EUTROPIUS


Stručné dějiny Říma

BREVIARIA


Kniha I, Kniha II, Kniha III, Kniha IV, Kniha V, Kniha VI, Kniha VII, Kniha VIII, Kniha IX, Kniha X

 

Císaři Valentovi Gothicovi Maximovi, Perpetuo Augusto

 

            Na přání Tvé milosti jsem krátkým vypravováním uspořádal, v časové posloupnosti, to, co z římských dějin od založení města až po naši dobu vynikalo ať z činů válečných nebo občanských a přidal jsem ještě ve stručnosti také to, co bylo vyjímečné v životech předních mužů, aby se Tvá vyrovnaná božská mysl mohla radovat, že následuje v řízení říše činy slavných mužů, dříve, než by se o nich dozvěděla náročným čtením.

 

KNIHA I


1. Římská říše, jíž nemůže lidská paměť zaznamenat žádnou říši ve svých počátcích menší ani ve své síle větší, má počátek od Romula, který, syn Rhey Silvie, panny Vestálky, a, jak byl považován, Martův, byl se svým bratrem Remem dvojče. Když vedl loupežnický život mezi pastýři, jsa starý osmnáct let, založil malinké městečko na hoře Palatinu, jedenáctého dne před květnovými Kalendami, třetího roku šesté Olympiády, po vyvrácení Tróje – jakkoliv někdo uvádí datum nižší, někdo vyšší – roku třístého devadesátého čtvrtého (21. dubna 756 př. Kr.)

 

2. Poté, co založil město, které podle svého jména nazval Římem (Roma) vykonal asi toto: přivedl do města množství sousedů, vybral sto ze starších, podle jejichž rady se vše řídilo a které nazval pro jejich stáří senátory. Pak, protože ani on sám, ani jeho národ neměl ženy, pozval kmeny sousedící s Římem na hry, přičemž Římané unesli jejich dívky. A když se kvůli tomuto bezprávnému únosu strhly války, porazil Romulus Caevinské, Antemnaty, Crustuminské, Sabiny, Fidenské, Vejské. Všechny tyto osady obklopovaly město. Když se pak po nějaké náhle se strhnuvší bouři již neobjevil – to bylo sedmatřicátého roku jeho vlády – začalo se věřit, že vstoupil mezi bohy, a byl zbožštěn. Poté se v Římě střídali ve vládě po pěti dnech senátoři a při jejich vládě uplynul celý jeden rok.


3. Poté byl králem zvolen Numa Pompilius, který sice nevedl žádné války, ale římskému státu prospěl neméně než Romulus. Ustanovil totiž římské zákony a zvyky, které byly pro stálé boje již pokládány za lupičské a polobarbarské. Rok, do té doby zmatený a bez nějakého řádu, rozdělil na deset měsíců a poprvé zbudoval i věčné svatyně Říma. Zemřel na nemoc ve třiačtyřicátém roce své vlády.


4. Po něm nastoupil Tullus Hostilius, který obnovil války, porazil Albu, jež leží u dvanáctého milníku od Říma, dále ve válce přemohl Vejské a Fidenské, z nichž jedni jsou od Říma vzdáleni šest mil, druzí osmnáct. Město zvětšil připojením hory Caeliu. Vládl třicet dva let, když tu uhořel ve svém domě zasaženém bleskem.


5. Po tomto se vlády ujal Ancus Marcius, syn Numovy dcery. Střetl se s Latiny, připojil k městu hory Aventin a Ianicul a při ústí Tiberu, šestnáct mil od Říma, založil u moře Město (Ostia). Zemřel na nemoc ve čtyřiadvacátém roce své vlády.


6. Poté získal vládu Tarquinius Priscus, který zdvojnásobil počet senátorů, zbudoval římský cirk a zavedl hry, které se konají dodnes. Rovněž přemohl Sabiny a připojil k území města Říma nemálo území a byl také první, kdo vstoupil do města v triumfu. Zbudoval hradby a stoky a začal stavět Capitolium. Ve třicátém osmém roce vlády byl zabit syny krále Anca, po němž sám nastoupil.


7. Po něm se chopil moci Servius Tullius, narozený ze vznešené ženy, nicméně zajatkyně a služky. Tento král podrobil Sabiny, připojil k městu tři hory, Quirinal, Viminal a Esquilin, a kolem hradeb vykopal příkopy. Jako první také uspořádal census, což bylo do té doby na celém světě něco neznámého. Při tomto censu, po započítání všech, měl Řím osmdesát tři tisíc osob, římských občanů spolu s těmi, kteří žili na venkově. Byl zavražděn svým zetěm Tarquiniem Superbem, synem krále, po kterém byl sám Servius nastoupil, a svou dcerou, která byla Tarquiniovou ženou.


8. L. Tarquinius Superbus, sedmý a poslední král, porazil Volsky, kterýžto kmen sídlil nedaleko od města směrem do Kampánie, podrobil si města Gabie a Suessa Pometia, uzavřel mír s Etrusky a zbudoval na kapitolu Iovův chrám. Poté, zatímco obléhal Ardeu, město ležící u osmnáctého milníku od Říma, přišel o vládu. Neboť když jeho syn, Tarquinius mladší, znásilnil vznešenou a počestnou ženu Lucretii, manželku Collatinovu, ona o tom bezpráví řekla manželi, otci i přátelům a před zraky všech se zabila. A z tohoto důvodu Brutus, ač sám králův příbuzný, pobouřil lid a Tarquiniovi odejmul vládu. A brzy krále opustilo i vojsko, které s ním obléhalo Ardeu. Když přišel král do Říma, byly brány zavřené a on nebyl vpuštěn. Tak tedy po své čtyřiadvacetileté vládě se svou ženou a dětmi uprchl. V Římě trvalo království přes sedm králů, dvě stě čtyřicet tři let, a Řím v té době ovládal území nejdál sotva patnáct mil od města.


9. Od té doby začali vládnout konzulové, dva místo jednoho krále, voleni takto pro případ, aby, chtěl-li by jeden škodit, druhý ho, maje stejnou moc, zkrotil. A bylo určeno, aby měli vládu nejdéle jeden rok, aby se délkou užívání moci nestali někým zvláštním, ale aby byli stále občany, kteří by věděli, že po roce budou opět soukromníky. Prvního roku po vyhnání králů byli tedy konzuly L. Iunius Brutus, který se nejvíce zasloužil o to, aby byl Tarquinius vyhnán, a Tarquinius Collatinus, manžel Lucretie. Avšak Tarquiniovi Collatinovi byla jeho hodnost hned odejmuta, bylo totiž rozhodnuto, aby ve městě nezůstával nikdo, kdo by se jmenoval Tarquinius. On si tedy vzal všechen svůj majetek a odstěhoval se z města a místo něj byl zvolen konzulem L. Valerius Poplicola. Ale král Tarquinius, kterého byli vyhnali, vyhlásil Římu válku a shromáždiv mnoho kmenů, aby se s jejich pomocí mohl vrátit do království, srazil se s Římany.


10. V první bitvě se navzájem zabili Brutus a Arruns, Tarquiniův syn, přece však z bitvy jako vítězové odešli Římané. Římské matróny pak Bruta, ochránce jejich cti, celý rok oplakávaly jako společného otce. Valerius Poplicola si za kolegu určil Sp. Lucretia Tricipinata, otce Lucretie, a když tento zemřel pro nemoc, vzal si podruhé kolegu, Horatia Pulvilla. Tak měl první rok po vyhnání králů pět konzulů, protože Collatinus odešel pro své jméno z města, Brutus padl v bitvě a Sp. Lucretius zemřel na nemoc.


11. Také ve druhém roce Tarquinius opět začal válku s Římany, aby se vrátil do království, tentokrát s pomocí Porseny, Etruského krále, a málem Řím dobyl. Avšak i tehdy byl poražen. Třetího roku po vyhnání králů se Tarquinius, protože nemohl být přijat do království a ani Porsena, který uzavřel s Římany mír, už mu neposkytoval pomoc, uchýlil do města Tusculum, které není příliš vzdáleno od Říma, a tam žil jako soukromá osoba s manželkou čtrnáct let. Čtvrtého roku po vyhnání králů, když Sabinové začali s Římany válku, byli přemoženi a byl nad nimi oslaven triumf. Pátého roku zemřel přirozenou smrtí onen slavný L. Valerius, kolega Brutův, zastávav čtyřikrát konzulský úřad. Zemřel v takové chudobě, že náklady na pohřeb byly hrazeny ze sbírky občanů. Matróny ho také, jako Bruta, celý rok oplakávaly.


12. Devátého roku po vyhnání králů, když Tarquiniův zeť sebral ohromné vojsko, aby pomstil nespravedlnost spáchanou na tchánovi, vznikl v Římě nový úřad, který se nazývá diktatura a je vyšší než konzulát. Tohotéž roku byl rovněž zaveden úřad velitele jízdy, který byl podřízen diktátorovi. A o ničem nelze říci, že by to bylo více podobné té moci nad říší, kterou má nyní Tvá Vznešenost, než dávná diktatura, zvlášť když i Augustus Octavianus, o kterém promluvím později, i před ním C. Caesar vládli ve jménu a s mocí diktatury.


13. Šestnáct let po vyhnání králů se vzbouřil římský lid, protože prý byl senátem a konzuly utlačován. Tehdy si sami zvolili tribuny lidu jako své vlastní soudce a obhájce, díky kterým mohli být bezpeční před senátem a konzuly.


14. Následujícího roku obnovili válku s Římany Volskové, ale byli poraženi v bitvě a ztratili pak i Corioly, což bylo jejich nejlepší město.


15. Osmnáctého roku poté, co byli vyhnáni králové, byl vypuzen z města Q. Marcius, římský velitel, který byl dobyl Corioly, obec Volsků. A právě k Volskům Marcius kvapně odešel a obdržel od nich sbory na pomoc proti Římu. Několikrát Římany porazil a dostal se až k pátému milníku od města, hodlaje dokonce obléhat svou vlast. Vyslance, kteří po něm žádali mír, nepřijal a jen díky tomu, že k němu z města přišly jeho matka Valeria a manželka Volumnia, jejichž pláčem a prosbami byl přemožen, odvedl vojsko. Toto byl tedy druhý muž, který jako vojevůdce táhl proti vlasti.


16. Za konzulátu C. Fabia a L. Virginia, tři sta urozených mužů, kteří byli z rodiny Fabiů, na sebe vzalo válku proti Vejským slíbivše senátu i lidu, že veškerý boj bude veden skrze ně. Vyrazili tedy a – všichni byli vznešení, každý jeden z nich mohl být velitelem velkého vojska – padli v bitvě. Z celé tak veliké rodiny zbyl všeho všudy jeden chlapec, který ještě nemohl pro svůj věk táhnout do bitvy. Poté se ve městě pořádal census a bylo zjištěno sto sedmnáct tisíc tři sta devatenáct osob.


17. Následujícího roku, když bylo římské vojsko obléháno na hoře Algidu, asi devatenáct mil od města, byl zvolen diktátor L. Quintius Cincinnatus. Ten vlastnil pole o rozloze čtyř jiter, které obdělával pouze sám vlastníma rukama. Když ho nalezli při práci, jak oral, setřel si pot, oblékl si nachem lemovanou tógu a poté pobil nepřátele a vojsko osvobodil.


18. Třístého druhého roku od založení města ustoupila moc konzulská a místo dvou konzulů bylo ustanoveno deset mužů, kteří měli nejvyšší moc a nazývali se decemvirové. Ale zatímco prvního roku vládli dobře, druhého chtěl jeden z nich, Apod. Claudius, potupit Virginii, panenskou dceru nějakého vojáka, který byl bojoval ve vysoké hodnosti proti Latinům na hoře Algidu. Ten dceru zabil, aby nemusela nést potupu znásilnění od decemvira, a vrátiv se mezi vojáky způsobil pobouření. Moc byla nato decemvirům odejmuta a oni sami byli potrestáni.


19. Roku po založení města třístého patnáctého povstali proti Římanům Fidenští. Pomoc jim poskytli Vejští a jejich král Tolumnius. Obě tyto obce jsou městu velmi blízké, Fideny leží u šestnáctého, Veje u osmnáctého milníku od Říma. K těmto se připojili i Volskové. Ale Římané se pod velením diktátora Mam. Aemilia a velitele jízdy L. Quintia Cincinata porazili, Vejští ztratili dokonce i krále. Fideny byly dobyty a vyvráceny.


20. Dvacet let poté povstali Vejští. Byl proti nim poslán diktátor Furius Camillus, který je nejprve porazil v bitvě a potom, po dlouhém obléhání, dobyl i jejich město, velmi staré a v celé Itálii nejbohatší. Po tomto městu dobyl i Falisky, neméně vznešenou obec. Ale upadl v závist občanů, protože prý špatně rozdělil kořist, byl pokutován a nakonec vyhnán z města. Hned nato přitrhli k městu senonští Galové a u jedenáctého milníku od města Římany porazili. Pak je pronásledovali a zmocnili se i samotného města. Nic jiného, než Kapitol nedokázal tehdy Římané ubránit. Až po dlouhém obléhání, když už Římané trpěli hlady, přijali Galové zlato, aby s dobýváním přestali, a odtáhli. Avšak Camillus, který své vyhnanství trávil v blízkém městě, Galy přepadl a uštědřil jim těžkou porážku. Poté je i dále pronásledoval, že to nakonec dopadlo tak, že i vrátili zlato, které jim bylo zaplaceno, i všechno ostatní, co získali, a také získal Camillus zpět římské vojenské odznaky. Tak vstoupil Camillus, jako třetí, do města v triumfu a byl nazván druhým Romulem, po samém zakladateli města.



KNIHA II


1. Roku třístého šedesátého pátého po založení města, avšak druhého roku poté, co bylo dobyto, se změnily úřady a místo dvou konzulů byli ustanoveni vojenští tribunové s mocí konzulskou. Od této doby již začal Řím růst. Neboť toho roku porazil Camillus Volsky, kteří předtím vedli válku s Římany po sedmdesát let, porazil i Aequy a Sutriony. Města všech těchto národů zničil a poté je obsadil vojskem a slavil najednou tři triumfy.


2. K tomu ještě T. Quintius Cincinatus pronásledoval a u řeky Allie porazil Praenestské, kteří předtím přinesli válku až k branám Říma, a připojil k Římanům i osm obcí, které byly poddanými Praeneste, samotné Praeneste napadl a přinutil ke kapitulaci. Toto všechno vykonal během dvaceti dnů a byl mu za to povolen triumf.


3. Avšak úřad vojenských tribunů dlouho nevydržel. Neboť za nějaký čas bylo rozhodnuto, že už se volit nebudou, a ve městě uplynuly čtyři roky tak, že nebyly zastávány žádné vyšší úřady. Nicméně vojenští tribunové s mocí konzulskou se ještě jednou chopili moci a drželi ji tři roky. Pak byli opět ustanoveni konzulové.


4. Za konzulů L. Genucia a Q. Servilia zemřel Camillus. Byla mu prokázána po Romulovi největší pocta.


5. Proti Galům, kteří vpadli do Itálie, byl poslán diktátor T. Quintius. Galové si zřídili ležení u čtvrtého milníku od města, za řekou Anio. A tam se jeden velice urozený senátor, mladík L. Manlius, střetl v boji jednoho proti jednomu s jedním Galem, který provokoval Římany, zabil ho a sebral mu zlatý nákrčník, který si pak sám dal kolem krku. Za to si jak pro sebe, tak i pro své potomky získal jméno Torquatus. Galové byli zahnáni a brzy nato i poraženi diktátorem C. Sulpiciem. Nedlouho poté byli C. Mariem poraženi Etrusci a při triumfu bylo vedeno osm tisíc zajatců z jejich řad.


6. Byl vykonán druhý census. A i když Latinové, kteří byli Římany podrobeni, nechtěli poskytnout vojáky a z Římanů byli odvedeni pouze nováčci, přece bylo postaveno deset legií, v nichž bylo šedesát, možná i více, tisíc vojáků. Přestože panství Římanů bylo tehdy ještě malé, ve vojsku již měli takovouto sílu. A když těchto deset legií vyrazilo proti Galům, jakýsi Gal vyprovokoval jednoho z nejlepších Římanů. Postavil se mu tehdy vojenský tribun M. Valerius a když proti němu ten Gal ozbrojen vystoupil, sedl si Valeriovi na pravé rameno havran. A když brzy nato začal souboj, poranil havran křídly a pařáty Galovi oči, takže nemohl dobře vidět a byl tak Valeriem zabit. Ten havran dal Valeriovi nejen vítězství, ale i jméno, neboť poté se mu říkalo Corvinus. A za tuto zásluhu byl Valerius ve třiadvaceti letech zvolen konzulem.


7. Latinové, kteří nebyli chtěli poskytnout Římanům vojáky, začali po Římanech požadovat i to, aby byl jeden konzul volen z jejich národa, druhý z římského. A když toto bylo zamítnuto, byla proti nim zvednuta válka a v ohromné bitvě byli poraženi. A když byli úplně zničeni, slavil se nad nimi triumf a konzulům byly za zásluhy na vítězství postaveny na řečništi sochy. Tohotéž roku byla také Alexandrem Makedonským založena Alexandrie.


8. Římané již začali být mocní. Vedli totiž válku téměř až sto třicet mil od města, proti Samnitům, kteří sídlili mezi Picenem, Kampánií a Apulií. Do té války vytáhl s hodností diktátora L. Papirius Cursor. A když se musel vrátit do Říma, rozkázal veliteli jízdy, Q. Fabiovi Maximovi, kterého zanechal u vojska, aby v jeho nepřítomnosti nebojoval. On ale, dostav dobrou příležitost, svedl snadný boj a Samnity zničil. Kvůli tomu byl ale diktátorem odsouzen k trestu smrti, že prý bojoval přes jeho zákaz, avšak díky nesmírné přízni vojáků a lidu byl osvobozen; zato proti Papiriovi vypukla taková vzpoura, že byl málem zabit sám.


9. Poté za konzulů T. Veturia a Sp. Postumia Samnité Římany porazili, s ohromnou potupou římského vojska, a poslali je pod jho. Avšak mír, z nutnosti se Samnity uzavřený, byl senátem i lidem vypovězen. Nato byli Samnité poraženi konzulem L. Papiriem a sedm tisíc jich bylo posláno pod jho. Papirius tak byl první, kdo slavil triumf nad Samnity. V té době také censor Ap. Claudius přivedl do města Appiův vodovod (aqua Appia) a vybudoval Appiovu silnici (via Appia). Když Samnité obnovili válku, porazili Fabia Maxima a zabili v té bitvě tři tisíce lidí. Poté ale, když mu byl dán jako pomocník jeho otec Fabius Maximus, Samnity porazil a dobyl i mnoho jejich měst. Zanedlouho pak byli proti Samnitům posláni P. Cornelius Rufinus a M. Curius Dentatus, oba konzulové, a v mohutných bojích je dorazili, čímž ukončili devětačtyřicet let se vlekoucí válku se Samnity. A v celé Itálii nebyli žádní nepřátelé, kteří dělali římské statečnosti větší potíže, než tito.


