Gaius Plinius Secundus Minor


Dopisy, kn. VI

Epistulae, VI


16


C. Plinius Tacitovi

1. Žádáš, abych ti popsal smrt svého strýce, abys mohl potomkům předat tím pravdivější zprávu o ní. Děkuji ti za to; vidím totiž, že jeho smrti, pokud ji ty proslavíš, je předurčena věčná sláva. Ačkoliv totiž zemřel při zkáze překrásných zemí, spolu s jejich obyvateli a s jejich městy během oné pamětihodné pohromy, jako kdyby už tím chtěl dosáhnout nesmrtelnosti, a ačkoliv i sám sepsal mnoho děl trvalé hodnoty, přece věčnost tvých spisů mnohé k jeho nesmrtelnosti přidá. Já pokládám za šťastné všechny, kterým bohové svým darem umožnili buď činit věci hodné zapsání, nebo psát věci hodné čtení, za nejšťastnější však pokládám ty, kterým se dostalo obojího. Mezi těmito bude i můj strýc, díky knihám svým vlastním i tvým. Tím s větší radostí se ujmu úkolu, o který mě žádáš, ba si ho přímo vyžaduji.

2. Strýc byl tehdy v Misenu, kde jako vrchní admirál velel loďstvu. Devátého dne před zářijovými Kalendami (24.srpna), asi o sedmé hodině denní (jedna hodina po poledni), mu moje matka oznamuje, že je vidět mrak nezvyklé velikosti i tvaru. Strýc se byl slunil, pak se vykoupal ve studené vodě, trochu pojedl a nyní studoval; vstane od práce a vyjde na místo, z něhož bylo tu velkou pozoruhodnost nejlépe vidět. Objevoval se mrak – jak jsme se dívali z velké dálky, nebylo jisté, z které hory; později se ukázalo, že to byl Vesuv - jehož podobu a tvar by žádný strom nevystihl lépe než pinie. Ten mrak byl totiž vynášen jakoby velice vysokým kmenem do výše, kde se rozprostíral v jakési větve. Soudím, že se tak dělo proto, že jak ho čerstvá síla plynů vynesla do výše a pak ho, slábnouc, přestala nést, začal se rozplývat do šířky – možná byl také ten mrak přemožen vlastní vahou. Byl místy bílý, místy černý a flekatý, podle toho, jak vynášel do vzduchu zemi nebo popel. Strýci se to jako velmi vzdělanému muži zdálo velkolepé a hodné bližšího prozkoumání. Rozkáže připravit liburnu; mně nabídne, zda chci jet s ním; odpověděl jsem, že budu raději studovat, sám mi zrovna zadal za úkol něco napsat. Vycházel z domu, když tu obdržel zprávu od Rectiny, ženy Taskovy, vyděšené hrozícím nebezpečím – její statek totiž ležel na úpatí hory a nebyla odtud žádná úniková cesta, leda na lodích. Prosila ho, aby ji z tohoto zoufalého postavení zachránil. Strýc změnil nato úmysly a co započal ze zvědavosti, podnikne s nejušlechtilejšími záměry. Nechá spustit čtyřveslice a vydá se na pomoc nejen Rectině, ale i mnoha dalším – ono malebné pobřeží bylo tehdy totiž hustě osídleno. Pospíchá tam, odkud ostatní utíkají a drží kurz přímo doprostřed nebezpečí, jsa natolik zbaven strachu, že dokonce písaři diktoval a popisoval všechny proměny té pohromy, jak se jeho očím jevily.

3. Do lodí už začal padat popel, čím více se blížili, tím více byl horký a padal hustěji; pak začala padat i pemza a černé očouzené kameny rozpukané ohněm; přístup na břeh jim pak zahradila náhle vzniklá mělčina a sutiny hory. Zaváhal trochu, zda se nemá vrátit, ale řekl hned zase kormidelníkovi, který ho k návratu nabádal: „Odvážným štěstí přeje. Pluj k Pomponianovi.“ Ten byl v Stabiích, oddělených od Missena mírným zálivem – břeh tam totiž pozvolna zatáčí a moře se zařezává do pevniny. Pomponianus tam už naložil vojenská zavazadla na lodě a byl rozhodnut utéci, jen co by se uklidnil protivný vítr. Přestože tam totiž ještě nebezpečí bezprostředně nehrozilo, bylo už zjevné, a jak rostlo, bylo i jasně viditelné. Můj strýc tam tehdy připluje díky tomu větru, pro něj velmi příznivému, objeme vystrašeného Pomponiana, utěšuje ho a povzbuzuje. A aby svou jistotou zmenšil jeho strach, nechá se odnést do lázně; za zvuků píšťal pak ulehne k hostině a večeří, jsa při tom veselý nebo – což je stejně obdivuhodné – veselému podobný.

