Claudia žádali vojáci, poslaní po bitvě u Cann na Sicílii, prokonzula M. Marcella, aby je vedl do bitvy. Ten se o tom poradil se senátem, který řekl, že se mu nelíbí, aby byl stát svěřen do rukou těm, kteří ho opustili. Přece však Marcellovi povolil dělat, co uzná za dobrá, pokud nikdo z těch vojáků nebude zproštěn služby, obdarován nebo jakkoliv odměněn, nebo přepraven zpět do Itálie, dokud tam jsou Punové.

 

46. Bývalý konzul M. Salinator byl lidem odsouzen za to, že vojákům nerozdělil kořist stejným dílem.

 

47. Když byl Ligury v bitvě zabit konzul Q. Petilius, rozhodl senát, aby ta legie, v jejíchž řadách konzul padl, byla celá postavena mimo službu, rok jí nebyly vypláceny žádné odměny a snížen žold.

2) O účinku kázně

 

1. Je známo, že když vojska Bruta a Cassia společně táhla Makedonií a Brutovo vojsko přišlo jako první k řece, přes kterou bylo třeba zbudovat most, předčilo stejně Cassiovo vojsko Brutovo jak v rychlosti budování mostu, tak i v dokončení přechodu řeky. Síla kázně způsobila, že Cassiovi vojáci vynikali nad Brutovy nejen při práci, ale v celém válečném tažení.

 

2. Když měl C. Marius možnost si vybrat mezi dvěma vojsky, z nichž jedno dříve sloužilo pod Rutiliem, druhé pod Metellem, později ale také pod Mariem, požádal o Rutiliovo, byť bylo menší, neboť se domníval, že má pevnější kázeň.

 

3. Domitius Corbulo napravil disciplínu svých dvou legií a nepatrných pomocných sborů a dokázal pak s nimi zadržet Parthy.

 

4. Alexander Makedonský napadl se čtyřiceti tisíci lidí, kteří byli již od dob jeho otce Filippa zvyklí disciplíně, celý svět a porazil nesčetné sbory nepřátel.

 

5. Kýros překonal za války proti Peršanům ohromné těžkosti s pouhými čtrnácti tisíci ozbrojenců.

 

6. Thébský velitel Epameinóndás se čtyřmi tisíci lidí, z nichž pouhá čtyři sta byli jezdci, porazil vojsko Sparťanů čítající dvacet čtyři tisíc pěšáků a šestnáct set jezdců.

 

7. V jedné bitvě bylo čtrnácti tisíci Řeků, které měl Kýros jako pomoc proti Artaxerxovi, přemoženo sto tisíc barbarů.

 

8. Totéž řecké vojsko čtrnácti tisíc vojáků, když ztratilo v bitvě své velitele, svěřilo velení jednomu ze svých řad, Athéňanovi Xenofóntovi, a bez pohromy se přes nebezpečná a neznámá místa vrátilo.

 

9. Když Xerxés těžce přemohl tři sta Sparťanů, kteří v Thermopylai byli masakrovali jeho vojsko, říkal, že ho oklamalo to, že má sice mnoho lidí, muže s pevnou kázní ale žádné.

 

3) O skromnosti

 

1. M. Cato byl prý spokojen s takovým vínem, jako měl veslař.

 

2. Když dával vyslanec Épeiroťanů Kineás darem Fabriciovi velké množství zlata, ten ho nepřijal řka, že chce raději vládnout těm, kdo zlato mají, než ho mít sám.

 

3. Atilius Regulus, ačkoli stál v čele největším podnikům, byl tak chudý, že se se ženou a dětmi uživili z jednoho statečku, o nějž se staral jediný hospodář. Když uslyšel, že ten zemřel, poslal senátu dopis, aby místo něho zvolili nástupce, neboť jeho majetek, smrtí otroka opuštěný, vyžaduje jeho přítomnost.

 

4. Cn. Scipio, který úspěšně dokončil podniky v Hispánii, zemřel v největší chudobě nezanechav ani peníze, jež by stačily na věno pro jeho dcery, které kvůli chudobě obdaroval senát z veřejných statků.