10. Několik let poté se spojili proti Římanům sbory Galů s Etrusky a Samnity, ale když táhli na Řím, byli konzulem Cn. Corneliem Dolabellou zničeni.


11. V téže době byla vyhlášena válka Tarentu, který leží již úplně na jihu Itálie, neboť tamní obyvatelé se bezprávně zachovali k římským vyslancům. Tarentští požádali o pomoc proti Římanům krále Épeiru Pyrrhu, který svůj původ odvozoval od rodu Achillova. Ten brzy dorazil do Itálie a tehdy se Římané poprvé střetli s nepřítelem ze zámoří. Byl proti němu vyslán konzul P. Valerius Laevinus a ten, když zajal Pyrrhovy průzkumníky, rozkázal je provést po táboře a ukázat jim veškeré vojsko a poté je propustit, aby Pyrrhovi oznámili vše, co Římané dělají. Když pak byla svedena bitva, Pyrrhos už byl zatlačován na ústup, nakonec ale přece jen zvítězil díky slonům, které Římani neznali a děsili se jich. Bitvu sice přerušila noc, ale Laevinus stejně v noci odtáhl. Pyrrhos zajal osmdesát tisíc Římanů, zacházel s nimi ale s největší slušností, padlé z nepřátel nechal pohřbít. A když viděl, že mají všichni mrtví rány na hrudi a i po smrti zarputilou tvář, zvedl prý ruce k nebi a zvolal: „Mohl bych být pánem celého světa, kdyby se mi poštěstilo mít takovéto vojáky!“


12. Nato se Pyrrhos spojil se Samnity, Lucany a Britty a vytáhl na Řím, pustošil vše mečem a ohněm, vyplenil Kampánii a dorazil až k Praeneste, na osmnáct mil od města. Avšak brzy se ve strachu z vojska, které mu s konzulem táhlo v zádech, vrátil do Kampánie. Vyslance, kteří k němu byli posláni ohledně vrácení zajatců, přijal se všemi poctami a zajatce bez jakéhokoliv výkupného poslal do Říma. Fabricia, jednoho z vyslanců, tak obdivoval, že když zjistil, že je chudý, chtěl ho slibem čtvrtiny království pohnout, aby přešel k němu, avšak Fabricius jím zcela pohrdl. A tak, protože Pyrrhos Římany nesmírně obdivoval, poslal k nim vyslance, vynikajícího muže jménem Kineás, aby vyžádal mír za rovných podmínek pro obě strany, aby tak mohl Pyrrhos podržet tu část Itálie, kterou už měl vojensky obsazenou.


13. Nabídka míru se však Římanům nelíbila a senát Pyrrhovi vzkázal, že míru s Římany nedosáhne, pokud neodtáhne z Itálie. Tehdy také Římané rozhodli, aby všichni zajatci, které Pyrrhos poslal zpět, byli považováni za bezectné, neboť se nechali zajmout ozbrojeni, a aby nebyli uvedeni v dřívější postavení dříve, než by přinesli zbroj dvou zabitých nepřátel. A tak se Pyrrhův vyslanec vrátil. A když se ho Pyrrhos ptal, co zjistil o Římu, odpověděl Kineás, že viděl zemi králů: že tam téměř všichni jsou takoví, za jakého je v Épeiru i v ostatním Řecku považován pouze Pyrrhos. Pak byli proti němu vysláni jako vojevůdci konzulové P. Sulpicius a Decius Mus. V bitvě byl Pyrrhos zraněn, jeho sloni byli pobiti, padlo dvacet tisíc mužů z jeho vojska, zatímco Římanů padlo pouze pět tisíc. Po této bitvě utekl Pyrrhos do Tarentu.


14. Rok nato byl proti Pyrrhovi poslán Fabricius, ten, kterého nemohl Pyrrhos předtím, když k němu přišel mezi vyslanci, získat na svou stranu ani slibem čtvrtiny království. Nyní, když měli oba své tábory v těsné blízkosti, přišel v noci k Fabriciovi Pyrrhův lékař slibuje mu, že Pyrrhu otráví, pokud mu Fabricius něco za to slíbí. Ale Fabricius ho rozkázal spoutat a odvést zpět k jeho pánovi a říci Pyrrhovi, co lékař slíbil učinit proti jeho životu. Tehdy prý král, obdivuje se, řekl: „To je ten slavný Fabricius, kterého odklonit od čestnosti je těžší, než odklonit slunce z jeho dráhy.“ Nato odešel král na Sicílii. Fabricius porazil Lukány a Samnity a oslavil nad nimi triumf. Poté byli proti Pyrrhovi posláni konzulové M. Curius Dentatus a Cornelius Lentulus. Curius s ním svedl bitvu, jeho vojsko pobil, jej samotného zahnal do Tarentu a dobyl jeho tábor. Toho dne bylo pobito dvacet tři tisíc nepřátel. Curius oslavil při svém konzulátu triumf. Jako první přivedl do Říma slony, čtyři. Pyrrhos se pak brzy stáhl z Tarentu a byl později zabit v Argu, řeckém městě.


15. Za konzulátu C. Fabia Licinia a C. Claudia Canina, roku od založení města čtyřstého šedesátého prvního, přišli do Říma vyslanci z Alexandrie, poslaní králem Ptolemaiem, a přátelství, které po Římanech žádali, dosáhli.


16. Za konzulů Q. Ogulnia a C. Fabia Pictora rozpoutali Picenové válku, ale byli poraženi konzuly, kteří k nim vtrhli, a byl nad nimi slaven triumf. Římané také založili osady Ariminum v Galii a Beneventum v Samnitsku.


17. Za konzulů M. Atilia Regula a L. Iulia Libona byla vyhlášena válka Sallentinským, kteří žili v Apulii, a obyvatelé Brundisia byli poraženi zároveň se svým městem.


18. Do roku čtyři sta sedmdesát sedm, ač tehdy již bylo jméno Říma slavné, nebojovali Římané ještě nikdy mimo Itálii. Aby se tedy zjistilo, jak veliké mohou být Římské sbory, byl uspořádán census. Bylo tehdy zjištěno dvě stě devadesát dva tisíc, tři sta třicet čtyři občanů, ač se od samého založení města vedly války. A také byla poprvé započata válka proti Afričanům, za konzulů Ap. Claudia a Q. Fabia. Bojovalo se s nimi na Sicílii a Ap. Claudius nad nimi a sicilským králem Hieronem získal triumf.


19. Následujícího roku, za konzulů Valeria Marca a Otacilia Crassa vykonali Římané na Sicílii velké činy. Tauromenum, Katina a dalších padesát obcí bylo přijato pod ochranu. Třetího roku se na Sicílii připravovala válka proti Hieronovi, králi Sicilanů. Avšak on, spolu s celou syrákúskou šlechtou získal od Římanů mír a zaplatil jim dvě stě talentů zlata. Afričané byli na Sicílii poraženi a byl nad nimi podruhé slaven v Římě triumf


20. Pátého roku punské války, která se vedla proti Afričanům, bojovali Římané za konzulů C. Duillia a Cn. Cornelia Asina na moři, zbudovavše si loďstvo lodí se zobci, které se nazývají liburny. Konzul Cornelius byl lstí oklamán, ale konzul Duillius v bitvě porazil kartháginského velitele, zajal jednatřicet lodí, čtrnáct potopil, zajal i sedm tisíc nepřátel a tři tisíce jich zabil. A žádné vítězství nebylo tehdy Římanům milejší, neboť nepřemoženi na zemi, zmohli už mnoho i na moři. Za konzulů C. Aquilia Flora a L. Scipiona vyplenil Scipio Korsiku a Sardinii, přivedl odtud mnoho tisíc zajatců a získal za to triumf.


21. Za konzulů L. Manlia Vulsona a M. Atilia Regula byla válka přenesena do Afriky. Na moři se bojovalo proti Hamilkarovi, kartháginskému veliteli, a ten byl poražen. V bitvě totiž ztratil šedesát čtyři lodí, načež se stáhl; Římané ztratili lodí dvaadvacet. Když se Římané vylodili v Africe, donutili nejprve ke kapitulaci město Klypeu. Konzulové postoupili až k samotnému Karthágu, vyplenili mnoho pevností, po čemž se Manlius vrátil jako vítěz do Říma a s sebou přivedl dvacet sedm tisíc zajatců. Atilius Regulus v Africe zůstal. Svedl proti Afričanům bitvu, v níž zvítězil nad třemi kartháginskými veliteli, pobil osmnáct tisíc nepřátel, pět tisíc jich spolu s osmnácti slony zajal a přijal pod ochranu sedmdesát čtyři obcí. Tehdy žádali poražení Kartháginci od Římanů mír, ale protože Regulus ho nechtěl uzavřít než za velice tvrdých podmínek, vyžádali si Afričané pomoc od Lakedaimóňanů. A vojevůdce Xanthippos, kterého Sparťané poslali, Regula naprosto rozdrtil. Z celého římského vojska se podařilo zachránit jen dvěma tisícům vojáků, patnáct tisíc jich spolu s velitelem Regulem bylo zajato, třicet tisíc zabito a samotný Regulus byla dán do vězení.


22. Za konzulátu M. Aemilia Paula a Ser. Fulvia Nobiliora vyrazili oba tito konzulové, s loďstvem tří set lodí, do Afriky. Nejprve porazili Afričany v námořní bitvě, kde konzul Aemilius sto čtyři nepřátelské lodě potopil, třicet jich zajal i s posádkou, zajal nebo zabil patnáct tisíc nepřátel a své vojsko obohatil nesmírnou kořistí. A byli by si již tehdy podmanili Afriku, jenže tam byl zrovna takový hladomor, že by se tam vojsko déle zdržovat nemohlo. Pak ale, když se konzulové vraceli s vítězným loďstvem kolem Sicílie, ztroskotali. To bylo při takové bouři, že z čtyř set šedesáti čtyř lodí se podařilo zachránit jen osmdesáti; věru nikdy nikdo o druhé tak silné bouři neslyšel. Ale Římané okamžitě vystavěli dalších dvě stě lodí a ony události nikým příliš neotřásly.


23. Do Afriky vyrazili konzulové Cn. Servilius Caepio a C. Sempronius Blacsus s dvěma sty šedesáti loděmi. Dobyli tam několik měst, ale když se vraceli, jejich loďstvo opět ztroskotalo. Proto, jelikož se stálé pohromy Římanům nelíbily, rozhodl senát, aby se od námořních bitev upustilo a bylo připraveno pouze šedesát lodí na obranu Itálie.


24. Za konzulátu L. Caecilia Mettela a C. Furia Placida porazil Mettelus na Sicílii afrického velitele, který se tam vylodil se sto třiceti slony a velkými jednotkami. Zabil dvacet tisíc nepřátel, zajal šestadvacet slonů a zbylé nepřátele, bloudící krajem, pomocí Numiďanů, kteří tvořili součást jeho pomocných sborů, shromáždil a s velkou slávou přivedl do Říma, kde počet sto třiceti slonů zaplnil všechny cesty. Po těchto pohromách požádali Kartháginci velitele Regula, jehož byli zajali, aby se odebral do Říma a získal jim od Římanů mír a zajistil výměnu zajatců.


25. Když Regulus přišel do Říma, nejednal vůbec jako Říman, řka, že od toho dne, kdy upadl do rukou Afričanů přestal Římanem býti. Proto se ani neobjal s manželkou. Senátu poradil, aby s Puny mír neuzavíral. Ti jsou totiž prý tolika pohromami zlomeni a již nemají žádné naděje. A on že nemá takovou cenu, aby bylo několik tisíc zajatců vraceno kvůli jednomu starci a několika málo Římanům, kteří byli zajati. A toho také dosáhl. Afričanům, žádajícím mír, nebyl totiž poslán jediný zajatec. Regulus se vrátil do Karthága, i když mu Římané nabízeli, že si ho nechají v Římě. Odmítl zůstat ve městě, v němž už nemohl mít pověst čestného občana, když sloužil Afričanům. Vrátil se tedy přes všechny prosby do Afriky, kde byl zabit.


26. Za konzulů P. Claudia Pulchra a L. Iunia bojoval Claudius i přes nepříznivé auspicie s Kartháginci a byl poražen. Z bitvy utekl jen s třiceti loděmi z dvou set devatenácti, devadesát jich bylo zajato a zbytek byl potopen. Druhý konzul také ztratil loďstvo, při ztroskotání, ale vojsko měl v pořádku, protože byli tehdy blízko břehu.


27. Za konzulů C. Lutatia Catula a A. Postumia Albina, třiadvacátého roku punské války, vyrazil do boje proti Afričanům Catulus. Vyplul s třemi sty lodí na Sicílii, kde naproti němu Afričané připravili lodí čtyři sta. Na moři se nikdy s tak velkými sbory nebojovalo. Lutatius Catulus nastoupil na loď nemocen, v předchozí bitvě byl totiž zraněn. Bitva se odehrála naproti sicilskému městu Lilybaion a Římané bojovali se vší odvahou. Bylo zajato třiašedesát kartháginských lodí, sto pětadvacet bylo potopeno , třicet dva tisíce nepřátel padlo do zajetí, třináct tisíc jich bylo zabito a do římských rukou se dostalo ohromné množství zlata, stříbra i jiné kořisti. Z římského loďstva bylo potopeno dvanáct lodí. K této bitvě došlo šestého dne před březnovými Idami (10. března). Kartháginci okamžitě požádali o mír a ten jim byl udělen. Římští zajatci, držení Kartháginci, byli vráceni a rovněž Kartháginci požádali, aby jim bylo dovoleno si vykoupit zpět své zajatce, které drželi Římané. Senát přikázal ty ze zajatců, kteří patřili státu, vrátit bez výkupného; ale ti, kteří byli drženi soukromníky se směli vrátit do Karthága až by bylo zaplaceno jejich pánům výkupné. Toto výkupné ale bylo častěji než Kartháginci placeno ze státní pokladny.


28. Když byli konzuli zvoleni Q. Lutatius a A. Manlius, vyrazili do války proti Faliskům, jejichž obec byla kdysi velmi bohatým italským městem. Oba konzulové je společně porazili během šesti dnů od svého příchodu, zabili patnáct tisíc nepřátel, ostatním slíbili mír, leč stejně jim byla odebrána polovina území.



KNIHA III


1. Po skončení punské války, která se táhla přes třiadvacet let, poslali Římané, velice již proslulí a slavní, vyslance k egyptskému králi Ptolemaiovi slibujíce mu vojska, neboť král Sýrie Antiochos mu vypověděl válku. Ptolemaios Římanům poděkoval, ale nabízenou pomoc nepřijal. Již bylo totiž po válce. V téže době také přišel do Říma zhlédnout hry mocný sicilský král Hierón a při tom přivezl lidu darem dvě stě tisíc měřic pšenice.


2. Za konzulátu L. Cornelia Lentula a Fulvia Flacca, kdy přišel do Říma Hierón, byla vedena také válka uvnitř Itálie, proti Ligurům, nad nimiž byl oslaven nakonec triumf. Poražení Kartháginci se nicméně snažili obnovit válku tím, že pohnuli k povstání Sardiňany, kteří podle podmínek míru museli poslouchat Římany. Ale nakonec stejně přišlo do Říma karthaginské poselstvo a získalo mír.


3. Za konzulátu T. Manlia Torquata a C. Atilia Bulca byl oslaven triumf na Sardiňany. Když byl tehdy všude zaveden mír, nevedli Římané nikde žádnou válku, což se jim povedlo do té doby od založení města jenom jednou, za panování Nummy Pompilia.


4. Konzulové L. Postumius Albinus a Cn. Fulvius Centumalus podnikli válku proti Illyrům a dobyvše mnoho měst přinutili i jejich krále ke kapitulaci. A tehdy byl poprvé slaven triumf nad Illyry.


5. Když byl konzulem L. Aemilius přešly ohromné zástupy Galů přes Alpy. Ale celá Itálie se postavila na stranu Římanů a historik Fabius, který se té války účastnil, zaznamenal, že k ní bylo připraveno na osmdesát tisíc lidí. Ale tu válku úspěšně vyřídil konzul sám. Bylo pobito čtyřicet tisíc nepřátel a Aemiliovi byl povolen triumf.


6. Poté, za několik let, se bojovalo proti Galům uvnitř Itálie a ta válka byla skončena za konzulů M. Claudia Marcella a Cn. Cornelia Scipiona. Marcellus tehdy svedl s malou jednotkou jezdců boj a zabil vlastní rukou Galského krále jménem Viridomarus. Poté s kolegou zničil ohromné sbory Galů, dobyl Mediolanum a přinesl do Říma skvělou kořist. A při triumfu nesl Marcellus sám zbroj Gala připevněnou na kůlu.


7. Za konzulů M. Minucia Rufa a P. Cornelia byla vnesena válka k Histrům, protože přepadávali římské lodě, které převážely obilí. Tito byli všichni porobeni. Tohotéž roku začal Hannibal, karthaginský vojevůdce, proti Římanům druhou punskou válku. Hannibal, kterému bylo devatenáct let, napadl Saguntum, město v Hispánii, které bylo spojencem Říma. Jeho sbory tehdy čítaly sto padesát tisíc mužů. Římané mu přes poselstvo vzkázali, aby obléhání Sagunta nechal, ale Hannibal poselstvo ani nepřijal. Římané také poslali vyslance do Karthága, aby Punové Hannibalovi nařídili, aby nevedl válku proti spojencům římského národa. Ale Kartháginci jim dali tvrdě odmítavou odpověď. Saguntum bylo mezitím přemoženo hladem a dobyto a obyvatelé byly stiženi těmi nejkrutějšími tresty.


8. Nato vyrazil P. Cornelius Scipio s vojskem do Hispánie, Ti. Sempronius na Sicílii a Karthágincům byla vyhlášena válka. Hannibal zanechal v Hispánii bratra Hasdrubala a překročil Pyreneje. Otevřel si cestu přes Alpy, do té doby neschůdné. Uvádí se, že do Itálie přivedl osmdesát tisíc pěšáků, deset tisíc jezdců a sedmatřicet slonů. Mezitím se k němu přidalo mnoho Ligurů a Galů. Sempronius Gracchus, když se dozvěděl o Hannibalově příchodu do Itálie, přepravil své vojsko ze Sicílie do Arimina.


9. Jako první se Hannibalovi postavil P. Cornelius Scipio. Svedl bitvu, ale když v té byli jeho vojáci zahnáni, stáhl se, jsa sám zraněný, do tábora. I Sempronius Gracchus se s Hannibalem střetl, u říčky Trebie, ale byl rovněž poražen. Mnozí obyvatelé Itálie se Hannibalovi poddali. Ten se poté, když přicházel do Etrurie, postavil konzulovi Flaminiovi. V té bitvě samotného Flaminia zabil, padlo i dvacet pět tisíc Římanů, ostatní se rozutekli. Potom byl proti Hannibalovi poslán Římany Q. Fabius Maximus, který tím, že odkládal bitvu, mu zabránil v útoku a brzy, když našel příležitost, ho přemohl.


