Marcus Tullius Cicero · In Catilinam orationes

V první polovině prvního století před Kristem Řím sice vládl nad většinou středomoří a jeho vojenská síla rostla, uvnitř byla ale římská republika sžírána mnoha problémy. Jednak zde byly potíže sociální, kdy nobilita, čili nejbohatší část římských občanů, stále bohatla, zatímco zbytek obyvatelstva stále chudl, i přes dílčí úspěchy bratří Gracchů či C. Maria. A druhým velkým problémem pozdní římské republiky byli silní ctižádostiví vojevůdci toužící dostat stát do své moci – a těmto musela nakonec po dlouhých občanských válkách republika ustoupit.

V době Catilinova spiknutí už Řím měl za sebou válku se svými italskými spojenci a hlavně první občanskou válku, mezi Sullou a Mariem. A během tohoto bouřlivého období vraždění, bojů a proskripcí vyrostl Lucius Sergius Catilina. Pocházel ze zchudlé aristokratické rodiny, ale jako přívrženec Sullův se obohatil na proskripcích. Podle Sallustia (autora monografie Catilinovo spiknutí) byl Catilina muž sice vytrvalý a statečný, ale násilnický a zkažený. Již v mládí si zvykl na násilí, vraždy, zločiny, našel zalíbení v občanských rozbrojích, lačnil po majetku a, jak píše Sallustius, „pěstoval to všechno i v mužských letech.“ Když skončila Sullova diktatura (79 př. Kr.), zatoužil prý Catilina sám po moci. Snažil se jí sice dosáhnout i zákonnou cestou – roku 68 př. Kr. byl praetorem a o rok později dokonce správcem provincie Afrika –, ale od počátků kolem sebe shromažďoval mladé chudé aristokraty, zchudlé veterány slouživší v Sullově vojsku, a vůbec všechny, kteří měli jakýkoliv důvod být se současnými poměry nespokojeni. Nechával tyto své společníky páchat různé zločiny, byť z toho třeba neměl v tu chvíli žádný prospěch, jen aby si je vycvičil a připravil pro své plány. V roce 66 př. Kr. prý došlo k tzv. prvnímu Catilinovu spiknutí, ale zprávy o něm nejsou zaručené a ani proti spiklencům nebylo nijak zakročeno.

V roce 64 př. Kr. se pak Catilina ucházel o konzulát na příští rok, podporovali ho v tom mimo jiné i Caesar a Crassus, ale ve volbách zvítězil Marcus Tullius Cicero, protože se už začalo o Catilinových plánech leccos proslýchat a tak dala větší část římské nobility přednost právě Ciceronovi. Catilina se nato začal snažit ještě více, různými sliby získal na svou stranu mnoho různých lidí, povahou sobě podobných, kteří si byli uvykli na přepych, ale ztrativše ho se nezbavili touhy po něm, pokoušel se získat chudinu příslibem zrušení dluhů. Když ale neuspěl ani při volbách o rok později a nezdařil se mu ani pokus ve volebním shromáždění zabít konzuly, o což se ostatně pokoušel vícekrát, začal už chystat válku otevřeně. Začal nakupovat zbraně, bouřit otroky a obyvatelstvo nespokojené s poměry, a to nejen v Římě, ale po celé Itálii, připravoval se svými společníky přesné plány spiknutí. Cicero se ale o všem dozvěděl, přednesl věc před senát a ten rozkázal konzulům, aby dbali, aby stát neutrpěl škody – ut videant consules, ne quid detrimenti res publica capiat, což bylo v podstatě vyhlášení výjimečného stavu. O pár dní později (přesněji: 27. října) obdržel senátor Lucius Saenius dopis z Faesul (u dnešní Florencie), že Manlius, Catilinův druh, který sháněl pro něj po Itálii vojsko, sáhl se svými lidmi ke zbraním. Po této zprávě už senát i Cicero začali jednat razantněji, po celém městě rozmístili stráže a do nejohroženějších míst Itálie rozeslali vojska. Catilina, byl mezitím obžalován z toho, že si vydržuje ozbrojené skupiny a tak narušuje veřejný pořádek. To ho přimělo jít na zesedání senátu, které se konalo 8. listopadu, aby se mohl bránit. O tom, že Cicero zná všechny jeho plány, Catilina nevěděl.