 

5. Totéž prokázali Athéňané dcerám Aristidovým, když tento zemřel, ač spravoval největší podniky, v největší chudobě.

 

6. Epameinóndás, thébský velitel, byl tak skromný, že jeho vybavení sestávalo pouze z rohože a jednoho roštu.

 

7. Hannibal byl zvyklý vstávat ještě před rozedněním a neodpočíval dříve, než v noci. K hostině zval teprve za soumraku a neulehalo se u něj na více než dvě lehátka.

 

8. Tentýž, když ještě sloužil pod vojevůdcem Hasdrubalem, usínal na holé zemi, přikrytý vojenským pláštěm.

 

9. Aemilianus Scipio byl prý zvyklý přijímat, když šel s přáteli, chléb a za chůze ho jíst.

 

10. Totéž se vypráví o Alexandru Velikém.

 

11. O Masinissovi čtu, že i když mu táhlo na devadesátý rok, v poledne obvykle jedl před stanem, buďto ve stoje nebo procházeje se.

 

12. Když porazil M‘ Curius Sabiny a za to mu byl senátem zvětšen výměr pole, které dostávali vysloužilí vojáci, spokojil se s dílem, obyčejných vojáků říkaje, že ten je špatným občanem, komu není dost to, co ostatním.

 

13. Často byla pozoruhodná zdrženlivost celého vojska, jako například toho, které sloužilo pod M. Scaurem. Scaurus totiž zaznamenal, že ovocný strom, který byl při vyměřování tábora uzavřen uvnitř, byl příštího dne, když vojsko odcházel, netknutý.

 

14. Za války, kterou v Galii rozpoutal Iulius Civilis a která byla vedena pod auspiciemi Caesara Domitiana Augusta Germanica, odpadla k Civilovi velmi bohatá obec Lingonů, protože se bála, když se přibližovalo Caesarovo vojsko, že bude vypleněna. Když pak proti všem očekáváním neztratila nic ze svých statků, byla tím přivedena zpět k poslušnosti a poslala mi sedmdesát tisíc ozbrojenců.

 

15. L. Mummius, který dobyl Korinth a vyzdobil nejen Itálii, ale i provincie obrazy a sochami, si z toho množství peněz, které za to stržil, nevzal nic pro sebe, takže jeho chudou dceru musel stát obdarovat věnem z veřejných peněz.

 

4) O spravedlnosti

 

1. Když obléhal Camillus Falisky, vyvedl školní učitel jejich děti jakoby na procházku, ven z hradeb, a předal je Camillovi, říkaje, že zadrží-li je jako zajatce, město se ze strachu o ně podrobí. Camillus nejen, že tou zradou pohrdl, ale svázal učiteli za ruce zády a dal ho chlapcům, aby ho dohnali k rodičům. Tímto dobrodiním dosáhl vítězství, kterého nechtěl dosáhnout zradou. Faliskové se mu totiž kvůli této jeho spravedlnosti dobrovolně vzdali.

 

2. K Fabriciovi, římskému vojevůdci, přišel lékař épeirotského krále Pyrrhy a nabídl, že Pyrrhu otráví, bude-li mu slíbena mzda jako odměna za práci. Fabricius, který soudil, že mu není třeba získávat vítězství takovouto ohavností, královi lékaře odhalil a tak poctivostí dosáhl toho, že Pyrrha žádal Římany o přátelství.

 

5) O důslednosti

 

1. Cn. Pompeius ujistil vojáky, hrozící, že se zmocní peněz, jež měly být neseny při triumfu, i přes napomínání Servilia a Glauca, ať je rozdělí, aby nedošlo ke vzpouře, že klidně nebude triumfovat, ale raději zemře, než se podrobí svévoli vojáků, a ostrou řečí je pokáral a vhodil mezi ně ověnčené fasces, prý aby plenění začali od nich. Touto výčitkou je dohnal k poslušnosti.

 

2. C. Caesar, když za občanské války došlo ke vzpouře jeho vojáků, která už byla až příliš vzrušená, propustil celou legii ze služby a vůdce vzpoury dal stít sekyrou. Brzy nato ty, které byl předtím propustil, když ho prosili, aby mohli smýt svou hanbu, uvedl opět do vojska a měl v nich ty nejlepší vojáky.