10. Pětistého čtyřicátého roku od založení města byli proti Hannibalovi posláni L. Aemilius Paulus a P. Terentius Varro, kteří vystřídali Fabia. Ten odcházeje konzuly napomínal, aby se nesnažili Hannibala, chytrého a netrpělivého nepřítele, porazit jinak, než odkládáním bitvy. Avšak když se pro netrpělivost konzula Varrona, i přes protesty druhého konzula – tj. Aemilia Paula –, svedla bitva u vsi v Apulii, která se nazývá Cannae, byli oba konzulové Hannibalem poraženi. V té bitvě zemřely tři tisíce Afričanů a velká část římského vojska byla zraněna. Ale Římané nebyli za všech punských válek žádnou jinou bitvou hůře postiženi. Zemřel v ní totiž konzul Aemilius Paulus, dvacet konzulárů a bývalých prétorů, bylo zajato nebo zabito třicet senátorů, tři sta šlechticů, čtyřicet tisíc vojáků, jezdců tři tisíce pět set. Ale i přes tuto pohromu nepovažoval nikdo z Římanů za vhodné mysliti na uzavření míru. Otroci, což se ještě nikdy předtím nestalo, byli propouštěni a byli cvičeni jako vojáci.


11. Po této bitvě se mnoho italských obcí, které do té doby poslouchaly Římany, přidalo k Hannibalovi. Ten také nabídl Římanům, aby si vykoupili zajatce, ale senát mu odpověděl, že občané, kteří se nechali zajmout i přes to, že byli ozbrojeni, nejsou nenahraditelní. Hannibal je pak různými druhy poprav všechny zabil a poslal do Karthága tři měřice zlatých prstenů, které stáhli z rukou římských jezdců, senátorů a vojáků. Mezitím v Hispánii, kde zůstával s velkým vojskem Hannibalův bratr Hasdrubal, aby ji celou podrobil Afričanům, byl tento poražen dvěma Scipiony, římskými veliteli. V bitvě ztratil třicet pět tisíc lidí. Z těch bylo deset tisíc zajato a pětadvacet tisíc pobito. Kartháginci mu pak poslali, aby obnovil své síly, dvanáct tisíc pěších vojáků, čtyři tisíce jezdců a dvacet slonů.


12. Čtvrtého roku poté, co přišel Hannibal do Itálie, proti němu s příznivým výsledkem bojoval konsul M. Claudius Marcellus u kampanského města Noly. Hanibal ale obsadil mnoho měst v Apulii, Kalábrii a na území Brittanů. Tehdy k němu také poslal vyslance makedonský král Filippos, slibuje mu pomocná vojska proti Římanům s podmínkou, že po zničení Římanů sám obdrží od Hannibala pomoc proti Řekům. Ale Římané Filippovy vyslance chytili a když zjistili, o co jde, rozkázali M. Valeriovi Laevinovi vyrazit do Makedonie a prokonzulovi T. Manliovi Torquatovi na Sardinii, neboť ta na radu Hannibalovu Římany opustila.


13. Tak se najednou bojovalo na čtyřech místech: v Itálii proti Hannibalovi, v Hispánii proti jeho bratru Hasdrubalovi, v Makedonii proti Filippovi a na Sardinii proti Sardům a dalšímu Hasdrubalovi, Kartháginci. Ten byl prokonzulem T. Manliem, jenž tam byl poslán, zajat živý, dvanáct tisíc jeho vojáků bylo zabito a patnáct set zajato a Sardinie tak byla Římany podrobena. Vítězný Manlius přivedl Hasdrubala a zajatce zpět do Říma. Mezitím byl i v Makedonii poražen Filippos Laevinem a v Hispánii porazili Scipionové Hasdrubala a Magona, dalšího Hannibalova bratra.


14. Desátého roku poté, co přišel Hannibal do Itálie, za konzulátu P. Sulpicia a Cn. Fulvia, přitáhl Hannibal až ke čtvrtému milníku od města, jeho jezdci až k bráně. Brzy se ale ve strachu z příchodu konzulů s vojskem vrátil do Kampánie. V Hispánii ale jeho bratr Hasdrubal zabil oba Scipiony, kteří tam po mnoho let vítězil;, avšak vojsko zůstalo v pořádku; oni byli totiž spíše než odvahou nepřátel přemoženi náhodou. Tehdy byla také konzulem Marcellem dobita velká část Sicílie, kterou byli začali zase obsazovat Afričané, a dobyl i slavné město Syrákúsy; do Říma odtud přinesli nesmírnou kořist. Laevinius uzavřel v Makedonii přátelství s Filippem, mnohými státy Řecka a králem Asie Attalem. Poté vyrazil na Sicílii a u Agrigenta zajal, spolu s městem, jakéhosi Hannona, velitele Afričanů, a poslal ho i s dalšími zajatými urozenými Afričany do Říma. Přijal kapitulaci od čtyřiceti měst, šestadvacet jich dobyl. Tak byla celá Sicílie získána zpět a Makedonie zlomena; Laevinius se s velkou slávou vrátil do Říma. V Itálii Hannibal nečekaně napadl konzula Cn. Fulvia a spolu s osmi tisíci lidí ho zabil.


15. Do Hispánie, kde po smrti obou Scipionů nebyl žádný římský velitel, byl mezitím poslán P. Cornelius Scipio, syn P. Scipiona, který tam byl předtím vedl válku. Bylo mu tehdy dvacet čtyři let. Scipio byl vynikající muž jak ve své době, tak i ve srovnání s pozdějšími. Dobyl hispánské Karthágo, kde měli Afričané všechno zlato a stříbro i veškeré věci potřebné k válce a i nejvznešenější hispánská rukojmí. Rovněž tam zajal Magona, Hannibalova bratra, kterého poslal pak spolu s ostatními do Říma. Po zprávě o tomto vypukla v Římě nesmírná radost. Hispánská rukojmí vrátil Scipio jejich rodičům, díky čemuž se takřka všichni Hispánci k němu přidali. Poté porazil a zahnal Hasdrubala, Hannibalova bratra, a získal ohromnou kořist.


16. Mezitím dobyl v Itálii konzul Q. Fabius Maximus zpět Tarent, kde byla velice silná Hannibalova posádka. Rovněž tam zabil Hannibalova velitele Karthalona, dvacet pět tisíc zajatců odtud prodal do otroctví, kořist rozdělil vojákům a peníze za prodané zajatce uložil do státní pokladny. Tehdy se mnoho římských obcí, které byly přešly k Hannibalovi, opět poddalo Fabiu Maximovi. Následujícího roku získal Scipio v Hispánii velké úspěchy, sám, nebo i s pomocí svého bratra L. Scipiona, dobyl zpět sedmdesát měst. Avšak v Itálii se nedařilo, konzul Claudius Marcellus byl Hannibalem zabit.


17. I třetího roku po svém příchodu do Hispánie vykonal Scipio slavné věci. Porazil ve velké bitvě hispánského krále a uzavřel s ním poté přátelství a byl prvním, kdo nežádal po poražených rukojmí.


18. Hannibal, ztrativ naději, že mohou Hispánii déle proti Scipionovi udržet, povolal svého bratra Hasdrubala se všemi vojsky do Itálie. Ten přicházeje touž cestou, jakou byl kdysi přišel i Hannibal, padl u Seny, picenského města, do léčky uchystané konzuly A. Claudiem Neronem a M. Liviem Salinatorem. A i když bojoval statečně, byl přece zabit; jeho ohromné sbory byly zajaty nebo pobity a do Říma se v kořisti dostalo velké množství zlata a stříbra. Po tomto už začal Hannibal pochybovat o zdárném výsledku války. Římanům nesmírně stoupla odvaha a sami odvolali z Hispánie P. Cornelia Scipiona. Ten přišel s nesmírnou slávou do Říma.


19. Za konzulů Q. Caecilia a L. Valeria se všechny obce, které držel Hannibal na Brittijském území, poddaly Římanům.


20. Čtrnáctého roku poté, co přišel Hannibal do Itálie, byl Scipio, jenž podnikl mnoho skvělých věcí v Hispánii, zvolen konzulem a poslán s vojskem do Afriky. Soudilo se, že v tom muži je něco božského, dokonce se mělo za to, že rozmlouvá s bohy. Ten tedy bojoval v Africe proti Hannonovi, veliteli Afričanů, a jeho vojsko pobil. V druhé bitvě dobyl tábor a zajal čtyři tisíce pět set vojáků, jedenáct tisíc jich zabil. Numidského krále Syfaka, který se přidal k Afričanům, zajal a jeho tábor obsadil. Syfax byl pak Scipionem poslán spolu s nejvznešenějšími Numiďany a ohromným množstvím kořisti do Říma. Když se toto rozkřiklo, téměř celá Itálie Hannibala opustila. Jemu samotnému bylo rozkázáno se vrátit do Afriky, kterou pustošil Scipio.


21. Tak byla Itálie po sedmnácti letech osvobozena od Hannibala. Kartháginští vyslanci žádali od Scipiona mír, ten je ale poslal k senátu. Bylo jim dáno příměří na čtyřicet dní, během nichž mohli dorazit do Říma a vrátit se zpět a bylo od nich přijato třicet tisíc liber zlata. Senát rozkázal na návrh Scipiona uzavřít s Kartháginci mír. Scipio jim ho dal za těchto podmínek: aby neměli více jak třicet lodí, aby zaplatili pět set tisíc liber zlata a vrátili zajatce a přeběhlíky.


22. Mezitím ale Hannibal dorazil do Afriky, mír byl porušen a Afričané se začali chovat velmi nepřátelsky. Jejich vyslanci, vracející se z Říma, byli Římany zajati, ale na rozkaz Scipionův byli opět puštěni. Ale i Hannibal, poražen Scipionem v mnohých bitvách, žádal sám mír. Když se sešli na schůzce, byl mír poskytnut za stejných podmínek jako prve, jen k těm pěti stům tisícům liber bylo přidáno dalších sto tisíc kvůli té poslední zradě. Karthágincům se ale podmínky nelíbily a tak rozkázali Hannibalovi bojovat. Nato byla tedy Scipionem a Masinissou, novým králem Numidie, který uzavřel se Scipionem mír, vyhlášena Karthágu válka. Hannibal poslal do Scipionova tábora tři zvědy, kteří byli ale zajati, načež Scipio rozkázal je provést po táboře a ukázat jim celé vojsko, pak ještě rozkázal, aby jim dali najíst a pak aby je propustili, aby mohli Hannibalovi oznámit vše, co viděli v římském táboře.


23. Potom se oba velitelé střetli v bitvě, na níž takřka nezbylo vzpomínky, ačkoli tam k boji vyvedli svá vojska nejzkušenější vojevůdci. Scipio z bitvy odešel jako vítěz a málem zajal samotného Hannibala, který unikal nejprve s početnou družinou jezdců, pak jich měl už jen dvacet a nakonec čtyři. V Hannibalově táboře bylo nalezeno dvacet tisíc liber stříbra, osm set liber zlata a velké množství nejrůznějších předmětů. Po této bitvě byl s Karthágem uzavřen mír. Scipio se vrátil do Říma, za ohromné slávy vykonal triumf a byl pro své činy pojmenován Africanus. Tak skončila druhá punská válka, devatenáct let poté, co začala.



KNIHA IV


1. Po skončení punské války následovala válka makedonská, proti králi Filippovi, roku po založení města pětistého padesátého prvního.


2. Proti Filippovi byl poslán T. Quintius Flaminius a vedl si úspěšně. Filippovi byl dán mír za těch podmínek, aby nezačínal válku s řeckými městy, která Římané bránili, aby vrátil zajatce a přeběhlíky, aby si nechal jen padesát lodí, ostatní předal Římanům, deset let platil po čtyřech tisících liber stříbra a dal svého syna Démetria jako rukojmí. T. Quintius rovněž začal válku se Sparťany. Jejich velitele Nabida porazil a po splnění podmínek, které mu zadal, ho přijal pod ochranu. Slavil s nesmírnou slávou triumf, před vozem vedl nejvznešenější rukojmí, Démetria, syna Filippova, a Arménce Nabida.


3. Po skončení makedonské války následovala za konzulů P. Cornelia Scipiona a M. Acilia Glabriona válka syrská proti králi Antiochovi. K tomu se přidal Hannibal, opustivší ze strachu, aby nebyl vydán Římanům, Karthágo, svou vlast. M. Acilius Glabrio bojoval v Asii s dobrým výsledkem. V noční bitvě byl dobyt Antiochův tábor, sám král byl zahnán. Protože Filippos poskytl Římanům proti Antiochovi pomoc, byl mu zpět poslán jeho syn Démetrios.


4. Za konzulátu L. Cornelia Scipiona a C. Laelia vyrazil Scipio Africanus, přidělený jako legát svému bratru L. Corneliouvi, proti Antiochovi. Hannibal, který u Antiocha pobýval, byl poražen v námořní bitvě. Sám Antiochos byl poté poražen v ohromné bitvě u Magnésie pod Sipylem konzulem Corneliem Scipionem. Římanům v té bitvě poskytl pomoc Eumenés, bratr krále Attala, založivší Eumenii ve Frýgii. V té bitvě bylo pobito padesát tisíc králových pěšáků a tři tisíce jezdců. Nato požádal král o mír. Ten mu byl senátem poskytnut za stejných podmínek, za jakých mu byl nabídnut již dříve, ačkoliv byl nyní poraženým: aby se stáhl z Evropy a Asie a držel se za Taurem, zaplatil deset tisíc talentů a dvacet rukojmích a vydal Hannibala, strůjce války. Králi Eumenovi byly senátem darovány všechny asijské obce, které Antiochos ve válce ztratil, a také Rhodským, kteří rovněž pomáhali Římanům proti Antiochovi, bylo podstoupeno mnoho měst. Scipio se vrátil do Říma a oslavil za ohromné slávy triumf. Podle vzoru svého bratra přijal jméno Asiagenis, neboť porazil Asii, jako jeho bratr byl nazýván Africanus proto, že porazil Afriku.


5. Za konzulů Sp. Postumia Albina a Q. Marcia Philippa triumfoval M. Fulvius nad Aetoly. Hannibal utekl po porážce Antiochově ke králi Bithýnie Prusiovi, aby nebyl vydán Římanům, ale od tohoto začal jeho vydání požadovat T. Quintius Flaminius. Když měl být nakonec Římanům vydán, vypil raději jed. Pohřben byl u Libyssy na území města Nikomédie.


6. Po smrti Fillipa, makedonského krále, jenž nejprve vedl válku proti Římanům, později jim ale pomáhal proti Antiochovi, připravil jeho zase syn Perseus velké vojenské sbory a začal se bouřit. Měl spojence v Kotynovi, thráckém králi, a Gentiovi, illyrském králi. Ale na straně Římanů stáli asijský král Eumenés, kappadocký Ariarathés, syrský Antiochos, Ptolemaios z Egypta a Massinisa, král Numidie. I Prusiás, král v Bithýnii, který měl za manželku sestru Perseovu, se osvědčil stejně jako ostatní. Proti Perseovi byl vyslán římský konzul P. Licinius, jenž byl králem v těžké bitvě poražen. Ale Římané, byť poražení, nechtěli nabídnout králi mír jinak, než pod podmínkou, aby se i se svými lidmi vzdal senátu a národu římskému. Brzy nato byl proti němu vyslán konzul L. Aemilius Paulus a do Illýrie proti Gentiovi byl poslán prétor C. Ancius. Gentius byl lehce poražen v jedné bitvě a brzy se vzdal. Do moci Římanů se najednou dostala jeho matka, žena, dva synové a také bratr. A tak, když byly válka během třiceti dnů skončena, vešlo to, že byl Gentius poražen, ve všeobecnou známost dříve, než by bylo mohlo být vyhlášeno, že válka začala.


7. S Perseou svedl konzul Aemilius Paulus bitvu třetího dne před říjnovými Nonami (3. října) a poraziv ho zabil dvacet tisíc jeho pěšáků. Jezdectvo s králem však zůstalo bez úhony. Římané ztratili sto vojáků. Římanům se vzdala všechna makedonská města, ovládaná dosud králem; sám král, jelikož byl zrazen, se dostal do Paulovy moci. Ale ten mu prokazoval takovou čest, jako kdyby snad ani nebyl zajatcem. Nedovolil mu totiž, aby mu padl k nohám, i když to Perseus chtěl, a posadil ho na křeslo vedle sebe. Makedoncům a Illyrům byly dány tyto podmínky míru: že nadále budou svobodní a aby platili poloviční daně těch, které byli platili králům, aby bylo vidět, že Římané bojují ne ze zištnosti, ale spíše za rovnost. Toto Paulus vyhlásil na velkém shromáždění ohromného množství národů a vyslance, kteří k němu přišli, ohromil velkolepou hostinou, přičemž říkal, že člověk musí umět jak vyhrávat války, tak vybraně hodovat.


8. Brzy nato dobyl Aemilius sedmdesát měst v Épeiru, jež se vzbouřila, a získanou kořist rozdělil vojákům. Do Říma se vrátil velice slavně na Perseově lodi, která prý byla neobvykle velká; měla mít v každé řadě šestnáct vesel vedle sebe. Triumf pak Paulus slavil velkolepě, na zlatém voze a po každém boku mu stál jeden z jeho dvou synů. Před vozem byli vedeni dva synové krále Persea a Perseus sám – bylo mu tehdy pětačtyřicet let. Po Paulovi slavil rovněž Anicius triumf nad Illyry. Před jeho vozem byl veden Gentis s bratrem a syny. Na takovouto podívanou se do Říma sjeli králové mnoha kmenů, mezi jinými přišli také Attalos a Eumenés, králové v Asii, a Prusiás, král Bithýnie. Byli přijati s velkou poctou a s povolením senátu uložili na Kapitolu dary, které přinesli. Prusiás také svěřil do rukou senátu svého syna Nikoméda.


9. Rok nato bojoval L. Memmius úspěšně v Lusitanii. Později si tamtéž dobře počínal i konzul Marcellus.


10. Poté začala třetí válka proti Karthágu, roku šestistého druhého od založení města, za konzulů L. Manlia Censorina a M. Manilia, padesátého prvního roku poté, co byla skončena druhá punská válka. Konzulové vytáhli a Karthágo oblehli. Proti nim bojoval kartáginský velitel Hasdrubal. Kartháginskému jezdectvu velel Famea, další vojevůdce. Tehdy tam také jako legát bojoval Scipio, vnuk Scipiona Africana. Před ním cítili všichni nesmírný strach a úctu. Byl totiž považován jednak za muže vždy k boji hotového i v něm velmi zkušeného. Proto konzulové jeho prostřednictvím vykonali mnoho úspěšných podniků a Hasdrubal s Fameou se nevyhýbali ničemu víc, než aby se střetli s tou částí římského vojska, kde stál Scipio.