Když ho ale Cicero v senátu uviděl, v úleku a překvapení z jeho drzosti, že si dovolí přijít i do senátu, se naň obořil a vynikající řečí všechny jeho úmysly senátu odhalil a jej samotného vyzval k opuštění města – a to je právě tzv. první řeč proti Catilinovi. Ciceronova řeč se neminula účinkem; Catilina, který nic o tom, že je spiknutí v celé šíři prozrazeno, nevěděl, byl zcela ohromen, snažil se sice bránit, ale zcela marně, takže nakonec utekl ze senátu a téže noci i z Říma. Druhý den přednesl Cicero celou záležitost i lidu v tzv. druhé řeči proti Catilinovi.

Spiknutí sice bylo prozrazeno, ale rozhodně ne zlomeno. Catilina v Římě zanechal své společníky, kteří dále pokračovali v přípravách, sám se mezitím připojil k Manliovu vojsku a verboval další síly, nyní již zcela otevřeně. V Římě mezitím přípravy spiklenců horlivě pokračovaly a co nevidět, až se Catilina oběví s vojskem u Říma, mělo být spiknutí provedeno. Jenže ve snaze získat pro svůj záměr co nejvíce lidí, oslovili spiklenci i vyslance kmene Allobrogů (galského kmene žijícího v Narbonské Galii, v dnešní Provence). Ti se ale, po váhání, zda se přiklonit na stranu Catiliny – s římským panstvím nebyli totiž příliš spokojeni –, nebo celou věc vyzradit úřadům, rozhodli pro druhou možnost. Cicero jim pak přikázal, aby projevovali o spiknutí největší zájem a vyžádali si od vůdců spiknutí – Gabinia, Lentula, Cethega, Statilia a Cassia – písemnou záruku, že skutečně provedou to, co jim slibují. Když pak odcházeli z Říma, byli naoko přepadeni Ciceronovými muži a dopisy odevzdali. Cicero si pak všechny vůdce spiknutí zavolal a celu věc jim přednesl. Ti, jsouce usvědčováni Galy i svými vlastními dopisy, nakonec vše přiznali, načež je Cicero nechal vsadit do vězení. Toto se odehrálo v noci a hned ráno Cicero ve své tzv. třetí řeči proti Catilinovi informoval římský lid o tom, že vůdci spiknutí byli zatčeni. Následující den přednesl věc senátu, totiž aby rozhodl pro trestu pro spiklence – všichni totiž byli z nejurozenějších Římanů a Lentulus byl toho roku dokonce praetorem. Před ním promluvili Caesar, navrhující pro spiklence doživotní vězení, a Decimus Silanus, který navrhoval trest smrti. Cicero sice trest přímo nenavrhuje, je ale více než zřejmé, že si přeje pro spiklence trest smrti. Nakonec ale rozhodla řeč Marca Porcia Catona, který důrazně žádá pro obžalované trest smrti a Cicero nechal spiklence ještě téhož dne popravit v Mamertinském vězení. Nicméně Catilinovo spiknutí skončilo až o rok později v krvavé bitvě u Pistorie v severní Etrurii, kde Catilina i se svým vojskem padl.

Zprávy o spiknutí máme především z již zmíněného spisu Gaia Sallustia Crispa Spiknutí Catilinovo a z Ciceronových řečí, kterážto díla jsou obě silně zaměřena proti Catilinovi. Do spiknutí byli s největší pravděpodobností zapleteni i nepříklad Gaius Caesar a Marcus Licinius Crassus, největší římský boháč. Ale jak píše Sallustius, všichni to dělali hlavně pro svůj osobní prospěch; situace obyčejného obyvatelstva byla v té době sice opravdu nadmíru bídná, ale případná občanská válka a asi i vláda Catiliny by jim přinesla jen další nesnáze. Cicero byl bezprostředně po zlikvidování spiknutí doslova vynášen do nebe, ale později byl – roku 58 př. Kr. – Caesarem a jinými politiky donucen odejít do vyhnanství, protože spiklence dal popravit bez řádného soudu. Zanedlouho se sice mohl vrátit, ale do politiky až do Caesarovy smrti nezasahoval. Po zavraždění Caesara roku 44 př. Kr. začal být zase politicky činný – bojoval proti Marku Antoniovi –, ale už o rok později byl jím najatými vrahy zavražděn (7. prosince 43 př. Kr.).

Ze čtyř Ciceronových řečí vyniká především první, pronesená v návalu hněvu, která je možná nejslavnějším řečnickým útokem všech dob. Víc než kde jinde v ní vyniká Ciceronovo řečnické umění, v jejím prudkém a výhružném tónu. V dalších řečech pak ale několikrát Cicero nestoudně vychvaluje sám sebe a své zásluhy o záchranu státu.

Překlad In Catilinam orationes (.pdf)

Latinský text (www.thelatinlibrary.com)