 

3. Konzulár Postumius povzbudiv své vojáky byl jimi tázán, co rozkazuje. Řekl jim, ať dělají totéž, co on, a uchopil praporec a jako první zaútočil na nepřítele. Jeho vojáci ho následovali a dosáhli slavného vítězství.

 

4. Když se Claudius Marcellus z neprozřetelnosti dostal doprostřed galského šiku, otáčel se s koněm kolem dokola, aby obhlédl místo, kudy by vyvázl. Když poznal, že je okolo vše ohrožováno nepřítelem, pomodlil se k bohům a vyrazil do středu nepřátel, kteroužto nečekanou odvahou je dokonale ohromil a zabil i jejich vůdce a kde mu předtím nezbývala žádná naděje na záchranu, získal skvělou kořist.

 

5. L. Paulus, když ztratil vojsko u Cann a Lentulus mu nabízel koně, na kterém by mohl uprchnout, nechtěl přežít porážku, přestože ji sám nezavinil, ale zůstal sedět u kamene, o který se zraněný opíral, dokud nebyl nepřáteli přemožen a zabit.

 

6. Jeho kolega Varro tím, že z té bitvy vyvázl živý, prokázal ještě větší pevnost a senát i lid mu děkoval, že nenechal stát v zoufalství. Ve zbytku svého života totiž Varro dokázal, že nezůstal naživu z touhy po životě, ale z lásky k státu. Nechal si narůst vousy a vlasy a nikdy pak u nejedl vleže na lehátku. Rovněž odmítal čestné úřady, nabízené mu lidem, říkaje, že stát potřebuje šťastnějších úředníků.

 

7. Když už byli u Cann všichni zahnáni, vojenští tribunové Sempronius Tuditanus a Cn. Octavius, obležení v menším táboře, radili spolubojovníkům, aby vytasili meče a probili se s nimi přes nepřátelské stráže, a prohlašovali, že se toho odváží i sami kdyby nikdo nenašel k tomu výpadu odvahu. Mezi váhajícími vojáky se našlo všeho všudy dvanáct jezdců a padesát pěšáků, kteří se rozhodli jít s nimi, a tito bez pohromy dorazili do Canusia.

 

8. Stejné jako I, 5, 12

 

9. Stejné jako I, 5, 14

 

10. Stejné jako I, 5, 15

 

11. Stejné jako I, 11, 3

 

12. Jakýsi urozený Sparťan, když jim Filippos oznamoval, že nevydají-li mu město, bude jim v mnoha věcech zabraňovat, řekl: „Zda nám zabrání i zemřít pro vlast?“

 

13. Sparťan Leónidás, když mu říkali, že Peršané vystřelenými šípy vytvoří mrak, prý prohlásil: „Lépe se nám ve stínu bude bojovat.“

 

14. C. Aeliovi, který byl městským prétorem, přistál zrovna, když prováděl odvody, na hlavě datel. Haruspikové prohlásili, že bude-li pták puštěn, získá nepřítel vítězství, bude-li zabit, zvítězí římský národ, avšak C. Aelius s rodinou zahyne. Aelius neváhal datla zabít. A když naše vojsko zvítězilo, C. Aelius byl spolu s dalšími Aelii z téže rodiny v bitvě zabit. Někdo se domnívá, že to byl ne C. Aelius, ale Laelius a že to zahynuli Laeliové, a ne Aeliové.

 

15. P. Decius, nejprve otec, později i syn, se za svého úřadování obětovali pro vlast, když pohnavše koně na nepřítele získali pro ni vítězství.

 

16. Když vedl P. Crassus válku proti Aristoníkovi a upadl kdesi mezi Eleiou a Myrinou do rukou nepřátel a byl živý odváděn, proklel otroctví pro římského konzula a hůlkou, kterou obvykle používal k pohánění koně, vypíchl Thrákovi, který ho vedl, oko. Ten ho, rozhořčený bolestí, probodl, čímž Crassus, jak si přál, unikl otroctví.

 

17. M. Cato, syn Censorinův, spadl v bitvě i s koněm, a když se zvedl a zpozoroval, že mu meč vypadl z pochvy, vrátil se, obávaje se hanby, mezi nepřátele a i když utrpěl několik ran, získal meč zpět a vrátil se zpět ke svým.