11. Touž dobou zemřel ve věku sedmadevadesáti let Masinissa, numidský král, který byl téměř šedesát let přítelem římského národa. Zanechal po sobě čtyřicet čtyři synů a určil Scipiona, aby království mezi ně rozdělil.


12. Protože bylo Scipionovo jméno slavné, byl zvolen, sice ještě mladík, konzulem a poslán proti Karthágu. A to dobyl a vyvrátil. Válečné trofeje tam nalezené, které Karthágo shromáždilo zničením mnoha měst, a městské odznaky vrátil obcím Sicílie, Itálie i Afriky, když mezi nimi poznali své. Tak bylo Karthágo zničeno, sedmistého roku poté, co bylo založeno. Jméno, které přijal již jeho děd, si Scipio rovněž zasloužil; byl pro své činy sám nazván Africanus mladší.


13. Mezitím v Makedonii jakýsi Lžifilippos pozdvihl zbraně a římského prétora P. Iuventia, jenž byl proti němu poslán, zcela zničil. Pak byl ale proti němu poslán velitel Q. Caecilius Mettelus, který pobil v bitvě dvacet pět tisíc nepřátel, opět Makedonii ovládl a samotného Lžifillipa zajal.


14. Válka byla rovněž vyhlášena Korinthským a to kvůli bezpráví, jehož se dopustili na římských vyslancích. Konzul Mummius Korinth dobyl a vyvrátil. V Římě se tedy současně konaly tři velmi slavné triumfy: Africanův nad Afrikou – před jeho vozem byl veden Hasdrubal –, Mettelův nad Makedonií – před jeho vozem šel Andriskos, což je pravé jméno Lžifillipa –, a Nummiův nad Korinthem – před jeho vozem byly neseny kovové odznaky o obrazy a i jiné umělecké předměty z onoho přeslavného města.


15. V Makedonii se zase vzbouřil jakýsi Lžiperseus, tvrdiv o sobě, že je Perseovým synem, shromáždil své poddané, ale i když měl šestnáct tisíc ozbrojenců, byl poražen kvestorem Tremelliem.


16. V téže době také vykonal skvělé věci Metellus v Galiberii v Hispánii. Po něm nastoupil Q. Pompeius a nedlouho poté byl do téže války poslán Q. Caepio, protože jakýsi Viriathus se v Lusitánii bouřil proti Římanům. Ve strachu z Caepiona byl Viriathus zabit vlastními lidmi, když předtím čtrnáct let bouřil Hispánce proti Římanům. Viriathus byl původně pastýřem, poté vůdcem banditů a nakonec pohnul k válce tak velké národy, že byl pokládán za ochránce Hispánie proti Římanům. A když ti, kdo jej zabili, žádali od konzula Caepiona odměnu, bylo jim odpovězeno, že Římané nikdy nesouhlasili s tím, aby byli vojevůdci zabíjeni svými vlastními vojáky.


17. Poté konzul Q. Pompeius, poražený u Numantie, což bylo město v Hispánii nejbohatší, uzavřel nedůstojný mír. Po něm uzavřel neslavný mír s Numantiskými i konzul C. Hostilius Mancinus. Tento mír rozkázal lid i senát zrušit a samotného Mancina předat nepřátelům, aby se ti na tom, se kterým byli smlouvu uzavřeli, pomstili za to, že byla porušena. Po takovéto hanbě, se kterou byla římská vojska dvakrát poražena Numantinskými, byl podruhé zvolen konzulem P. Scipio Africanus (mladší) a byl poslán k Numantii. Nejprve napravil vojsko, proviněné porážkami a líné, a to více než trestáním cvičením, bez nějaké krutosti. Poté mnoho hispánských měst dobyl, od mnoha přijal kapitulaci a nakonec přemohl po dlouhém obléhání hladem i samotnou Numantii, připravil ji o území a zbytek provincie přijal pod ochranu.


18. Tehdy také zemřel Attalos, asijský král, bratr Eumenův, a jako svého dědice zanechal římský lid. Tak se římská říše díky závěti rozšířila do Asie.


19. Brzy nato triumfoval D. Iunius Bruttus s velkou slávou nad Kallaiky a Lusitánci a P. Scipio Africanus slavil podruhé triumf, nad Numantinskými, čtrnáctého roku poté, co slavil ten první nad Afričany.


20. Mezitím rozpoutal v Asii válku Aristoníkos, syn Eumenův a nějaké konkubíny. Byl proti němu poslán P. Licinius Crassus, kterému se tam dostávalo velké pomoci od tamních králů. Římany totiž podpořil král Bithýnie Nikomédés i Mithridatés z Pontu, s nímž pak byla vedena velice těžká válka, Ariarathés z Kappadokie a Pylémenés z Paflagonie. Ale Crassus byl v bitvě poražen a zabit. Jeho hlava byla dovezena Aristoníkovi, tělo bylo pohřbeno ve Smyrně. Poté Perperna, římský konzul, který přišel jako nástupce po Pompeiovi, když uslyšel, co se stalo, přispěchal do Asie, porazil Aristoníka v bitvě a pak ho hladem donutil ve městě Stratoniké, kam se utekl, ke kapitulaci. Aristoníkos byl pak z rozkazu senátu udušen v Římě ve vězení. Triumf nad ním se ale slavit nemohl, protože Perperna zemřel při návratu do Říma u Pergamonu.


21. Za konzulů L. Caecilia Mettela a T. Quintia Flaminia bylo na rozkaz senátu obnoveno v Africe Karthágo, které tak stojí dodnes, dvaadvacet let poté, co bylo Scipionem vyvráceno. Byli tam usazeni římští občané.


22. Roku šestistého dvacátého sedmého od založení města, za konzulátu C. Casia Longina a Sex. Domitia Calvina začali konzulové válku se zaalpskými Galy a s tehdy nejsilnější obcí Arvernů a jejich velitelem Bituitem a v bitvě u řeky Rýnu pobili nespočet Galů. Do Říma byla přinesena nesmírná kořist spočívající v galských nákrčnících. Bituitus se vzdal Domitianovi a ten ho odvedl do Říma, kde oba konzulové slavili s velkou slávou triumf.


23. Šestistého třicátého roku od založení města, za konzulů M. Porcia Catona a Q. Marcia Rexe byla založena kolonie v Narbonské Galii a rok poté triumfovali konzulové L. Caecilius Metellus a Q. Scaevola nad Dalmatií.


24. Roku od založení města šestistého třicátého pátého vedl konzul C. Cato válku se Skordisky, ale bojoval s potupným neúspěchem.


25. Za konzulů C. Caecilia Metella a Cn. Carbona oslavili téhož dne dva bratři Metellové triumf, jeden nad Sardinií, druhý nad Thrákií, a v Římě bylo oznámeno, že z Galie přišli do Itálie Kimbrové.


26. Za konzulů P. Scipiona Nasicy a L. Calpurnia Bestia byla vyhlášena válka Iugurthovi, králi Numidie, protože zahubil své bratry, Adherbala a Hiempsala, syny Micipsovy, krále a přátele římského národa. Byl proti němu poslán konzul Calpurnius Bestia, ale ten byl králem podplacen a uzavřel s ním velice potupný mír, jenž však nebyl senátem schválen. Poté, následujícího roku, proti tomutéž nepříteli vyrazil konzul Sp. Postumius Albinus. Ale ten bojoval proti Numidům prostřednictvím svého bratra opět s hanebnými výsledky.


27. Třetího roku tam pak byl poslán konzul Q. Ceacilius Metellus. Ten přivedl vojsko, zkažené dřívějšími veliteli, napravené velkou přísností a střídmostí, zpět k Římanům vlastní odvaze, aniž se ke komukoliv zachoval krutě. Iugurthu porazil v několika bitvách, jeho slony zabil nebo zajal a přijal kapitulaci od mnoha králových měst. A když už se schylovalo k tomu, aby válku ukončil, byl vystřídán C. Mariem. Ten porazil v jediné bitvě Iugurthu a Boccha, krále Mauretánie, který se přidal na stranu Iugurthovu. Marius sám dobyl mnoho numidských měst a ukončil válku zajmutím Iugurthy, což učinil prostřednictvím svého kvestora Cornelia Sully, velkého to muže, když Bocchos, který byl Iugurthovi pomáhal, ho vydal. M. Iunius Silanus, kolega Q. Metella, porazil v Galii Kimbry, Minucius Rufus v Makedonii Skordisky a Tribally a v Hispánii porobil Servilius Caepio Lusitánce. Byly slaveny i dva triumfy nad Iugurthou, první slavil Metellus a druhý Marius. A před Mariovým vozem byl veden spoutaný Iugurtha se svými dvěma syny a brzy nato byl z konzulova rozkazu ve vězení uškrcen.



KNIHA V


1. Zatímco se v Numidii vedla válka s Iugurthou, římští konzulové M. Manlius a Q. Caepio byli poraženi Kimbry, Teutony a Tuguriny, což jsou germánské kmeny, u řeky Rýnu, a ta porážka byla naprostá; ztratili i tábor a velkou část mužstva. V Římě obava, aby Galové nevtrhli znovu do Itálie, způsobilo takový strach, že podobný byl sotva za tažení Hannibalova za punské války. Proto byl po svém vítězství nad Iugurthou Marius zvolen podruhé konzulem a byla mu svěřena válka proti Kimbrům a Teutonům. Konzulát mu pak byl udělen potřetí i počtvrté, protože se ta válka protahovala. Ve čtvrtém konzulátu měl jako kolegu Q. Lutatia Catula. S Kimbry se srazil ve dvou bitvách a pobil na dvě stě tisíc nepřátel, osmdesát tisíc jich zajal a s nimi i jejich vůdce Theutobuda, za kteréžto zásluhy byl v nepřítomnosti zvolen konzulem popáté.


2. Mezitím Kimbrové a Teutoni, jichž i přes porážky bylo stále ohromné množství, přišli do Itálie. C. Marius a Q. Catulus proti nim znovu bojovali, ale šťastněji Catulus. V té bitvě, již svedli oba konzulové spolu, bylo v boji nebo na útěku pobito sto čtyřicet tisíc nepřátel a zajato šedesát tisíc. Z vojska obou konzulů padlo tři sta římských vojáků. Kimbrům bylo ukořistěno třiatřicet odznaků, z těchto Mariovo vojsko získalo dva, Catulovo třicet jedna. To byl konec této války; oběma velitelům byl povolen triumf.


3. Za konzulů Sex. Iulia Caesara a L. Marcia Philippa, šestistého padesátého devátého roku od založení města, když už téměř všechny války byly ukončeny, zdvihli Picenští, Marsiové a Pelignové přetěžkou válku v Itálii. Tito, poslouchavší po mnoho let římský lid, začali si osobovat i stejnou svobodu. Tato válka byla nadmíru zhoubná. Padli v ní i konzul P. Rutilius Caepio, urozený to mladý muž, i Porcius Cato, druhý konzul. Vojevůdci Picenských a Marsiů proti Římanům byli T. Vettius, Hierius Asinius, T. Herenius a A. Cluentius. Z Římanů s nimi úspěšně válčili C. Marius, který byl pošesté konzulem, a Cn. Pompeius a hlavně především L. Cornelius Sulla, který mimo jiné znamenité činy potřel nepřátelského velitele Cluentia i s velkým vojskem, ztrativ ze svých mužů jediného vojáka. Tato válka se táhla čtyři roky, páchajíc mnoho škod. Byla ukončena teprve pátého roku L. Corneliou Sullou, který v té válce vykonal mnoho skvělých věcí, i když byl sám jen prétorem.


4. Roku od založení města šestistého šedesátého druhého vypukla v Římě první občanská válka a téhož roku též válka proti Mithridatovi. Příčinu k občanské válce zavdal C. Marius, když byl pošesté konzulem. Neboť, když byl Sulla poslán do války proti Mithridatovi, který obsadil Asii a Achaiu, a na chvíli odešel s vojskem do Kampánie, aby zlikvidoval zbytky války se spojenci, která, jak jsem řekl, se byla vedla v Itálii, Marius se domáhal, aby byl proti Mithridatovi poslán on sám. To Sullu rozčílilo a s vojskem přitáhl do města. Tam se střetl s Mariem a Sulpiciem. Byl první, kdo ozbrojen napadl Řím. Sulpicia zabil, Maria vyhnal. A tak, když na příští rok byli určeni za konzuly Cn. Octavius a L. Cornelius Cinna, vyrazil do Asie.


5. Mithridatés, jenž byl králem Pontu a ovládal i Menší Arménii a Pontské moře po jeho pobřeží i s Bosporem, totiž chtěl vyhnat nejprve z Bithýnie Nikoméda, přítele římského lidu, a oznámil senátu, že Nikodémovi, kvůli křivdám, jež byl od něj utrpěl, vyhlásí válku. Senát Mithridatovi odpověděl, že pokud tak učiní, bude trpět válku i s Římany. To Mithridata naštvalo a tak ihned obsadil Kappadokii a vyhnal z ní jejího krále a římského spojence Ariobarzana. Brzy nato vpadl také do Bithýnie a Paflagonie vyhnav odtud římského spojence Pylémena a Nikodéma. Odtud rychle přitáhl do Efesu a po celé Asii rozeslal dopisy, v nichž rozkazoval, aby římští občané, kdekoliv by byli, byli v jeden určený den povražděni.


6. Mezitím také Athény, město v Achaii, byly Athéňanem Aristónem předány Mithridatovi. Ten již předtím poslal do Achaie Archeláa, svého velitele, se sto dvaceti tisíci jezdců a pěšáků, který obsadil zbytek Řecka. Sulla Archeláa obklíčil u Peirea, nedaleko Athén, a samotné Athény dobyl. Poté svedl proti Archeláovi bitvu, v níž mu uštědřil takovou porážku, že Archeláovi ze sto dvaceti tisíc vojáků přežilo sotva deset tisíc, z vojska Sullova bylo zabito pouhých třináct lidí. Když se Mithridatés o této bitvě dozvěděl, poslal z Asie Archeláovi sedmdesát tisíc nejvybranějších vojáků, se kterými se Sulla střetl dvakrát. V první bitvě bylo zabito patnáct tisíc nepřátel a Archeláův syn Diogenés, ve druhé byly všechny zbývající Mithridatovy sbory porubány a Archeláos se pak sám musel po tři dny skrývat v bažinách. Když o tomto Mithridatés uslyšel, rozkázal, aby se jednalo se Sullou o míru.


7. Tou dobou mezitím Sulla zčásti porazil, zčásti přijal pod ochranu také Dardany, Skordisky, Dalmatince a Maedy. Ale když přišli vyslanci od krále Mithridata, žádající o mír, odpověděl jim, že jim ho poskytne pouze v případě, že král opustí to, co dobyl, a vrátí se do svého království. Později se ale stejně sešli oba osobně na schůzce. Byl mezi nimi uzavřen mír, čímž se Sulla, pospíchající k občanské válce, zbavil nebezpečí v zádech. Neboť, zatímco Sulla v Achaii a Asii porážel Mithridata, obnovil Marius, který byl předtím vyhnán, a Cornelius Cinna, jeden z konzulů, v Itálii válku a ovládnuvše Řím zabili nejvznešenější senátory a konzuláry, mnoho jich proskribovali, vtrhli do domu samotného Sully a jeho syny a ženu donutili utéci. Celý zbytek senátu přišel za Sullou do Řecka prose, aby pomohl vlasti. Sulla se přepravil do Itálie, hodlaje vést občanskou válku proti konzulům Norbanovi a Scipionovi. V první bitvě se srazil s Norbanem, nedaleko Kapuy. Zabil tehdy šestnáct tisíc jeho vojáků, šest tisíc zajal, sám ztratil sto čtyřicet svých. Poté se obrátil proti Scipionovi a ještě před bitvou se mu celé jeho vojsko bez krveprolití vzdalo.


8. Když se v Římě vystřídali konzulové a úřad přijali Marius mladší a Papirius Carbo, svedl Sulla boj proti mladému Mariovi a zabiv patnáct tisíc jeho vojáků ztratil čtyři sta svých. Brzy nato také vstoupil do města. Mladého Maria pronásledoval a obklíčil v Praeneste a dohnal ho k sebevraždě. Další těžkou bitvu svedl u Collinské brány proti Lamponiovi a Carinatovi, vojevůdcům Mariovy strany. V té bitvě prý proti Sullovi bojovalo sedmdesát tisíc vojáků. Dvanáct tisíc z nich se Sullovi vzdalo, ostatní byli zahubeni nenasytným hněvem vítězů, ať už v bitvě samotné, nebo v táboře či na útěku. A rovněž Cn. Carbo utekl z Arimina na Sicílii a tam byl zabit Cn. Pompeiem, kterého Sulla postavil, když poznal jeho snaživost, mladého, ve věku jednadvaceti let, do čela vojskům, a rozkázal, aby byl považován za druhého muže, hned po něm samém.


9. Když tedy zabil Carbona, ovládl Pompeius opět Sicílii. Odtud se přeplavil do Afriky a zabil Domitia, vojevůdce Mariovy strany, a Hiarda, krále Mauretánie, který Domitianovi pomáhal. Po tomto slavil Sulla s velkou slávou triumf nad Mithridatem. Rovněž Cn. Pompeius oslavil ve svých třiadvaceti letech triumf nad Afrikou – nikdy nebyla jinému tak mladému Římanu udělena možnost triumfovat. Tak tedy skončily dvě přesmutné války, italská, jež je jinak též nazývána spojeneckou, a občanská, které se dohromady táhly po deset let. Zahubily dohromady přes sto padesát tisíc lidí, čtyřiadvacet konzulárů, sedm prétorů, šedesát bývalých aedilů a téměř dvě stě senátorů.



KNIHA VI


1. Za konzulů M. Aemilia Lepida a Q. Catula, když Sulla zavedl ve státě zase pořádek, vzplanuly nové války, jedna v Hispánii, další v Pamfýlii a Kilikii, třetí v Makedonii a čtvrtá v Dalmatii. V Hispánii totiž pohnul obyvatele k válce Sertorius, který byl dříve straníkem Mariovým a nyní se obával, aby ho nestihl stejný osud, jako ostatní, kteří zahynuli. Byli proti němu vysláni vojevůdci Q. Caecilius Metellus, syn toho, který porazil krále Iugurthu, a prétor L. Domitius. Ten byl zabit Sertoriovým velitelem Hirtuleiem. Metellus bojoval se Sertoriem se střídavým štěstím. Později, neboť se soudilo, že samotný Metellus na válku nestačí, byl do Hispánie poslán Cn. Pompeius. Sertorius tak bojoval, se střídavými úspěchy, proti těmto dvěma vojevůdcům. Teprve osmého roku byl zabit vlastními lidmi a mladý Cn. Pompeius a Q. Metellus Pius válku ukončili a podrobili téměř všechny Hispánské národy vládě římského lidu.