4. Mezitím zářily na Vesuvu na mnoha místech rozsáhlé požáry a vysoké plameny, jejichž zářivost a jasnost byly ještě zesilovány temnotou noci. Strýc říkal, že to hoří jednotlivě vesničany zanechané ohně a opuštěné statky, zapálené, aby ohně pomohly zahnat strach. Potom šel spát a usnul opravdu velice hlubokým spánkem; lidé, kteří hlídali před jeho pokojem totiž slyšeli jeho chrápání, které bylo kvůli jeho tělesné velikosti hlubší a hlasitější. Ale prostranství, z něhož se vcházelo do jeho pokoje, se už tak zaplnilo popelem a pemzou, že kdyby byl ještě chvilku dlel na lůžku, nedostal by se už ven. Vzbudili ho tedy, načež se on hned vrátil zase k Pomponianovi a ostatním, kteří celou dobu bděli. Společně se radí, zda mají zůstat pod střechou, nebo se vydat pod otevřené nebe. Domy se totiž neustále silně otřásaly a zdálo se, jako by byly vyrvány ze svých základů a měly odejít nebo se přemístit hned sem, hned tam. Venku se pak zase obávali padající pemzy, ačkoliv byla dutá a lehká, ale ze všech možných nebezpečí zvolili nakonec toto. U strýce ale zvítězil jeden důvod nad druhým, u ostatních ale strach z jednoho přemohl strach z druhého. Na hlavu si dají polštáře a přiváží si je šátkem, což je chránilo před padajícím kamením. Všude jinde už byl den, tam však byla noc všech nocí černější a temnější; snažilo se ji ale zahnat mnoho pochodní a různých jiných světel. Rozhodli se vydat na pobřeží a zblízka se přesvědčit, zda už by moře dovolovalo plavbu; to ale stále zůstávalo rozbouřené a plavbě protivné. Tam si strýc sedl na šátek a znovu a znovu žádal studenou vodu a pil. Poté plameny a sirný zápach, který je ohlašoval, obrátily ostatní na útěk, strýce však povzbudily. S pomocí dvou sloužících vstal, ale hned upadl, soudím, proto, že mu hustý dým ztížil dýchání a sevřel hrdlo, které měl strýc od mala nemocné a měl s ním mnoho potíží. Když se zase vrátil den – to byl až třetí od toho, který strýc zřel naposledy –, bylo nalezeno jeho tělo, neporušené, bez úrazů a zahalené tak, jak se oblekl; vypadal spíš, že jen spí, než že je mrtev.

5. Já jsem byl mezitím s matkou v Misenu – ale to už se nijak netýká historie a ty jsi nechtěl, abych psal něco jiného než o jeho smrti. Ukončím tedy dopis. Jenom ještě připojím, že jsem vylíčil vše, čemu jsem byl sám přítomen a co jsem slyšel hned, co to šlo, kdy jsou vzpomínky nejpravdivější. Ty si sám už vybereš nejdůležitější; je totiž něco jiného psát dopis a něco jiného psát dějiny, něco jiného je psát příteli, něco jiného psát pro všechny.

Buď zdráv


20


1. Říkáš, že dopis, kterým jsem ti na tvé přání popsal smrt svého strýce, v tobě vzbudil touhu dozvědět se, jaký strach a jaké pohromy jsem mezitím přestál já, který jsem zůstal v Misenu – o tom jsem sice začal psát, ale vzápětí přestal. Ač se duch děsí vzpomínky, začínám

2. Když strýc vyrazil, strávil jsem zbytek dne v učení – proto jsem totiž zůstal. Potom jsem se vykoupal, navečeřil a šel spát; spánek ale jsem měl neklidný a krátký. Předtím tam po mnoho dnů byla zemětřesení, nebylo to ale nic hrozného, protože v Kampánii je to obvyklé; oné noci ale zemětřesení tak zesílilo, že jsme si mysleli, že se vše kolem nás ne hýbe, ale rovnou bortí. Do mé ložnice vtrhla matka, já jsem zrovna vstával, maje v úmyslu ji vzbudit, kdyby spala. Sedli jsme si na prostranství před domem, které ho dělilo od moře. Váhám, zda to mám nazývat statečností či nerozumem - vždyť mi bylo tehdy sedmnáct let; nechám si přinést Dějiny Tita Livia a jakoby z dlouhé chvíle si čtu a dokonce si dělám výpisky, s nimiž jsem započal už odpoledne. Strýcův přítel, který k němu přišel před nedávnem z Hispánie, jak mě a matku uvidí, jak sedíme, a mě dokonce ještě, že si čtu, velice ostře vyčte matce její netečnost a mně mou bezstarostnost. Já nicméně zůstávám i nadále ponořen do knihy.