 

18. Obyvatelé Petelie, obléhaní Puny, poslali pryč kvůli nouzi o zásoby staré lidi a děti a sami se živíce kůžemi, které navlhčili a pak sušili nad ohněm, listy stromů a všemi možnými zvířaty vzdorovali obležení jedenáct měsíců.

 

19. Hispánci obléhaní v Consabrii rovněž snesli k snědku vše a město Hirtuleiovi nevydali.

 

20. Casiliunští, obléhaní Hannibalem, snesli takovou nouzi, že, jak je zaznamenáno, byla prodána myš za dvě stě denárů a ten, kdo ji prodal, zemřel hlady, ale ten, kdo ji koupil, žil. Přes to všechno však setrvali ve věrnosti k Římanům.

 

21. Když Mithridatés obléhal obyvatele města Kyziku, předvedl jejich zajatce před město a ukázal je obleženým domnívaje se, že pro soucit se svými lidmi budou obránci města dohnáni ke kapitulaci. Avšak ti, povzbudivše zajatce, aby statečně snesli smrt, zůstali věrní Římu.

 

22. Segovienští, když jim Viriathus nabízel, že jim vrátí děti a ženy, si raději přáli přihlížet popravě svých drahých, než aby odpadli od Římanů.

 

23. Numantinští raději chtěli zemřít hlady ve svých zabarikádovaných domovech, jen aby se nemuseli vzdát.

 

6) O soucitu a umírněnosti

 

1. Q. Fabius, když ho syn povzbuzoval, aby dobyl nějaké strategické místo, kde by mu stačilo pobít jen pár obránců, řekl: „Chtěl bys ty být jedním z nich?“

 

2. Xenofón, který seděl na koni, rozkázal pěšákům obsadit jakési hory. Uslyšel, ale, jednoho z nich bručet, že jemu je snadné rozkázat tak namáhavou práci, když sedí. Seskočil tedy s koně a posadil na něj toho pěšáka a sám se vydal během k onomu určenému pohoří. Ten voják, protože nemohl snést stud, když se mu všichni smáli, seskočil z vlastní vůle s koně. Xenofónta pak všichni sotva přesvědčili, aby opět nasedl na koně a šetřil své síly pro nezbytné velitelovy úkoly.

 

3. Když Alexander konal se svým vojskem pochod v zimě, sedl si k ohni a začal si prohlížet kolem procházející sbory. A když si všiml jakéhosi vojáka již téměř zbaveného mrazem života, rozkázal mu sednout si na jeho místo a řekl mu: „Kdybys se narodil mezi Peršany, sednout si na královo křeslo by byl pro tebe hrdelní zločin, jelikož jsi se však narodil mezi Makedonci, je ti to dovoleno.

 

4. Božský Augustus Vespasianus, když se dozvěděl o nějakém mladíku vznešeného rodu, který byl nezpůsobilý pro vojenskou službu, ale kvůli chudobě rodiny se nechal odvést na místo setníka, kde nemohl mít rychlý postup, zlepšil jeho finanční situaci a čestně jej propustil ze služby.

 

7) O různých opatřeních

 

1. C. Caesar říkával, že jeho strategie proti nepříteli je stejná jako ta, kterou používají mnozí lékaři proti nemocem těl, totiž přemáhat je raději hladem než mečem.

 

2. Domitius Corbulo říkával, že nepřátele je třeba porážet krumpáčem, tj. obléhacími stavbami.

 

3. L. Paulus říkal, že vojevůdce musí být povahou stařec, čímž naznačoval, že jeho záměry mají býti rozvážné.

 

4. Scipio Africanus prý řekl, když o něm někteří říkali, že je málo bojovný: „Matka mě zrodila vůdcem, ne bojovníkem.“

 

5. Když jakýsi Teuton popouzel C. Maria k souboji a žádal, aby se mu ukázal, odpověděl mu Marius, že touží-li po smrti, může se sám oběsit. Když však na něj ten barbar stále dotíral, postavil proti němu gladiátora, pohrdáníhodné postavy a věkem již téměř jednou nohou v hrobě a řekl, že jestliže jej porazí, sám bude s vítězem bojovat.