2. Do Makedonie byl vyslán Apod. Claudius, který rok před tím zastával konzulát. Svedl několik snadných bitev proti různým národům, ale zemřel na nějakou nemoc. Jako jeho nástupce byl poslán C. Scribonius Curio, taktéž rok po svém konzulátu. Ten porazil Dardany a dostal se až Dunaji. Vybojoval si triumf a válku do tří let skončil.


3. Do Kilikie a Pamfýlie byl poslán po svém konzulátu rázný muž P. Servilius. Ten podrobil Kilikii, oblehl a dobyl slavná města Lýkie, mezi nimi Fasélis, Olympos a Kórykos. Zaútočil také na Isaury a podrobiv je ukončil válku během tří let. Byl první z Římanů, kdo konal pochod do Tauru. Vraceje se přijal triumf a dostal jméno Isauricus.


4. Do Illýrie byl poslán místo konzula C. Cosconius. Podrobil velkou část             Dalmatie, dobyl Salony a skončiv ve dvou letech válku se vrátil do Říma.


5. Tou dobou chtěl konzul M. Aemilius Lepidus, kolega Catulův, rozpoutat občanskou válku, ale jeho převrat byl během jednoho léta potlačen. A tak se v jeden čas slavilo mnoho triumfů: Metellův z Hispánie, taktéž z Hispánie Pompeiův, Curionův z Makedonie a Serviliův z Isaurie.


6. Roku po založení města šestistého sedmdesátého šestého, za konzulátu L. Licinia Luculla a M. Aurelia Cotta, zemřel král Bithýnie Nikomédés a ve své závěti učinil dědicem království římský lid. Mithridatés vypověděl mír a hodlal zase vtrhnout do Bithýnie a Asie. Byli proti němu posláni oba konzulové, ale ti si vedli s rozdílným úspěchem. Cotta byl od něj u Chalkédonu v bitvě poražen a zahnán do města a obležen. Ale když se odtud Mithridatés přemístil ke Kyziku, aby po jeho dobytí mohl napadnout celou Asii, vyrazil proti němu Lucullus, druhý konzul. A zatímco Mithridatés prodléval při obléhání Kyziku, Lucullus ho obklíčil, mořil hladem a porazil v mnoha bitvách a poté ho zahnal do Byzantia, což je dnešní Konstantinopolis. Rovněž v námořní bitvě Lucullus porazil Mithridatovy velitele. Tak bylo během jedné zimy a léta zabito ke stu tisíců králových vojáků.


7. Roku šestistého sedmdesátého osmého od založení města přijal M. Licinius Lucullus, bratranec toho Luculla, který vedl válku s Mithridatem, Makedonii jako provincii. A v Itálii vypukla nová válka. V Capui se totiž v gladiátorské škole osvobodilo čtyřiasedmdesát otroků pod velením Spartaka, Krixa a Oenomaa a uprchli. A bloudíce po Itálii, způsobili v ní válku, která nebyla o nic lehčí než ta, kterou kdysi rozpoutal Hannibal. Porazili totiž mnoho velitelů a najednou i oba římské konzuly, načež se shromáždilo téměř šedesát tisíc ozbrojenců. Poraženi byli v Apulii prokonzulem M. Liciniem Crassem a třetího roku od svého vzniku tak byla tato válka po mnohých útrapách pro Itálii ukončena.


8. Roku šestistého osmdesátého prvního od založení města, za konzulů P. Cornelia Lentula a Cn. Aufidia Oresta, se v celé římské říši vedly už jen dvě těžší války, s Mithridatem a v Makedonii. Tyto vedli dva Lucullové, Lucius a Marcus. L. Lucullus Mithridata porazil v bitvě u Kyziku a v námořní bitvě potřel jeho vojevůdce, poté pronásledoval, dobyl zpět Paflagonii a Bithýnii a vpadl dokonce do jeho království, kde dobyl Sinopé a Amision, slavná pontská města. Druhá bitva se udála u města Kabery, kam Mithridatés přivedl nesmírné sbory z celého svého království, ale třicet tisíc jeho nejvybranějších vojáků bylo poraženo pěti tisíci vojáků římských. Mithridatés sám byl zahnán, jeho tábor dobyt a byla mu rovněž odejmuta menší Arménie, kterou držel. Po útěku byl Mithridatés přijat králem Arménie Tigranem, který tehdy byl nesmírně slavný, mnohokrát totiž porazil Peršany, obsadil Mesopotámii, Sýrii i část Foiníkie.


9. Lucullus, když nyní tedy pronásledoval poraženého nepřítele, vkročil i do království Tigranova, který kraloval nad Armény. Dobyl arzanenské město Tigranokertu, nejznámější město arménského království, samotného krále, který přicházel se sedmi tisíci pěti sty těžkými jezdci a stem tisíců lučištníků a pěšáků, porazil se svými osmnácti tisíci vojáky tak těžce, že většinu Arménů v bitvě pobil. Odtud vyrazil k Nisibu a dobyl i toto město a v něm zajal králova bratra. Avšak velitelé, které zanechal Lucullus u Pontu, aby střežili už porobené, římské kraje, si počínali nedbale a hrabivě, čímž dali Mithridatovi příležitost opět vpadnout do Pontu, takže válka proti němu byla opět obnovena. Za Luculla, který po dobytí Nisibu připravoval tažení proti Peršanům, byl poslán nástupce.


10. Druhý Lucullus, který spravoval Makedonii, začal jako první válku s Bessy a porazil je ve veliké bitvě v pohoří Haimos. Město Uskudama, které Bessové obývali, porazil ještě téhož dne, kdy ho napadl, dobyl také Kabylé a pronikl až k Dunaji. Tam napadl mnohá města na břehu Pontu. Vyvrátil Apollónii, dobyl Kallatis, Parthenopolis, Tomos, Hister, Burziaon a když ukončil válku, vrátil se do Říma. Triumf oslavili oba Lucullové, přece ale Lucius, který bojoval proti Mithridatovi, s větší slávou, protože se do Říma vrátil jako vítěz nad tak mocnými králi.


11. Válka v Makedonii sice skončila, ale válka s Mithridatem stále trvala, neboť král ji po odchodu Luculla obnovil, shromáždiv posily. A do toho vypukla válka na Krétě. Do této války byl poslán Q. Caecilius Metellus, který během tří let ve velkých bitvách dobyl celou provincii, dostal příjmení Creticus o oslavil nad ostrovem triumf. Tehdy také přibyla k římské říši Lybie, kde se nachází slavná města Bereniké, Ptolomais a Kyréné; stalo se tak díky závěti jejího krále Appiona.


12. Zatímco se toto dálo, zamořili všechna moře piráti takovým způsobem, že pro Římany, vítěze nad celým světem, představovala prostá plavba nebezpečí. Pročež tato válka byla svěřena Cn. Pompeiovi. Ten ji během několika málo měsíců ukončil s velkou rychlostí i štěstím. Brzy nato mu byla svěřena i válka proti králům Mithridatovi a Tigranovi. Pompeius se jí ujal a v noční bitvě porazil v Menší Arménii Mithridata, zmocnil se jeho tábora, pobil mu čtyřicet tisíc mužů – sám ztratil ze svého vojska pouze dvacet vojáků a dva centuriony. Mithridatés se ženou a dvěma průvodci uprchl. Zanedlouho byl dohnán vzpourou ve vojsku, kterou pohnul jeho syn Farnakos kvůli Mithridatovu krutému zacházení se členy vlastní rodiny, k sebevraždě, vypil jed. Takto tedy skončil Mithridatés. Tento muž ohromné píle a důmyslu zemřel v Bosporu, vládl šedesát, žil dvaasedmdesát a proti Římanům vedl válku čtyřicet let.


13. Potom Pompeius napadl Tigrana. Ten se mu vzdal a přišel do Pompeiova tábora, šestnáct mil od Artaxaty, padl Pompeiovi k nohám a svou královskou čelenku mu vložil do rukou. Pompeius mu ji však opět dal na hlavu a držel ho u sebe se vší slušností. Přesto ho ale pokutoval ztrátou části území a velkou peněžní částkou. Byla mu odejmuta Sýrie, Foiníkie a Soféné; mimoto mu bylo uloženo zaplatit římskému národu šest tisíc talentů stříbra, protože bez důvodu rozpoutal válku s Římany.


14. Pompeius brzy nato napadl i Albánce a třikrát porazil jejich krále Oroda, ale nakonec mu dal, když jej o to žádal dopisy i dary, milost a mír. Porazil v bitvě rovněž krále Hibérie a přijal ho do poddanství. Menší Arménii daroval králi Galatie Deiotarovi, protože tento byl za války s Mithridatem jeho spojencem. Paflagonii vrátil Attalovi a Pylémenovi. Jako krále Kolchidy dosadil Aristarcha. A brzy nato porazil ještě Ituareje a Araby. A když přišel do Sýrie, daroval svobodu Seulekii, jež sousedí s Antiochií, protože kdysi nepřijala krále Tigrana. Obyvatelům Antiochie vrátil rukojmí. Daroval značnou rozlohu polí Dafnenským, čímž zvětšil tamní posvátný háj Apollónův – líbila se mu totiž líbeznost místa i hojnost vod. Odtud táhl do Judeje, kde dobyl během tří měsíců Jeruzalém, hlavní město země, zabiv při tom dvanáct tisíc Židů, ostatní přijal pod ochranu. Když toto všechno vykonal, vrátil se do Asie a skončil tu tak dlouhou válku.


15. Za konzulátu M. Tullia Cicerona a C. Antonia, roku šestistého osmdesátého devátého od založení města, se L. Sergius Catilina, muž z rodu velmi urozeného, ale povahy zcela zvrácené, spikl s některými sice urozenými, ale jinak opovážlivými muži, aby zničili stát. Cicero ho ale vyhnal z města. Jeho společníci byli zatčeni a udušeni ve vězení. Catilina sám byl poražen v bitvě Antoniem, druhým konzulem, a zabit.


16. Šestistého devadesátého roku po založení města, za konzulů D. Iunia Silana a L. Mureny, slavil Metellus triumf nad Krétou a Pompeius za válku proti pirátům a Mithridatovi. Před vozem Pompeiovým byli vedeni synové Mithridatovi, syn Tigranův a Aristobúlos, král židů. Bylo neseno ohromné množství peněz a nekonečné množství zlata a stříbra. V té době nevedli Římané nikde žádnou těžší válku.


17. Roku šestistého devadesátého třetího byl konzulem zvolen C. Iulius Caesar, který se stal později císařem, a L. Bibulus. Byla mu svěřena Galie a Illyrikum a s nimi deset legií. Caesar nejprve porazil Helvetie, kteří se nyní nazývají Séquané, poté dál vítězil v těžkých válkách a v nich se dostal až k britskému Oceánu. Za necelých devět let podmanil celou Galii, která leží mezi Alpami, řekami Rýnem, Rhenou a Oceánem a po obvodu měří ke třem milionům dvěma stům tisícům kroků. Brzy poté napadl Brity, kteří předtím neznali ani římského jména, porazil je, přijal od nich rukojmí a přikázal jim platit Římanům daně. Galii však nakázal, pod jménem tributu, roční poplatek čtyři sta tisíc sesterciů. Napadl i Germány za Rýnem a ve velmi divokých bitvách je porazil. Mezi tolika úspěchy byl také třikrát poražen, jednou u Avern, kde byl sám přítomen, a dvakrát za své nepřítomnosti v Germánii. Neboť jeho dva legáti Titurius a Aurunculeius byli poraženi padnuvše do nástrah.


18. Přibližně v téže době, roku šestistého devadesátého sedmého od založení města, M. Licinius Crassus, kolega Cn. Pompeia v jeho druhém konzulátu, na tažení proti Parthům svedl u Karh i přes nepříznivé znamení a auspicie bitvu, v níž byl poražen Surenou, velitelem krále Oroda, a nakonec byl i se svým synem, velmi znamenitým mladíkem, zabit. Zbytek vojska zachránil questor C. Cassius, který tyto ztracené muže zachránil s jedinečnou odvahou, když se pak vracel za Eufrat, Peršany dokonce v četných bitvách porazil.


19. Poté již přišla proklínání hodná a žalostná občanská válka, která kromě pohrom bojů přinesla římskému lidu i změnu politických poměrů. Caesar totiž, vraceje se z Galie, začal žádat další konzulát, který vyžadoval takovým způsobem, že mu byl bez váhání udělen. Proti tomu se ale postavili konzul Marcellus, Bibulus, Pompeius a Cato a Caesarovi bylo nařízeno rozpustit vojsko a vrátit se zpět do Říma. Ale pro tuto nespravedlnost se Caesar vydal od Arimina, kde měl shromážděné vojáky, vyrazil s vojskem proti vlasti. Konzulové s Pompeiem, celý senát a veškerá šlechta utekli z města a přepravili se do Řecka. A tam, v Épeiru, Achaii a Makedonii připravoval senát pod velením Pompeiovým, válku proti Caesarovi.


20. Caesar vtáhl do vyprázdněného města a nechal se učinit diktátorem. Pak odtud zamířil do Hispánie, kde přemohl Pompeiova vojska, velice silná a statečná, kterým veleli tři vojevůdci, L. Afranius, M. Petreius a M. Varro. Když se odtamtud vrátil, vyrazil do Řecka, kde se střetl s Pompeiem. V první bitvě byl poražen a zahnán, nicméně unikl, protože Pompeius ho nechtěl, jelikož mezitím padla noc, pronásledovat. Nato Caesar řekl, že Pompeius neumí vítězit a on sám že mohl být poražen pouze onoho jednoho dne. Poté se srazili v Thrákii u Palaeofarsálu, kam přivedli oba dva nesmírné sbory. Pompeiův šik čítal devadesát tisíc pěšáků, na levém křídle šest set a na pravém pět set jezdců a kromě toho pomocné sbory z celého Orientu, veškerou nobilitu, nespočet senátorů, prétorů, konzulárů a to i těch, kteří dříve zvítězili v různých velkých válkách. Caesar měl ve svém vojsku pěšáků ani ne třicet tisíc, jezdců tisíc.


21. Nikdy předtím se na jedno místo nesešly římské sbory, které by byly buď větší nebo měly lepší vojevůdce; byly-li by vedeny proti barbarům, podmanily by si snadno celý svět. Bojovalo se s nesmírným zápalem a Pompeius byl nakonec poražen a jeho tábor dobyt. Pompeius sám utekl a zamířil do Alexandrie, aby tam získal pomocné sbory od egyptského krále, kterému byl dříve dán jako ochránce, když byl král ještě malý. Ten se však řídil spíše než přátelstvím současným stavem věcí a Pompeia zabil a jeho hlavu a prsten poslal Caesarovi. Caesar se prý, když to uviděl, rozbrečel, hledě na uťatou hlavu takového muže a svého bývalého zetě.


22. Brzy nato vkročil Caesar do Alexandrie. Ptolemaios chtěl strojit úklady po Pompeiovi i jemu samotnému, pročež mu Caesar vyhlásil válku. Pompeius v ní následně byl poražen a zemřel v Nilu. Po boji bylo nalezeno jeho tělo se zlatým brněním. Zmocniv se Alexandrie, předal Caesar království Kleopatře, Ptolemaiově sestře. S touto ženou také měl milostný vztah. Když se odtud vracel, porazil v bitvě a pak donutil k sebevraždě Farnaka, syna Mithridata Velikého, který byl poskytl Pompeiovi v Thessalii pomoc a nyní se vzbouřil a obsadil mnoho provincií patřících římskému lidu.


23. Odtud se Caesar vrátil do Říma a nechal se zvolit potřetí konzulem, spolu s M. Aemiliem Lepidem, který byl rok před tím velitelem jízdy, když Caesar byl diktátorem. Pak vyrazil do Afriky, kde mnoho šlechticů spolu s králem Mauretánie Iubou obnovili válku. Jako jejich velitelé byli P. Cornelius Scipio, pocházející ze starodávného rodu Scipiona Africana, rovněž to byl tchán Pompeia Velikého, dále M. Petreius, Q. Varus, M. Porcius Cato a L. Cornelius Faustus, syn někdejšího diktátora Sully. Proti těmto byla svedena bitva a po mnoha srážkách zvítězil Caesar. Cato, Scipio, Petreius i Iuba pak spáchali sebevraždu. Faustus, Sullův syn, byl zabit Caesarem.


24. Po roce se Caesar vrátil do Říma, nechal se počtvrté zvolit konzulem a ihned vyrazil do Hispánie, kde synové Pompeiovi, Cn. Pompeius a Sex. Pompeius začali velkou válku. Bylo svedeno mnoho bitev, poslední u města Mundy, kde byl Caesar téměř poražen, dokonce se chtěl sám zabít, když se jeho vojáci obrátili na útěk, aby se nedostal, se svou slávou a věkem šestapadesáti let, do moci těch mladíků. Nakonec ale opět sešikoval své vojsko a zvítězil. Z Pompeiových synů byl starší zabit, mladší odtud uprchl.


25. Pak se Caesar, když všude ukončil tuto občanskou válku, vrátil do Říma. Začal si ale počínat dost nezvykle proti římské svobodě. Úřady, které dříve uděloval lid, zastával jak sám chtěl, nepovstal ani před senátem, když ten za ním přišel, a dělal i jiné věci jako král, ba téměř jako tyran. Proto se proti němu spiklo šedesát, možná více římských senátorů a jezdců. Hlavní vůdci spiklenců byli dva Brutové, z rodu toho Bruta, který byl kdysi prvním římským konzulem a vyhnal krále, dále pak C. Cassius a Servilius Casca. Tak byl Caesar jednoho obyčejného dne, když se senát scházel v kurii, ubodán třiadvaceti ranami.



KNIHA VII


1. Roku už skoro sedmistého devátého po založení města opět po Caesarově zavraždění propukly občanské války. Senát totiž stranil Caesarovým vrahům, které se konzul Antonius, který byl přívrženec Caesarův, snažil v těch válkách zničit. Když tedy byla obec rozbouřena a Antonius páchal samé zločiny, byl senátem prohlášen za nepřítele a byli proti němu posláni konzulové Pansa a Hirtius a s nimi Octavianus, osmnáctiletý mladík, vnuk Caesarův, jenž ho učinil v závěti svým dědicem a rozkázal, aby nosil jeho jméno. To je ten, který byl později nazván Augustus a chopil se vlády. Tito tři velitelé tedy vyrazili proti Antoniovi a porazili ho. Ale oba konzulové zemřeli, takže samotného Caesara Augusta poslouchala tři vojska.