3. Bylo už poledne, ale den byl doposud jaksi pochybný a mdlý. Když se začaly otřásat okolní budovy, dostaneme velký a opodstatněný strach z toho, že by se mohly zřítit. I když jsme totiž byli na otevřeném prostranství, bylo to místo obklopené staveními. Tehdy konečně jsme se rozhodli město opustit. Následoval nás vyděšený lid, který, což je ve strachu věc podobná předvídavosti, dává přednost cizímu úmyslu před vlastním, a v ohromném zástupu na nás na odchodu tlačil a pobádal nás. Vyjdeme ven z města a zastavíme se. Je tam mnoho podivuhodných věcí a mnoho úkazů nás i děsí. Ačkoliv jsme byli na zcela rovné pláni, vyozy, které jsme rozkázali vézt s sebou, se rozjížděly na různé strany a nezůstaly na svých místech ani po založení kameny. Kromě toho jsme viděli, jak moře jakoby ustupuje a je zemětřesením zaháněno do sebe. Břeh zajisté postoupil a nechal na suchu mnoho mořských živočichů. Na druhé straně černý hrozivý mrak, rozrušený klikatými a blýskajícími se ohnivými drahami, se rozpadal do ohnivých útvarů, které byly podobny bleskům, ale byly větší. Tehdy však ten strýcův známý z Hispánie řekl, už ostřeji a rázněji, ke mně a k mé matce: „Pokud tvůj bratr – a tvůj strýc – je naživu, chce, abyste i vy byli zdrávi; zemřel-li, chtěl, abyste přežili. Tak co váháte uniknout nebezpečí?“ Odpověděli jsme, že se nebudeme starat o vlastní osud neznajíce strýcův. On už ale dál nemeškal a rychle utíkal z nebezpečí. Chvíli nato už ten mrak sestoupil na zem a zahalil moře. Obklíčil a přikryl ostrov Capri a zakryl misenský poloostrov. Tehdy mě matka začla prosit, povzbuzovala mne a rozkazovala mi, ať se jakkoliv zachráním, já mladý že mohu, ona že, majíc už mnoho let a pomalé tělo, zemře v klidu, pokud nebude příčinou mé smrti; já proti tomu řekl, že sám do bezpečí neuteču, pouze s ní. Pak stisknuv její ruku ji nutím přidat krok. Poslechne nerada a stále se obviňuje, že mne prý zdržuje.

4. Padá už popel, i když dosud řídce. Ohlédnu se: za námi hustý mrak, který se k nám hnal jako jakási vlna země. Řeknu: „Měli bychom ustoupit z cesty, dokud vidíme, aby nás ten zástup nepovalil a ve tmě neušlapal." Sotva si sedneme, nastane noc – ne ale taková, jako bývají noci bez měsíčního svitu nebo podmračené, ale noc taková, jaká nastává v uzavřených místnostech, když se zhasí všechna světla. Slyšel bys tam zděšené volání žen, nářek dětí, křik mužů; jedni volajíce sháněli rodiče, druzí zas děti, další manžele, po hlase je pak poznávali; jedni plakali nad svým osudem, druzí nad osudem svých blízkých. Byli tam i tací, kteří si ve strachu před smrtí smrt přáli, mnozí vztahovali ruce k bohům, více ale bylo těch, kteří říkali, že už nikde žádní bohové nejsou a že světu nastala ona poslední, věčná noc. A nescházeli ani takoví, kteří vymyšlenými a vylhanými zprávami skutečná nebezpečí ještě zveličovali. Oznamovali, že v Misenu ono spadlo, ono hoří, což sice byly lži, ale lidé jim to věřili. Trochu se udělalo světlo, připadalo nám to ale spíše jako znamení nikoliv přicházejícího dne, ale blížícího se ohně. Nicméně i ten zůstal docela daleko. Zase se udělala tma, zase padal popel, hustý a těžký. Ten jsme museli stále vstoje setřásat, jinak bychom jím byli zasypáni a jeho váha by nás umačkala. Mohl bych se chlubit, že jsem v takovýchto nebezpečenstvích nijak nenaříkal, že jsem nevydal žádný bojácný hlas, ale to bych tehdy nesměl věřit té chabé, ale přesto mocné útěše, že já mám zahynout se vším a vše má zahynout se mnou.

5. Konečně ten mrak kolem nás prořídl a změnil se v takový dým či mlhu. Brzy nastal opravdový den. I slunce vysvitlo, ale bylo žluté, jako bývá při západu. Našim dosud vyděšeným očím se ukazovalo vše změněné a pokryté silnou vrstvou popela, úplně jako by to byl sníh. Vrátili jsme se do Misena a postaravše se, jak jsme mohli, o svá těla jsme prožili v naději i strachu noc plnou úzkosti a pochyb. Strach převažoval; přetrvávala totiž zemětřesení a mnoho bláznů si strašnými řečmi dělalo legraci ze svých i cizích neštěstí.

6. Ani tehdy, ačkoliv jsme již přestáli mnohá nebezpečí a stále nás čekala další, jsme nepomyslili na odchod, dokud jsme se nedozvěděli o strýcově osudu.

7. Toto vyprávění čti jako něco zcela nehodného, abys to zaznamenal, a zvaž, když sis to sám vyžádal, zda se ti to vůbec bude zdát hodno dopisu.

Buď zdráv


Přeložil Jan Ctibor, 2007