 

6. Stejné jako I, 10, 1

 

7. Když konzul Valerius Laevinus ve svém táboře chytil nepřátelského zvěda maje ve své sbory velkou důvěru, rozkázal ho vodit po táboře a prohlásil, že jestliže se chce nepřítel děsit, ukáže svá vojska jejich zvědům kdykoli budou chtít.

 

8. Caedicius, první setník legie, který po Varronově porážce v Germánii velel našim obleženým vojskům, se obával, aby barbaři nenanesli dříví, které byli sebrali, na jeho val a nezapálili tábor. Předstíral proto nedostatek dřeva a posílal všude svoje lidi, aby ho kradli. Tak dosáhl toho, že Germáni všechny klády odstranili.

 

9. Cn. Scipio naházel v námořní bitvě na nepřátelské lodě amfory plné smůly. Pro nepřátele bylo už samotné jejich střílení pro jejich váhu nebezpečné a jejich obsah, který se vylil, byl potravou pro oheň.

 

10. Hannibal poradil králi Antiochovi, aby na nepřátelské lodě střílel nádoby plné zmijí, čímž by byli vojáci zastrašeni a bylo by jim zabráněno v boji i plnění úkonů souvisejících s plavbou.

 

11. Totéž prý udělal i Prusiás, když jeho vojsko ustupovalo.

 

12. M. Porcius Cato přeběhl se svými muži na nepřátelskou loď, vyhnal z ní Puny a jejich zbraně a výstroj rozdělil mezi své muže a potom potopil mnoho nepřátelských lodí, jejichž posádky oklamal spojeneckou výstrojí.

 

13. Athéňané, kteří byli neustále napadáni Sparťany, v den slavnosti zasvěcené Athéně a slavené mimo město, se tvářili, jako že se všichni jdou modlit, avšak pod oděvy skryli zbraně. Když dokončili svůj obřad, nevrátili se hned do Athén, ale urychleně postavili voj a vyrazili proti Spartě, v době, kdy byli nejméně obáváni, a zpustošili území nepřátel, jimž byli často sami kořistí.

 

14. Cassius poslal za příznivého větru zapálené nákladní lodě, které jinak neměly velký užitek, proti nepřátelskému loďstvu a požárem ho zničil.

 

15. M. Livius, když zahnal Hasdrubala a někteří lidé ho povzbuzovali, aby nepřítele pronásledoval až do úplného zničení, odpověděl jim: „Ať přežijí někteří, kteří o našem vítězství podají zprávu nepřátelům.“

 

16. Scipio Africanus říkával, že nepříteli se nemá cesta k útěku jen dát, ale i vydláždit.

 

17. Athéňan Pachés ujistil nepřátele, že budou ušetřeni, odloží-li železo. Když ti na to přistoupili, dal pobít všechny, kteří měli na oděvu železné sponky.

 

18. Když si chtěl Hasdrubal podrobit Numiďany, přitáhl k jejich hranicím a když oni byli připraveni se mu bránit, tvrdil jim, že přišel chytat slony, jimiž je Numidie bohatá. Aby mu to povolili, slíbil jim odměnu, kterou žádali, a oni tímto přesvědčeni odešli. Vtom je napadl a dostal pod svou moc.

 

19. Sparťan Alketás si tajně připravil lodě, aby mohl snáze nečekaně napadnout thébský zásobovací konvoj, ale veslaře cvičil stále jen na jedné, jako by měl jen jedinou trirému. Za nějaký čas poslal všechny lodě na kolem plující Thébany a zmocnil se jejich nákladu.

 

20. Ptolemaios nechal několika málo jezdci hnát proti Perdikkovi, který nad něj vynikal vojskem, všemožný dobytek, který měl ke hřbetu přivázané větve, jež táhl za sebou. Sám vyrazil se sbory, které měl, před nimi a dosáhl tak toho, že prach, který dobytčata vířila, vzbuzoval zdání, že ho následuje velké vojsko. Tak nepřítele, zděšeného jeho očekáváním, porazil.