2. Poražený Antonius, ztrativ vojsko, utekl k Lepidovy, jenž byl kdysi Caesarovým velitelem jízdy a disponoval nyní silnými vojenskými sbory; ten Antonia přijal. Brzy nato uzavřel z Lepidovy iniciativy Caesar (Octavianus) s Antoniem mír a chtěje pomstít smrt svého otce, kterým byl v závěti adoptován, vyrazil s vojskem do Říma a vynutil si, aby mu byl udělen konzulát, ačkoliv mu bylo pouze devatenáct let. Senátory proskriboval a spolu s Antoniem a Lepidem začali vládnout státu zbraněmi. Jejich vinou byl zabit také řečník Cicero a mnoho jiných šlechticů.


3. Brutus a Cassius mezitím rozpoutali těžkou válku. Ovládali totiž velká vojska v Makedonii a Orientu. Proti nim tedy vyrazili Caesar Octavianus Augustus a M. Antonius, Lepidus zůstal v Itálii, aby ji bránil. Bitvu spolu svedli ti čtyři u řeckého města Filipp. V první bitvě byli Antonius s Caesarem poraženi, ale padl i vojevůdce druhé strany Cassius. Ve druhé bitvě pak ale Bruta, i s ohromnými zástupy šlechticů, kteří bojovali na jeho straně, porazili a zabili. A pak si Octavianus s Antoniem rozdělili stát tak, že Augustus měl v držení Hispánie, Galie a Itálii, Antonius Asii, Pontos a Orient. V Itálii ale zatím rozpoutal další válku L. Antonius, bratr toho Antonia, který bojoval s Caesarem proti Brutovi a Cassiovi. Byl poražen a zajat u Perúsie, etruského města, zabit však nebyl.


4. Mezitím na Sicílii rozpoutal těžkou válku Sex. Pompeius, syn Cn. Pompeia Magna, když se k němu přidali ti, kteří přežili ze strany Bruta a Cassia. Tuto válku vedli Caesar Augustus Octavianus i Marcus Antonius a nakonec byl ujednán mír.


5. V téže době s úspěchem válčil M. Agrippa v Aquitánii a L. Vendidius Bassus porazil ve třech bitvách Peršany vtrhnuvší do Sýrie. Pakora, syna krále Oroda, zabil přesně v ten samý den, ve který byl kdysi Surena, velitel krále Oroda, zabil Crassa. Tento byl první, který oslavil nad Parthy, zcela zaslouženě, triumf.


6. Mezitím Pompeius porušil mír, načež byl poražen v námořní bitvě a když odtud unikal do Asie, byl zabit. Antonius, který ovládal Asii a Orient, zapudil sestru Caesara Augusta Octaviana a vzal si za manželku Kleopatru, královnu Egypta. Rovněž bojoval s Peršany. V prvních bitvách je porazil, když se ale vracel, trpěl hladem a nákazami. A jelikož ho Parthové pronásledovali a on před nimi utíkal, odešel odtud nakonec jako poražený.


7. Tento rovněž rozpoutal těžkou občanskou válku, jsa k tomu nucen Kleopatrou, královnou Egypta, jež svou ženskou touhou toužila vládnout i v Římě. Byl ale Augustem poražen ve známé a slavné bitvě u Aktia, což je mys v Épeiru. Odtud uprchl Antonius do Egypta a ztrativ všechnu naději, protože všichni ho opustili a přešli k Augustovi, se zabil. Kleopatra se nechala uštknout kobrou a byla zabita jejím jedem. Egypt tak byl Octavianem Augustem připojen k římské říši a do čela mu byl postaven C. Cornelius Gallus. To byl první římský správce, kterého Egypt měl.


8. Octavianus Augustus se tedy, když ukončil války po celém světě, vrátil do Říma, dvanáctého roku poté, co zastával konzulát. Od toho roku ovládal stát čtyřiačtyřicet let; předtím totiž vládl spolu s Antoniem a Lepidem. Takže od začátku jeho vlády do jeho smrti uplynulo padesát šest let. Zemřel pak přirozenou smrtí v šestasedmdesáti letech v kampanském městečku Atella. Pohřben byl tento muž, který byl ve většině ohledů – a ne bezdůvodně – považován za člověka podobného bohu, v Římě na Martově poli. A nikdo nebyl jeho úspěšnější ve válkách nebo mírnější v míru. Po těch čtyřiačtyřicet let, kdy sám řídil říši, žil zcela jako prostý občan, ke všem se choval velice vlídně, k přátelům velice důvěrně a vyzdvihl je takovými poctami, že je takřka učinil rovnými sobě samému.


9. Nikdy před jeho vládou, pomineme-li dobu občanských válek, v niž ale zůstal neporažen, římská říše tolik nevzkvétala. Připojil k říši Egypt, Cantabrii, Dalmatii, často před ním už sice poráženou, ale až jím důkladně podrobenou, Panonii, Aquitánii, Illýrii, Raetii, území Vindeliků a Salassů v Alpách, všechny přímořské obce Pontu, mezi nimi velmi slavný Bospor a Pantikapaion. Rovněž porazil v mnoha bitvách Dáky. Pobil nesmírné sbory Germánů a zatlačil je za řeku Labe, která teče hluboko v barbarském území, daleko za Rýnem. Tuto válku vedl prostřednictvím svého nevlastního syna Drusa, podobně jako prostřednictvím Tiberia, dalšího nevlastního syna, vedl válku v Pannonii, v níž přemístil z Germánie čtyřicet tisíc zajatců a usídlil je v Galii na břehu Rýna. Na Partech vydobyl zpět Arménii. Byl první, komu dali Peršané rukojmí. Vrátili mu rovněž římské odznaky, které byli odejmuli poraženému Crassovi.


10. Poslali k němu dary a vyslance Skythové a Indové, kterým do té doby jméno Říma bylo neznámé. Rovněž Galatie, která předtím byla královstvím, se za jeho vlády stala provincií a jako první ji spravoval proprétor M. Lollius. U barbarů se těšil takové lásce, že králové, přátelé římskému národu, zakládali na jeho počest města která nazývali Caesarea, třeba král Iuba v Mauretánii; také byla jedna založena v Judeii, dnes je to město velice slavné. Mnoho králů také přišlo, aby se mu vzdali a v římském oděvu, tj. v tóze, sami přiběhli k jeho vozu nebo koni. Po smrti byl nazván Božský. Stát zanechal v největším rozkvětu svému nástupci Tiberiovi, jenž byl jeho nevlastní syn, poté zeť a nakonec jím byl adoptován jako syn.


11. Tiberius říši spravoval zcela bez zájmu s nesnesitelnou krutostí, zločinnou chamtivostí a ohavnou svévolí. Sám nikde neválčil, války vedl přes své legáty. Některé krále, které k sobě pozval, aby mu pochlebovali, už nikdy nepropustil, mezi nimi Archeláa Kappadockého, jehož království učinil provincií a její největší město rozkázal nazývat svým jménem; nyní se nazývá Caesarea, ačkoli dříve se jmenovalo Mazaka. Tiberius zemřel za nesmírné všeobecné radosti v Kampánii třiadvacátého roku své vlády ve věku sedmdesáti osmi let.


12. Po něm nastoupil C. Caesar, příjmení Caligula, vnuk Drusa, nevlastního syna Augustova, i samotného Tiberia, největší zločinec a vrah, jehož skutky omlouvají snad i hanebnosti páchané Tiberiem. Začal válku proti Germánům, vpadl do Suévie, ale pořádně si nevedl v ničem. Smilnil s vlastními sestrami, s jednou měl dokonce dceru. Protože si vůči všem počínal s nesmírnou lakotou, libovůli a krutostí, byl zabit v paláci, ve věku devětadvaceti let, po třech letech, deseti měsících a osmi dnech vlády.


13. Po něm vládl Claudius, strýc Caligulův. Byl to syn Drusa, který má u Mogontiaca hrobku a jehož vnukem byl i Caligula. Vláda Claudiova není ničím vyjímečně zvláštní, vykonal mnoho věcí klidně a pokojně, některé ale krutě a nechutně. Napadl Británii, kam od dob C. Caesara žádný Říman nevstoupil. Zcela ji prostřednictvím Cn. Sentia a A. Plautia, známých a urozených mužů, podrobil a oslavil velký triumf. Přidal rovněž k římské říši rovněž nějaké ostrovy v Oceánu za Británií, které se nazývají Orchady. Svému synu pak dal jméno Britanicus. K některým přátelům se choval jako prostý občan a dokonce provázel Plautia, urozeného muže který za výpravy do Británie vykonal mnoho vynikajících činů, když tento slavil triumf, a když vystupoval na Kapitol, šel po jeho levici. Žil šedesát čtyři let, vládl čtrnáct. Po smrti byl prohlášen za boha a nazván Božským.


14. Po tomto nastoupil Nero, jenž byl velice podobný svému strýci Caligulovi. Tento římskou říši zohyzdil a oslabil, požíval neobvyklý luxus, měl veliké výdaje, někdo říká, že se po vzoru C. Caliguly myl teplými a studenými voňavkami, lovil ryby zlatými sítěmi, které z vody vytahoval purpurovými hedvábnými provazy. Nechal zabít velkou část senátu, byl nepřítelem všech dobrých občanů. Nakonec se oddal takovým hanebnostem, že i tančil a zpíval na jevišti v obleku zpěváka nebo herce tragédií. Spáchal mnoho vražd na svých příbuzných, zabil bratra, manželku, sestru i matku. Zapálil Řím, aby mohl pozorovat obraz toho, jak kdysi asi hořela dobytá Trója. Ve vojenských záležitostech se takřka ničeho neodvážil, a ještě málem ztratil Británii. Za jeho vlády tam totiž byla dobyta a vyvrácena dvě velice slavná města. Parthové obsadili Arménii a římské legie poslali pod jho. Přesto byly za jeho vlády zřízeny dvě nové provincie, Pontus Polemonův, jehož král Polemón se podrobil, a Alpy Cottiovy, kde zemřel tamní král Cottius.


15. Za všechny své zločiny byl tento proklínání hodný člověk najednou všemi v celém římském světě opuštěn a senátem byl prohlášen za nepřítele. Když byl hledán, aby podstoupil trest – měl být nahý veden na veřejnosti, poté připoután k vidlicím a metlami ubičován k smrti a pak měl být svržen ze skály -, uprchl z Palatinu a na venkovském statku svého propuštěnce, ležícím mezi Via Salaria a Nomentana, u čtvrtého milníku od města, spáchal sebevraždu. Tento v Římě zbudoval lázně, které byly dříve řečené Neronovy, nyní se nazývají Alexandrovi. Zemřel ve věku dvaatřiceti let, čtrnáctého roku vlády a v něm vymřela celá Augustova rodina.


16. Po něm nastoupil Ser. Galba, senátor z velmi starého šlechtického rodu, kterému v době nástupu na trůn bylo sedmdesát dva let. Za císaře byl vybrán Hispánci a Galy a brzy byl ochotně přijat jako císař celým vojskem. Jeho život totiž byl proslulý vojenskými i státnickými činy. Mnohokrát byl konzulem, mnohokrát prokonzulem, často velel v nejtěžších válkách. Jeho vláda byla krátká, ač měla dobré počátky, leda snad se zdál dost náchylný k přísnosti. Byl zabit úklady Othona v sedmém měsíci své vlády. Byl popraven na římském fóru a pohřben ve svých sadech, které jsou u Via Aurelia, nedaleko Říma.


17. Po zabití Galby se vlády zmocnil Otho, který byl z matčiny strany vznešenějšího rodu než z otcovy, avšak ani jeden z rodů jeho rodičů nebyl neznámý. V soukromém životě byl změkčilý, byl rodinným přítelem Neronovým, avšak o tom, jaký by byl vladař, nestihl podat dostatečné svědectví. V době, kdy zabil Galbu, byl totiž germánskými legiemi zvolen za císaře Vitellius a ten vyhlásil Othonovi válku. V bitvě u Betriaca v Itálii ho pak snadno porazil a Otho, přestože měl stále k válce silná vojska, se dobrovolně zabil. Když ho vojáci žádali, aby neztrácel víru ve výsledek války tak rychle, řekl jim, že nemá takovou cenu, aby kvůli němu byla rozpoutána občanská válka. Zemřel tedy dobrovolnou smrtí ve věku osmatřiceti let, pětadevadesátého dne vlády.


18. Pak se zmocnil vlády Vitellius, pocházející z rodiny spíše známé než  urozené. Jeho otec totiž, ač se nenarodil v rodině příliš slavné, zastával přece tři řádné konzuláty. Vitellius vládl velmi ostudně a byl znám velkou zuřivostí a především obžerstvím a nenasytností, neboť často prý pořádal hostinu i čtyřikrát nebo pětkrát denně. Jistě nejproslulejší vůbec známá hostina je ta, kterou pro něj připravil jeho bratr Vitellius, na níž bylo prý, kromě jiného, předloženo dva tisíce ryb a sedm tisíc ptáků. Protože chtěl být Vitellius podobný Neronovi, což dával najevo dokonce tak, že uctíval i Neronovy ostatky, které byly jednoduše spáleny, byl zabit Vespasianovými veliteli, když předtím zabil ve městě Vespasianova bratra Sabina, kterého upálil i s Kapitolem. Zabit byl ale velmi potupně. Byl veřejně vlečen Římem, nahý, na hlavě měl vztyčené vlasy, u brady měl přiložený meč a všichni, kdo byli po cestě, mu do obličeje a na hruď házeli hnůj. Nakonec byl uškrcen a svržen do Tiberu, nebyl mu ani uspořádán obvyklý pohřeb. Zemřel ve věku sedmapadesáti let, osmého měsíce a prvního dne vlády.


19. Po tomto nastoupil na trůn Vespasianus, prohlášený za císaře v Palestině. Narodil se sice v neznámém rodu, ale je hodný srovnání s nejlepšími císaři; v soukromém životě byl velmi vkusný; byl kdysi poslán Claudiem do Germánie a pak do Británie, svedl dvaatřicet bitev, k římské říši připojil dva velmi silné kmeny, dvacet měst a ostrov Vecta, ležící blízko Británie. V Římě si během vlády vedl velice umírněně. Byl jen trochu dychtivější po penězích, ale jen tak, že je nikomu nebral bezprávně. Ačkoliv je shromažďoval s velkou pečlivostí a starostlivostí, přece je ochotně rozdával, především lidem chudým. A žádný císař před ním nebylpovažován za většího nebo spravedlivějšího ve své vlídnosti. Byl velice mírný, i ty, kteří byli obžalováni za zločin proti jeho majestátu, netrestal jinak, než nejmírnějšími tresty. Za jeho vlády byla k římské Říši přičleněna Judea a nejproslulejší město Palestiny, Jeruzalém. Achaiu, Lýkii, Rhodos, Byzantion, Samos, kterážto území byla předtím svobodná, stejně tak i Thrákii, Kilikii a Kommagenu, kde vládli spřátelení králové, přeměnil na provincie.


20. Urážky a křivdy zapomínal, výčitky řečené na svou adresu právníky a filozofy snášel snadno, ale miloval stejně i vojenskou disciplínu. Se synem Titem oslavil triumf nad Jeruzalémem. Díky tomu všemu byl senátem, lidem a vůbec všemi milován a chován v oblibě. Zemřel na podchlazení žaludku ve vesnici v Sabinsku, maje šedesát osm let věku, v devátém roce a sedmém dni vlády a byl uveden mezi bohy. Schopnosti svých synů znal tak dobře, že přestože proti němu bylo zosnováno mnoho spiknutí, které po jejich odhalení s velkou přetvářkou přehlížel, v senátu řekl, že po něm nastoupí buď jeho syn, nebo nikdo.


21. Po něm nastoupil jeho syn Titus, sám také nazývaný Vespasianus, muž všech ctností a tak obdivuhodné povahy, že byl nazýván miláčkem a ozdobou lidského rodu. Soudní pře vedl latinsky, básně a tragédie skládal řecky. Při obléhání Jeruzaléma, když konal vojenskou službu pod svým otcem, skolil střelami z luku dvanáct obránců. Během své vlády v Římě byl tak mírný, že vlastně nikoho netrestal, zatčené za spiknutí proti němu propustil a měl je za stejné přátele jako předtím. Byl tak vlídný a laskavý, že nikomu nic neodmítl a byl i pro to přáteli napomínán. Na to jim odpověděl, že od císaře nesmí nikdo odcházet smutný. A také, když si jednoho dne při večeři uvědomil, že ten den pro nikoho nic neudělal, řekl: „Přátelé, dnes jsem ztratil den!“ V Římě vybudoval amfiteátr a při jeho otevření dal zabít pět tisíc šelem.


22. Díky tomu všemu byl v neobvyklé oblibě, ale zemřel po dvou letech a osmi měsících a dvaceti dnech, co byl zvolen císařem, v téže vile, co jeho otec, maje věk dvaačtyřiceti let. Po jeho smrti nastal takový všeobecný smutek, že všichni truchlili jako by sami osiřeli. Po oznámení jeho smrti, což bylo večer, se seběhl v noci senát do kurie a složil mu takové pochvaly a díky, jaké nikdy neprokazoval nikomu živému, i když ten byl přítomen. Byl povýšen mezi bohy.


23. Vládu brzy nato uchopil Domitianus, mladší bratr Titův, podobnější Neronovi, Caligulovi nebo Tiberiovi spíš než svému otci nebo bratru. Přece si ale zpočátku počínal ve vládě mírně, brzy ale připadl k takové libovůli, prchlivosti, krutosti a lakotě, čímž proti sobě popudil tolik nenávisti, že až zmařil zásluhy jak otcovy, tak bratrovy. Pozabíjel nejvznešenější členy senátu. Jako první se nechal nazývat pán a bůh. Nestrpěl, aby mu byla na Kapitolu umístěna socha jiná, než zlatá nebo stříbrná. Zavraždil i své bratrance. V tom rovněž prokázal zavrženíhodnou zpupnost. Podnikl čtyři vojenské výpravy, jednu proti Sarmatům, další proti Cattům a dvě proti Dákům. Nad Dáky a Catty slavil dvojnásobný triumf, za porážku Sarmatů si přivlastnil pouze vavřínový věnec. Jenže v těch válkách utrpěl i mnoho neštěstí; v Sarmatii byla totiž jedna jeho legie povražděna i s velitelem a Dáky byli zabiti Oppius Sabinus, bývalý konzul, a Cornelius Fuscus, velitel pretoriánů, a spolu s nimi byla ztracena i velká vojska. V Římě zbudoval mnoho staveb, například Capitolium, Forum Transitorium, Božský portikus, Isium a Serapium a závodiště. Avšak když začal být pro své zločiny všemi nenáviděn, byl zabit na Palatinu při spiknutí svých blízkých, ve věku pětačtyřiceti let, patnáctého roku vlády. Jeho mrtvola byla s velikou hanbou vynesena hrobníky a potupně pohřbena.



KNIHA VIII


1. Roku osmistého padesátého od založení města za konzulů Vetera a Valenta stát začal opět vzkvétat. Po nenáviděném tyranu Domitianovi totiž nastoupil Nerva, muž v soukromém životě střídmý a přísný, urozenosti prostřední. Tento byl, již starý, zvolen císařem přičiněním Petronia Secunda, velitele pretoriánů a Parthenia, vraha Domitianova. Vystupoval laskavě a vlídně. O stát se s božskou předvídavostí postaral adopcí Traiana. Zemřel v Římě po roce, čtyřech měsících a osmi dnech své vlády, ve stáří sedmdesáti dvou let a byl uveden mezi bohy.


2. Po něm nastoupil Ulpius Crinitus Traianus, pocházející z Italiky v Hispánii, z rodiny spíše staré než slavné. Neboť teprve jeho otec se stal konzulem. Traianus byl císařem provolán u Agrippiny v Galii. Stát spravoval tak, že je po zásluze kladen před všechny ostatní císaře; byl neobyčejně přívětivý a statečný. Hranice římské říše, která byla od Augustovy smrti více bráněna než slavně zvětšována, rozšířil široko daleko. Získal opět města v Germánii za Rýnem, porazil krále Dákie Decibala a z Dákie učinil z ní za Dunajem provincii na území, jež dnes patří Taifalům, Victoalům a Tervingům. Ta provincie měří po obvodu milion kroků.


3. Získal zpět Arménii, kterou byli obsadili Parthové, zabiv Parthomasira, který ji ovládal. Albáncům dal krále. Krále Hiberů, Sauromatů, Bosporských, Arabů Osdroenů a Kolchiďanů přijal pod ochranu. Obsadil území Carduenů, Markomedů, Anthemusium, velké území Persie, Seulekii, Ktésifont, Babylon. Porazil a ovládl Messéňany. Dorazil až na hranice Indie a k Rudému moři a ustanovil tam tři provincie, Arménii, Assýrii a Mesopotámii, v nichž žili národy sousedící s Medenou. Pak učinil z Arábie opět provincii. V Rudém moři nechal postavit loďstvo, aby mohl s jeho pomocí plenit břehy Indie.


4. Svou velkou slávu vojenskou ještě překonal vlídností a mírností, v Římě i v provinciích dával najevo, že je stejný, jako všichni ostatní, navštěvoval často své přátele, aby je pozdravil, ať byli nemocní, nebo měli svátek, pořádal s nimi střídavě hostiny, často jezdil s nimi v jejich vozech, neublížil žádnému senátorovi, neudělal nic nespravedlivě, aby posílil svou pokladnu, ke všem byl přívětivý, všechny koho znal jen trochu důvěrně obohacoval, ať už veřejně nebo v soukromí, a zahrnoval je poctami. Zbudoval po celém světě mnoho staveb, uděloval svobody obcím, všechny jeho činy byly mírné a pokojné, až do té míry, že za jeho časů byl potrestán všeho všudy jeden senátor, a to ještě samotným senátem, bez vědomí Traianova. Díky tomu si po celém světě, jsa považován za boha, vysloužil úctu, za živa i po smrti.


5. Z jeho výroků je obzvlášť tento považován za vynikající: když mu totiž přátelé vytýkali, že je prý až příliš přívětivý ke všem, odpověděl jim, že je jako císař vůči poddaným takový, jací si jako poddaný přál, aby byli císaři k němu. Získav si nesmírnou slávu ve válce i v míru, zemřel, když se vracel z Persie, u Seulekie Isaurské na podchlazení žaludku. Skonal ve věku třiašedesáti let, devíti měsíců a čtyř dnů, po devatenácti letech, šesti měsících a patnácti dnech vlády. Byl povznesen mezi bohy a jako jediný z lidí byl pohřben uvnitř města. Jeho kosti byly uloženy do zlaté urny na fóru, které sám zbudoval, pod jeho sloupem, vysokým sto čtyřicet čtyři stop. Jeho památka je natolik vážena, že dodnes se žádný nový císař v senátu nevítá jinak, než slovy: „Buď šťastnější Augusta a lepší Traiana.“ Sláva jeho dobrotivosti se tak rozmohla, že poskytuje nejzářnější námět pochlebníkům i těm, kteří ho chválí doopravdy.


6. Po smrti Traianově byl císařem zvolen Aelius Hadrianus, což nebylo na žádné přání Traiana, postarala se o to Plotina, Traianova manželka. Traianus ho totiž, když byl ještě naživu, nechtěl přijmout, ačkoliv byl Hadrianus synem jeho sestřenice. Samotný Hadrianus se narodil rovněž v Italice v Hispánii. Tento nelibě nesa Traianovu slávu hned opustil tři provincie, které byl Traianus připojil k říši – odvolal vojska z Assýrie, Mesopotámie a Arménie a rozhodl, že hranicí říše bude Eufrat. A když chtěl totéž učinit s Dákií, zabránili mu v tom přátelé, aby totiž nebylo barbarům vydáno velké množství římských občanů, protože když Traianus Dákii obsadil, přesídlil tam velké zástupy lidí z celého římského světa, aby tam zalidnili města a venkov. Dakie byla totiž po dlouhé válce s Decibalem vylidněna.


7. Nicméně Hadrianus po celou dobu své vlády udržel mír, jedinou válku, kterou vedl, vedl prostřednictvím svého guvernéra. Římský svět celý sám prošel, zbudoval mnoho staveb. V latinském jazyce byl velice výřečný, velmi vzdělaný byl i v řečtině. Mírností si sice velkou slávu nezískal, byl však velmi pečlivý a opatrný ohledně pokladny a vojenské disciplíny. Zemřel ve více jak v šedesáti letech v Kampánii, dvacátého prvého roku, desátého měsíce a devětadvacátého dne vlády. Senát mu nechtěl udělit božské pocty, ale protože to jeho nástupce T. Aurelius Antoninus Fulvius důrazně vyžadoval, přece jich nakonec dosáhl, i když byli všichni senátoři zjevně proti.


8. Po Hadrianovi tedy nastoupil T. Antoninus Fulvius Boionius, zvaný též Pius. Byl to skvělý muž, který pocházel ze slavného, i když nepříliš starého rodu, a mohl by být po zásluze dáván na roveň Numovi Pompiliovi, jako Traianus může být srovnáván s Romulem. Jako soukromník žil s nesmírnou důstojností, jako císař s ještě větší, nebyl vůči nikomu nevlídný, ke všem byl naopak laskavý, ve vojenství si získal průměrnou slávu snaže se provincie spíše bránit než je rozšiřovat. Do státní správy vyhledával muže slušné, dobré lidi ctil, nepoctivce bez nějakých krutostí odvolával, králové přátelských národů ho nectili o nic méně, než se ho báli. Dokonce mnoho barbarských národů odložilo zbraně a přednášeli mu své rozepře a spory a podrobovali se jeho radám. Předtím, než se chopil vlády, patřil k nejbohatším, avšak později své bohatství zmenšil odměnami vojákům a štědrostí vůči přátelům, avšak státní pokladnu zanechal bohatou. Pro svou shovívavost byl nazván Pius. Zemřel v Loriu, dvanáct mil od města, ve věku třiasedmdesáti let, po třiadvaceti letech vlády. Byl po zásluze povznesen mezi bohy.


9. Po něm vládl M. Antoninus Verus, bez pochyby muž z nejurozenějších, protože jeho původ ze strany otce vedl až k Numovi Pompiliovi, ze strany matčiny zase ke králi Salentinských. Spolu s ním vládl L. Annius Antoninus Verus. Tehdy poprvé, po době, kdy měl římský stát jen jednoho Augusta, poslouchal opět dva muže, kteří spravovali říši se stejnými právy.


10. Tito byli mezi sebou spojeni jak rodem, tak příbuzenstvím přes sňatek. Verus Annius Antoninus měl totiž za manželku dceru M. Antonina, který byl zase přes svou manželku Galerii Faustinu mladší, svou vlastní sestřenici, zetěm Antonina Pia. Tito dva vedli válku proti Parthům, kteří se tehdy poprvé od Traianova vítězství vzbouřili. Do té války vytáhl Verus Antoninus a vedl skrze své velitele mnoho operací u Antiochie a v Arménii. Dobyl Seulekii, nejvznešenější město v Assýrii, obývané čtyřiceti tisíc obyvateli. Získal tehdy nad Parthy triumf. Ten oslavil spolu s bratrem, který byl zároveň i jeho zeť. Avšak ve Venetii, když jel z města Concordia do Altina a seděl na voze se svým bratrem, zemřel na nápor krove, což je způsobeno nemocí, kterou Řekové nazývají apoplexis. Byl to muž povahy nepříliš přívětivé, avšak nikdy se z úcty k bratrovi neodvážil ničeho krutého. Když v jedenáctém roce vlády takto náhle zemřel, byl povznesen mezi bohy.


11. Potom tedy M. Antoninus ovládal stát sám. Byl to muž, kterého by mohl člověk snáze obdivovat než chválit. Byl od brzkého mládí docela netečný, natolik, že v dětství nezměnil, ať už z radosti nebo zármutku výraz tváře. Oddal se stoické filosofii a byl filosofem nejen ve svých zvycích, ale i ve vzdělání. Již v mládí došel takového obdivu, že už Hadrianus ho zamýšlel učinit svým nástupcem, ale po adopci Antonina Pia chtěl, aby se Marcus stal jeho zetěm a dostal se tedy k vládě tímto způsobem.


12. Ve filosofii byl vychováván Apollóniem z Chalkédónu, ve znalosti řeckého písemnictví Sextem z Chairóneie, vnukem Plútarchovým. Latinské písemnictví ho pak učil Fronto, velmi slavný řečník. Při žádném soudu v Římě nikomu nestranil a ani se snad pro své vysoké postavení nestal zpupným, byl ochotný a přívětivý. Provincie spravoval nesmírně laskavě a šetrně. Za jeho vlády se vedly úspěšné boje proti Germánům. Sám vedl jen jednu válku, proti Markomanům, ale to byla válka tak těžká, že byla srovnávána s válkami punskými. Došlo totiž během ní k hrozivému zhoršení situace, způsobenému tím, že zahynula téměř všechna římská vojska. Neboť v době té války, po vítězství v Persii, nastala taková morová epidemie, že v Římě i v Itálii a provinciích zemřela na tu nemoc většina lidí, vojenské sbory pomřely téměř celé.


13. S nesmírnou námahou a skromností, když po tři roky nepřetržitě pobýval u Carunta, markomanskou válku ukončil. Rozpoutali ji proti němu spolu s Markomany ještě Kvádové, Vandalové, Sarmatové, Suevové, vůbec celý barbarský svět. Zabil v ní mnoho tisíc lidí, propustil obyvatele Panonie z poddanství a poté v Římě slavil s Commodem Antoninem, svým synem, kterého již tehdy učinil Caesarem, triumf. Protože však náklady na tuto válku vyprázdnily státní pokladnu a on teď neměl žádné peníze, které by rozdal mezi vojáky, a nechtěl ukládat provinciím nebo senátu jakékoliv nové daně, uspořádal na fóru božského Traiana dražbu a na ní rozprodal své vladařské odznaky, zlaté vázy, křišťálové a myrhové poháry, své i manželčino hedvábí, mnoho drahokamových šperků. Ta dražba byla pořádána nepřetržitě dva měsíce a získal z ní mnoho zlata. Po svém vítězství ale vrátil peníze kupcům, kteří si přáli to, co si byli koupili, vrátit. Ale ani neměl nic proti tomu, chtěl-li si někdo to, co jednou nabyl, nechat.


14. Slavným mužům dovolil, aby si pořádali hostiny stejné okázalosti i s podobnými počty sloužících jako on sám. Po svém vítězství v markomanské válce dělal takové výdaje, že i si prý najednou opatřil sto lvů. Když tedy díky své statečnosti a dobrotě odevzdal po sobě vzkvétající stát, zemřel v osmnáctém roce vlády ve věku jednašedesáti let a byl uveden mezi bohy, o což se všichni horlivě zasazovali.


15. Jeho nástupce L. Antoninus Commodus si ale v ničem jako jeho otec nevedl, leda v tom, že sám také úspěšně bojoval proti Germánům. Snažil se měsíc September (září) pojmenovat po sobě, měl se nazývat „Commodus“. Byl zkažen prostopášností a nevkusností, často bojoval s gladiátorskou zbrojí při hrách, potom zápasil s týmž druhem lidí i v amfiteátru. Zemřel smrtí tak náhlou, že se mělo za to, že byl zardoušen nebo otráven. Otce přežil o dvanáct let a osm měsíců a byl označován za nepřítele lidského rodu.


16. Po tomto nastoupil Pertinax, letitý již muž, měl už sedmdesát let. Tehdy zastával úřad městského prefekta a vláda mu byla přikázána rozhodnutím senátu. Ale po osmdesáti dnech byl zabit při vzpouře pretoriánů Iulianem.


17. Po něm se tedy vlády chopil Salvius Iulianus, muž vznešený a zkušený právník, vnuk Salvia Iuliana, který sestavil za vlády Božského Hadriana perpetuum edictum. Byl však poražen Severem u Mulvijského mostu a na Palatinu zabit. Přežil jen sedm měsíců poté, co se chopil vlády.


18. Nyní převzal správu římské říše Septimus Severus, původem z Afriky, z provincie Tripolitana a města Leptis. Byl jediným císařem, kam až paměť sahá před i po něm, který pocházel z Afriky. Nejprve byl správcem státní pokladny, poté se stal vojenským tribunem a nakonec se přes mnohé a různé úřady dostal až ke správě celého státu. Nechal se nazývat Pertinax, aby prokázal čest tomu Pertinaxovi, který byl zabit Iulianem. Byl nadmíru hospodárný a od přírody prudký. Vedl mnoho válek a vedl je zdárně. U Kyziku zabil Pescenia Nigra, který se vzbouřil v Egyptě a Sýrii. Porazil Parthy, dolní Araby a Adiabenské. Araby porazil tak, že tam nakonec ustanovil i provincii. Proti byl nazván Parthicus, Arabicus a Adiabenicus. Po celém římském světě napravil mnoho věcí. Za doby jeho panování se také v Galii prohlásil za císaře Clodius Albius, který byl po vraždě Pertinaxově Iulianův společník, ale byl u Lugduna poražen a zabit.


19. Severus byl ale kromě vojenské proslulosti slavný i svými civilními zájmy. Byl nejen vzdělaný v literatuře, ale nabyl i veškeré znalosti ohledně filozofie. Poslední válku vedl o Británii a aby zabezpečil zpět nabyté provincie, zbudoval od moře k moři val dlouhý sto třicet tři tisíc kroků. Zemřel v Eboracu, jsa velmi starý, šestnáctého roku a třetího měsíce vlády. Byl nazván Božským. Jako nástupce zanechal dva syny, Bassiana a Getu, avšak chtěl, aby Bassianovi dal senát jméno Antoninovo, takže se mu říkalo M. Aurelius Antoninus Bassianus a tento nastoupil po otci. Geta byl totiž prohlášen veřejným nepřítelem a okamžitě zahynul.


20. Marcus Aurelius Antoninus Bassianus, zvaný též Caracalla, byl téměř stejné povahy, jako otec, jen ještě trochu hrubější a nesnesitelný. V Římě zbudoval velkolepé lázně, které se nazývají thermy Antoninovy. Ale mimo to neudělal nic pamětihodného. Byl to také chlípník, vždyť si vzal svou macechu Iulii za manželku. Zemřel v Osdroeně u Edessy při namáhavém tažení proti Parthům, v šestém roce a druhém měsíci vlády, dosáhnuv sotva čtyřiceti let věku. Byl mu vystrojen veřejný pohřeb.


21. Poté byli císaři učiněni Opilius Macrinus, který byl prefektem pretoriánů, se synem Diadumenem. Tito nestihli pro krátký čas své vlády vykonat nic pamětihodného. Jejich vláda totiž trvala jeden rok a dva měsíce, pak byli oba zabiti při vojenské vzpouře.


22. Po těchto byl zvolen M. Aurelius Antoninus. Mělo se za to, že je to syn Antonina Caracally, avšak ve skutečnosti to byl kněz Elogabalova chrámu. I když vstupoval do Říma za velkého očekávání vojska i senátu, nakonec se všem zprotivil. Žil zcela nemravným a nevkusným životem a po dvou letech a osmi měsících byl i s matkou Symiaserou zabit při vojenské vzpouře.


23. Po tomto nastoupil Aurelius Alexander, vojskem nazvaný Caesar, senátem Augustus. Byl to ještě mladík, ale když se ujal války proti Peršanům, porazil přeslavně jejich krále Xerxa. Dbal velmi přísně na vojenskou disciplínu. Jakési legie, které se vzbouřily, celé propustil ze služby. Měl pomocníka, knihovníka, Ulpiana, sepisovatele práva. Byl oblíbený i v Římě. Zemřel při vojenské vzpoře v Galii, třináctého roku a devátého dne vlády. Byl jedinečně uctivý vůči své matce Mamaee.



KNIHA IX


1. Po něm nastoupil Maximinus, prostý voják, který byl první, kdo k moci přišel jenom z vůle vojska, kdy nijak nezasáhla váha senátu a ani on sám nebyl senátorem. Vedl úspěšnou válku proti Germánům a byl vojáky provolán imperátorem, pak byl ale zabit v Aquilei Pupienem i se svým malým synem, s nímž vládl tři roky a několik málo dní. Jeho vojáci ho totiž opustili.


2. Potom byli najednou hned tři Augusti, Pupienus, Balbinus a Gordianus. Ti dva první pocházeli z neznámého rodu, Gordianus byl ale urozený. Jeho otec, Gordianus starší, byl totiž za vlády Maximina, když zastával prokonzulský úřad v Africe, jednomyslně vybrán vojáky za císaře. Takže když vstoupil Gordianus do Říma, Balbinus i Pupienus byli na Palatinu zabiti a vláda zůstala v rukou samotného Gordiana. Ještě jako velmi mladý se v Římě oženil s Tranquillinou, pak otevřel bránu boha Iana a vyrazil na východ do války proti Parthům, kteří již zamýšleli napadnout Římany. Tuto válku vedl s úspěchem a v nesmírných bitvách Peršany potřel. Když se ale vracel, byl už nedaleko římských hranic zabit lstí Filippa, který pak vládl po něm. Vojsko mu zbudovalo dvacet mil od Kirkesia, což je nyní římská pevnost čnící nad Eufratem, hrobku, pozůstatky ale vojáci převezli do Říma a jej samotného nazvali bohem.


3. Po zavraždění Gordiana se vlády chopili dva Filippové, syn a otec, a když v pořádku odvedli vojsko z nepřátelského území, vrátili se ze Sýrie do Itálie. Za jejich vlády bylo za ohromných slavností a her oslaveno tisíc let od založení města. Nakonec byli oba zabiti vojskem, Filippos starší ve Veroně, mladší v Římě. Vládli sice jenom pět let, avšak i přesto byli povzneseni mezi bohy.