 

21. C. Pinarius, velitel posádky v Henně na Sicílii, požádal městské úředníky, když ti žádali zpět klíče od bran, které měl Pinarius u sebe, o jednu noc na rozmyšlenou, protože je podezříval, že připravují přeběhnutí k Punům. Poté odhalil podvod Řeků svým vojákům a rozkázal jim, aby nazítří očekávali připraveni znamení. Za svítání druhého dne řekl, za přítomnosti vojáků, že jim klíče vrátí, odhlasují-li to všichni Hennští občané. Když bylo z té příčiny svoláno shromáždění do divadla a tam po něm všichni žádali vrácení, jasně odhalivše své odpadlické smýšlení, dal Pinarius vojákům znamení a všechny Hennské pobil.

 

22. Athénský velitel Ífikratés vystrojil své loďstvo jako nepřátelské a připlul k městu, které podezíral, že chce odpadnou. A když ho tam přijali s velkým nadšením, poznal dokonale jejich proradnost a město vyvrátil.

 

23. Ti. Gracchus, když vyhlásil, že statečným z dobrovolníků dá svobodu, zbabělé však nechá ukřižovat, a čtyři tisíce těch, kteří předtím bojovali zbaběle, se sešly, ve strachu z trestu, na jakémsi opevněném pahorku, poslal k nim lidi, aby jim oznámili, že se mu zdá, že celé vojsko dobrovolníků zvítězilo, neboť zahnalo nepřítele. Tak je, zachovav svůj slib, zbavené strachu je přijal zpět.

 

24. Hannibal po bitvě u Trassimenského jezera, v níž Římané utrpěli ohromnou porážku, když během ní dostal do své moci šest tisíc nepřátelských vojáků, spojence Římanů, kteří měli latinské jméno, poslal vlídně domů říkaje jim, že vede válku, aby osvobodil Itálii. A jejich přičiněním pak přijal kapitulaci některých kmenů.

 

25. Mago, když byly Lokry obléhány Crispinem, velitelem našeho loďstva, rozšířil k římskému táboru zvěst, že Hannibal porazil Marcella a přichází zbavit Lokry obležení. Poté tajně vyslal jezdce a rozkázal jim, aby se ukázali v horách, které byly na dohled od města. Tím dosáhl toho, že Crispinus, který si myslel, že je nablízku Hannibal, nastoupil na lodě a utekl.

 

26. Scipio Aemilianus u Numantie umístil lučištníky a prakovníky ne pouze ke kohortám, ale dokonce ke každé centurii.

 

27. Théban Pelopidás, který byl Thessaly obrácen na útěk, když se dostal do bezpečí za řeku, přes niž zbudoval nakvap most, rozkázal zadnímu voji, aby ho zapálil, aby nezůstal pronásledujícím nepřátelům jako přechod.

 

28. Protože se Římané nijak nemohli vyrovnat v jízdě Kampáncům, vymyslel Q. Naevius, centurion ve vojsku prokonzula Fulvia Flacca, aby se nejvybranější muži z celého vojska, kteří se zdáli být nejrychlejší a byly střední postavy, vyzbrojeni malými štíty, helmicemi a meči, maje každý sedm oštěpů dlouhých kolem čtyř stop, připojili k jezdcům a rozkázal jim, aby se nechali dovést až k hradbám a tam zaujali pozici a bojovali mezi nepřátelskou jízdou, zatímco naši jezdci se vrátili zpět. Tímto byli těžce postiženi sami Kampánci a nejvíce jejich koně, kteří se splašili a poté se již vítězství přiklonilo k našim.

 

29. Protože P. Scipio v Lýdii viděl, že Antiochovo vojsko je trápeno deštěm trvajícím celý den i noc a že jsou zmoženi nejen lidé a koně, ale dokonce i luky se staly nepoužitelnými, protože jim navlhly tětivy, vybídl bratra, aby nazítří, byť to byl svátek, svedl bitvu. A tento nápad byl následován vítězstvím.

 

30. Ke Catonovi, pustošícímu Hispánii, přišli vyslanci Ilergetů, kterýžto národ patřil mezi spojenecké, a žádali pomoc. Cato, který nechtěl ani tím, že by pomoc odmítl, vydat spojence nepříteli, ani tím, že by vojsko odvedl, zmenšit své síly, rozkázal třetině vojáků připravit si potraviny a nastoupit na loď a dal jim příkaz, aby se vrátili zpět a svedli to na nepříznivý vítr. Mezitím zvěst o přicházejících posilách jednak vzpružila mysl Ilergetů, jednak zmařila úmysly nepřátel.

 

31. Protože na Pompeiově straně byla velká část římských jezdců a jejich zkušenosti způsobovaly Caesarovým vojákům velké ztráty, rozkázal Caesar svým mužům mířit meči na jejich tváře a tak je donutil, aby se s odvrácenou tváří stáhli.

 

32. Vaccaeové, protože byli v boji tísněni Semproniem Gracchem, obklíčili celé vojsko vozy, na nichž byli nejstatečnější muži v ženských oděvech. Sempronius, protože si myslel, že útočí na ženy, zaútočil na ně poněkud odvážněji, než bylo dobré, aby nepřítele obklíčil. Ti, kteří byli na vozech ho pak napadli a zahnali.

 

33. Eumenés, z Kardie, jeden z nástupců Alexandrových, když byl uzavřen v jakémsi hradě, tak protože nemohl cvičit koně, každý den je v určitou hodinu zavěsil tak, aby stáli na zadních nohách a přední měli ve vzduchu. Jak se pak snažili dostat do normální polohy, zmítali sebou tak, až se zapotili.

 

34. Když barbaři slibovali M. Catonovi průvodce a navíc ještě posily, byl-li by jim slíben velký obnos peněz, neváhal jim ho slíbit, protože kdyby zvítězili, mohl by jim ty peníze vyplatit z kořisti, kdyby však byli pobiti, byl by svého závazku zbaven.

 

35. Q. Maximus si nechal zavolat Statilia, urozeného a statečného jezdce, který chtěl přeběhnout k nepříteli, a omluvil se mu, že kvůli závisti jeho spolubojovníků dosud přehlížel jeho statečnost. Pak mu daroval koně a navíc ho ještě hojně obdaroval penězi, takže toho, koho si dal zavolat obávajícího se, že se ví o jeho smýšlení, propustil potěšeného a měl v něm napříště jezdce neméně věrného než statečného.

 

36. Když Filippos uslyšel, že se od něj odvrátil jakýsi Pýthiás, výtečný to bojovník, protože byl chudý a stěží živil své tři dcery a král ho nijak nepodporoval, tak když ho někteří varovali, aby se před ním měl na pozoru, řekl: „Co? Kdybych snad měl část těla nemocnou, což bych ji spíše, než abych se o ni staral, usekl?“ Poté si dal tajně Pýthia zavolat, uznal tíseň jeho rodiny, zaopatřil ho penězi a pak v něm měl vojáka věrnějšího, než byl předtím, než se na krále rozhněval.

 

37. Když T. Quinticius Crispinus po nešťastné bitvě proti Punům, v níž ztratil svého kolegu Marcella, zjistil, že se Hannibal zmocnil pečetního prstenu zabitého konzula, rozeslal dopisy po všech městech v Itálii, aby nevěřili dopisům, kdyby byly zapečetěny prstenem Marcellovým. Tímto upozorněním dosáhl toho, že Salapia i jiná města byla Hannibalovou lstí pokoušena marně.

 

38. Když byla po porážce u Cann odvaha Římanů podlomena tak, že velká část přeživších vojáků pojala úmysl opustit Itálii, jak jim radili nejurozenější muži, vystoupil P. Scipio, tehdy ještě velmi mladý, velmi prudce na shromáždění, kde se o tom jednalo, a prohlásil, že vlastní rukou zabije toho, kdo neodpřísáhne, že nepřemýšlí o zrazení vlasti. A když se touto přísahou jako první zavázal, vytasil meč a pohroziv jednomu z nejbližších, že ho zabije, nesloží-li přísahu, dohnal tohoto strachem, ostatní příkladem, aby tu onu přísahu složili.

 

39. Stejné jako II, 4, 15

 

40. Stejné jako II, 4, 16

 

41. Když chtěl v Hispánii Q. Metellus hnout táborem, ačkoliv jeho vojáci tam chtěli zůstat, prohlásil, že zjistil, že nepřítel připravil nástrahy, pročež se nemají vojáci vzdalovat od praporu ani roztahovat voj. Toto vymyslel, aby upevnil morálku, a když se náhodou dostal do opravdové léčky, jeho vojáci se nepolekali, neboť s ní předem počítali.


 

Přeložil Jan Ctibor 2005