4. Po nich se vlády chopil Decius, původem z Dolní Pannonie, narozený v Budelii. Tento potlačil občanskou válku, jež vypukla v Galii. Svého syna učinil Caesarem. V Římě zbudoval lázně. Po dvouleté vládě byla ale i se synem zabit na barbarském území. Starší z nich si zasloužil být uveden mezi bohy.


5. Brzy nato byli císaři zvoleni Gallus Hostilianus a jeho syn Volusianus. Za jejich vlády se odvážil ke vzpouře Aemilianus. Oba vyrazili, aby ho zničili, ale u Interamny byli zabiti, nenaplnivše ani dva roku vlády. Nevykonali celkem nic slavného, jejich vláda je známá pouze morem, nemocemi a chorobami.


6. Další byl Aemilianus, který se narodil ve zcela neznámém rodě a jeho vláda je známa ještě méně. Po třech měsících u moci byl zabit.


7. Nyní byl vojskem provolán imperátorem a brzy i Augustem Licinius Valerianus, který sloužil v Raetii a Noricu. Senátem byl Caesarem nazván také Gallienus. jejich vláda byla Římu zhoubná a téměř ho přivedla až do záhuby, ať už vinou neštěstí císařů, nebo jejich nezájmem. Germáni dorazili téměř až k Ravenně. Valerius, který vedl válku v Mesopotámii, byl poražen Saporem, perským králem, brzy nato byl dokonce zajat a zemřel u Parthů v nedůstojném otroctví.


8. Gallienus, jenž se stal Augustem jako mladík, vládl zprvu šťastně, poté průměrně a nakonec zhoubně. Když byl totiž mladý, vykonal mnoho rázných činů v Galii, u Mursy zabil Ingenua, který sáhl po purpuru, a Trebelliana. Dlouho byl mírný a vládl pokojně, pak ale začal se všemi jednat svévolně, otěže vlády s potupným nezájmem uvolnil. Alamani zpustošili Galie a pronikli do Itálie. Dakie za Dunajem, která kdysi připojil Traianus, byla tehdy ztracena, Řecko, Makedonie, Pontos, Asie vypleněny Góthy, Pannonie vydrancována Sarmaty a Kvády, Germáni pronikli až do Hispánie a dobyli slavné město Tarraco, Parthové obsadili Mesopotámii a začali si nárokovat Sýrii.


9. V tomto zoufalém postavení, když byla římská říše téměř zničena, ujal se vlády v Galii Postumus, pocházející ze zcela neznámého rodu, a vládl deset let tak, že s nesmírnou statečností a mírností obnovil téměř již zničené provincie. Zemřel při vzpouře vojska, která vypukla proto, že nechtěl vojákům dovolit, aby vyplenili město Mogontiacum. To se proti němu totiž vzbouřilo pod velením Laeliana, jenž se pokoušel o převrat. Po něm se trůnu zmocnil Marius, obyčejný řemeslník, který byl ale zabit hned druhého dne. Pak se vlády v Galii ujal Victorius, velmi rázný muž, ale protože s nesmírnou chlípností kazil cizoložstvím i jiná manželství, byl zabit v Agrippině ve druhém roce své vlády lstí jakéhosi úředníka.


10. Po tomto nastoupil senátor Tetricus, který byl vybrán za císaře vojáky za své nepřítomnosti, když spravoval Aquitánii. Císařský purpur přijal u Burdigala. Přestál mnoho vojenských vzpour. Ale zatímco se toto dělo na západě, na východě porazil Odainathus Peršany; ubránil Sýrii, získal opět Mesopotámii a pronikl až ke Ktésifontu.


11. Tak tedy byla římská říše zachráněna, ačkoliv Gallienus stát opustil – na západě Postumem, na východě Odainathem. Gallienus byl mezitím i s bratrem Valerianem zabit v Mediolanu, devátého roku své vlády. Nastoupil po něm Claudius, kterého si vybrali vojáci a senát ho nazval Augustem. Tento porazil ve veliké bitvě Góty pustošící Illýrii a Makedonii. Claudius byl šetrný a skromný muž, který ctil spravedlnost, a byl by býval dobrý vládce, ale do dvou let podlehl nemoci. Byl nazván bohem. Senát ho vyznamenal nesmírnou poctou, totiž, že v kurii byla umístěna jeho busta a na Kapitolu zlatá socha.


12. Po něm byl vojáky vybrán za císaře Quntillus, Claudiův bratr, muž jedinečné skromnosti a vybraných mravů, který je hoden srovnání se svým bratrem, nebo dokonce může být kladen nad něj. Usnesením senátu byl nazván Augustus, ale sedmnáctého dne vlády byl zabit.


13. Po něm se říše ujal Aurelianus, pocházející z Dákie Ripensis, muž mocný ve válce, ducha ale bezuzdného a náchylného ke krutosti. Tento rovněž rázně porazil Góty. Římskou vládu rozšířil ve válkách s různým zdarem znovu do dřívějších hranic. V Galii na Katalunských polích porazil Tetrica, který opustil své vlastní vojsko, jehož ustavičné vzpoury již nemohl snášet. Ba dokonce v tajných dopisech Aureliana prosil tak, že mezi jinými uvedl tento Vegiliův verš: „Zachraň mě, ó nepřemožitelný, od těchto zloduchů!“ Nedaleko Antiochie rovněž, bez nějaké těžké bitvy, zajal Zénobii, která po zavraždění svého manžela Odainatha ovládla východní část říše. Když pak vstoupil Aurelianus do Říma, oslavil okázalý triumf, jako ten, kdo dobyl východ i západ; před jeho vozem byli vedeni Tetricus a Zenobia. Tento Tetricus pak ještě jako správce napravoval Lusitánii a jako soukromník pak žil ještě velmi dlouho. Zénobia své potomky zanechala v Římě, kde zůstávají dodnes.


14. Za vlády tohoto císaře se také v Římě vzbouřili mincovníci, zkazili peníze a zabili i správce pokladny Felicissima. Aurelianus je porazil a jejich vzpouru potlačil s velikou krutostí. Mnoho šlechticů dal popravit. Byl to císař přísný a krutý, byl spíše v té době nezbytný, než v jakékoli milovaný. Byl vždy prudký, zabil i syna své sestry, avšak z velké části napravil vojenskou kázeň a uvolněné mravy.


15. Město Řím obehnal silnějšími hradbami. Zbudoval chrám Slunce, v němž uložil ohromné množství zlata a drahokamů. Opustil provincii Dákii, kterou zřídil Traianus za Dunajem. Jelikož totiž celé Illyrikum a Moesia byly zpustošeny, ztratil víru, že může Dákii déle udržet a odvedl odtud Římany z měst i venkova a povolal je do vnitrozemí Moesie a toto území nazval Dákií – ta od sebe nyní dělí dvě Moesie a leží na pravém břehu Dunaje, zatímco původní Dákie byla na levém břehu. Byl zabit lstí svého otroka, který donesl nějakým vojákům, jeho přátelům, dopis s označenými jmény, napodobiv císařův rukopis, jakoby se Aurelianus chystal zabít je samotné; proto, aby ho předešli, byl jimi zabit uprostřed cesty mezi Konstantinopolí a Hérakleiou; to místo se nazývá Caenophrurium. Jeho smrt ale nezůstala nepomstěna. Rovněž si zasloužil, aby byl povznesen mezi bohy.


16. Po něm se vlády chopil Tacitus, muž výjimečně dobrých mravů a schopný k spravování státu. Nicméně nemohl vykonat nic slavného jsa v šestém měsíci vlády dostižen smrtí. Florianus, který nastoupil po něm, vládl dva měsíce a dvacet dní a nevykonal nic hodného vzpomenutí.


17. Po tomto přistoupil k řízení státu Probus, muž proslulý svou vojenskou slávou. Opět ovládl Galie, které okupovali barbaři, a to s velkými úspěchy v bojích. Porazil několik mužů, kteří se snažili uchopit moc, tj. Saturnina na východě a Procula s Bonosem u Agrippiny. Povolil Galům a Pannonům vlastnit vinice. Nechal také armádu zbudovat vinice na hoře Alma v Sirmiu a Aureum v Horní Moesii a předal je k obhospodařování obyvatelům provincie. Ačkoliv byl vedl mnoho válek, zařídil poté mír a řekl při tom, že zakrátko už nebudou vojáci potřeba. Byl to muž ostrý, rázný a spravedlivý. Vojenskou slávou se vyrovnal Aurelianovi, vybraností mravů ho ještě převyšoval. Nakonec byl zabit při vojenské vzpouře v Sirmiu.


18. Po něm byl Augustem učiněn Carus, který pocházel z Narbona v Galii. Ten okamžitě učinil své syna Carina a Numeriana Caesary. Zatímco bojoval proti Sarmatům, doneslo se mu, že se Peršané bouří. Vydal se tedy na východ a se skvělými výsledky Peršany napadl. V bitvě je zahnal a dobyl velmi slavná města Kochen a Ktésifont. Zemřel, ještě v táboře u Tigridu, silou božího blesku. Rovněž jeho syn Numerianus, mladík výborné vrozené povahy, kterého s sebou vzal proti Peršanům, když onemocněl na oči a byl nesen na nosítku, byl na popud Apra, jeho tchána, úkladně zavražděn. A dokud by byla jeho smrt lstí ukrývána, byl by se mohl Aper chopit vlády, jenže zápach mrtvoly vše prozradil. Vojáci, kteří ho doprovázeli, byli zápachem dohnáni k tomu, aby strhli závoj okolo lehátka a tak poznali, až po několika dnech, Numerianovu smrt.


19. Carinus, kterého byl Carus vyrážeje proti Parthům zanechal v Illyriku, Galii a Itálii, se zatím poskvrnil všemi možnými zločiny. Zabil za vymyšlená provinění mnoho lidí, rozvrátil mnohá urozená manželství a rovněž se choval velmi krutě vůči svým bývalým spolužákům, kteří mu byli způsobili ve škole sebemenší nepříjemnost. Kvůli tomu všemu upadl u všech lidí v nenávist a nedlouho poté za své činy zaplatil. Vítězné vojsko vracející se z Persie totiž zvolilo, ztrativši Augusta Cara vinou blesku a Caesara Numeriana vinou úkladů, si zvolilo za císaře Diocletiana. Ten pocházel z Dalmacie, z tak nízkého rodu, že někteří soudí, že byl synem písaře, jiní zase, že to byl propuštěnec senátora Anullina.


20. Tento tedy na prvním shromáždění vojska přísahal, že Numerianus nebyl zabit žádnou jeho lstí, a když vedle něj stanul Aper, který na Numeriana tu léčku nastražil, byl před zraky vojska Diocletianem zabit. Poté u Margum mezi Viminaciem a Mons Aureus ve velké bitvě porazil Carina, všemi nenáviděného a proklínaného, kterého zradilo vlastní vojsko – to bylo sice silnější než Diocletianovo, ale Carina opustilo. Tak se tedy zmocnil vlády nad římskou říší. Když se pak v Galii vzbouřili sedláci – svému hnutí dali jméno Bacaudové a jejich veliteli byli Amandus a Aelianus -, poslal Caesara Maximiana Herculia, aby je podrobil. Ten po snadných bojích sedláky zkrotil a zavedl opět v Galii mír.


21. V těchto časech dosáhl skvělé pověsti ve své vojenské službě rovněž Carausius, i když pocházel z nízkého rodu. Dostal totiž za úkol, když byl zrovna v Bononii, uklidnit moře u Belgie a Armorica, které sužovali Frankové a Sasové. Barbary často porážel, ale nikdy nevrátil celou kořist obyvatelům provincie ani ji neposlal císařům, takže začal být podezírán, že schválně nechává barbary unikat, aby je mohl na pochodu přepadávat a tak se obohacovat. Maximianus tedy rozkázal, aby byl zabit, načež Carausius oblékl purpurový šat a ovládl Británii.


22. Tehdy, když byl celý svět v pohybu, Carausius se vzbouřil v Británii, Achilleus v Egyptě, Afriku plenili Quinquegentiani a v Orientu rozpoutal válku Narseus, tehdy tedy učinil Diocletianus Maximiana Herculia z Caesara Augustem a Caesary učinil Constantia a Maximiana. O Constantiovi se říkalo, že to byl přes matku vnuk Claudiův; Maximianus Galerius se narodil v Dákii nedaleko Serdicy. A aby je spojil i příbuzenstvím, oženil Diocletianus Constantia s nevlastní dcerou Herculou Theodorou, s kterou měl Constantius později šest dětí, Constantinových bratrů (tj. Konstantina Velikého), a Galeria oženil se svou dcerou Velerií, donutiv oba opustit své bývalé manželky. S Carausiem uzavřel nakonec mír, když se proti tomuto muži ve válce velice zběhlému předtím marně pokoušel vést války. Toho pak po sedmi letech vlády zabil jeho společník Allectus a sám pak po něm v Británii vládl další tři roky. Pak byl poražen za velení Asclepiodota, velitele pretoriánů. Tak byla Británie devátého roku získána zpět.


23. V téže době bojoval Caesar Constantius s úspěchem v Galii. U města Lingonae byl během jednoho dne stižen jak neštěstím, tak úspěchem. Byl totiž náhlým výpadem barbarů zatlačen do města v takové tísni, že musel být na hradby vytažen po laně, protože brány byly zavřeny. Ale ani ne za pět hodin mu přispěchalo na pomoc jeho vojsko a s ním pobil na šedesát tisíc Alamanů. Maximianus Augustus rovněž svedl bitvu v Africe a podrobil Quinquegentiany a donutil je uzavřít mír. Diocletianus obklíčil v Alexandrii Achilla, ale až za skoro osm měsíců ho porazil a zabil. Svého vítězství krutě využil; celý Egypt stihl těžkými proskripcemi a popravami. Při té příležitosti ale také prozíravě uspořádal mnoho věcí a ty tak trvají dodnes.


24. Galerius Maximianus se nejprve neúspěšně střetl s Narseem mezi Kalliniké a Karhami, kde bojoval spíše nerozvážně než váhavě; střetl se totiž s nepřítelem majícím velké sbory, zatímco sám měl vojsko příliš malé. Byl tedy zahnán a vyrazil k Diocletianovi, snímž se setkal na pochodu. Byl jím prý přijat s takovou zpupností, že prý několik tisíc kroků musel běžet, oděn v purpur, vedle jeho vozu.


25. Brzy nato stáhl Galerius sbory s Illyrika a Moesie a opět svedl boj s Narseem, který byl také děd Hormisdy a Sapora. Tentokrát s ním bojoval ve větší Arménii, s velkým úspěchem a nemenším důmyslem a zároveň s odvahou, když si na sebe vzal, spolu s jedním nebo dvěma jezdci, úlohu zvěda. Po porážce Narseově vyplenil i jeho tábor; zajal jeho ženy, sestry a děti, mimoto mnoho perských šlechticů, do rukou mu padla i velice bohatá perská královská pokladna. Samotného Narsea zahnal do nejzazších a nejopuštěnějších míst království. Pak se vrátil k Diocletianovi, který tehdy pobýval se zálohami v Mesopotámii, a byl jím přijat s velkými poctami. Pak vedli i společně i jednotlivě různé války, v nichž si podrobili Karpy a Bastarny, porazili Sarmaty a usídlili na římských územích nesmírné množství zajatců z těchto národů.


26. Diocletianus byl vychytralý, důvtipný a důkladný a svou náchylnost ke krutosti chtěl ukojit tak, aby nenávist padla na jiné. Byl však velice pečlivý a obratný vládce, byl první, kdo uvedl do římské říše místo obřadů římské svobody obřady královské a rozkázal, aby se mu lidé klaněli, zatímco před ním všechny císaře prostě jen zdravili. Na oděv i obuv si přidal ozdoby z drahokamů. Neboť dříve byl odznakem vlády pouze purpurový plášť, ostatní oblečení bylo obyčejné.


27. Zato Herculius byl hrubý a měl necitelnou povahu a svou surovost dával najevo také svou přísnou tváří. Nezastíraje svou povahu následoval Diocletiana ve všech jeho jakýmkoliv způsobem krutých podnicích. Když však stárnoucí Diocletianus cítil, že už málo stačí k řízení státu, přiměl i Herculia, aby spolu s ním ustoupil do soukromí a ochranu státu svěřili do rukou mužům svěžejším a mladším. Toto Herculius uposlechl jen s nelibostí. Nakonec ale oba v jeden den vyměnili císařské odznaky za civilní oděv, Diocletianus v Nikomédii, Herculius v Mediolanu. Učinili tak po slavném triumfu, kterým oslavovali v Římě vítězství nad mnoha národy a při němž bylo s velkou slávou neseno mnoho obrazů a soch znázorňujících podmaněná území, před jejich vozem byly vedeny Narseovy ženy, sestry a děti. Pak se uchýlili, Diocletianus do Salony, Herculius do Lucanie.


28. Diocletianus dožil jako soukromá osoba ve svém paláci, která se nachází nedaleko Soluně, užívaje si zasloužený odpočinek a těše se neobyčejnému obdivu, že jako jediný ze všech od založení města dobrovolně odstoupil z tak vysokého postavení a vrátil se k životu a postavení soukromníka. Díky tomu se také podařilo, čehož také nedosáhl nikdo po něm, že ač zemřel jako soukromá osoba, byl přece povýšen mezi bohy.



KNIHA X


1. Po odchodu těchto dvou mužů ze správy státu byli tedy za Augusty zvoleni Constantius a Galerius a římský svět byl mezi ně rozdělen tak, že Galii, Itálii a Afriku držel Constantius, Illyricum, Asii a Orient měl v držení Galerius; oba si k sobě přibrali jednoho Caesara. Constatius byl ale spokojen s hodností Augusta a odmítl starost o správu Itálie i Afriky. Byl to výjimečný muž, znamenitě vzdělaný, který se staral o blahobyt obyvatel i provincií i soukromníků, neusiloval ale příliš o zbohatnutí státní pokladny říkaje, že je lepší, aby bohatství státu bylo v rukou soukromníků, než aby bylo shromážděno na jednom uzavřeném místě. Dům měl zařízený tak střídmě, že když u něj mělo ve svátek k hostině přijít více lidí, než bylo obvyklé, prostíralo se u něj na nádobí půjčeném od soukromých osob, které předtím bylo sháněno dům od domu. Galové ho nejen milovali, ale až uctívali, zvláště proto, že díky jeho vládě unikli podezíravé opatrnosti Diocletianově i Maximianově krvavé svévolnosti. Zemřel v Eboracu v Británii ve třináctém roce vlády a byl povznesen mezi bohy.


2. Galerius byl muž výborného charakteru a byl i zběhlým ve věcech vojenských. Když se dozvěděl, že pod jeho správu přešla s Constantiovým povolením i Itálie, zvolil dva Ceasary, Maximina, kterého učinil velitelem na východě, a Severa, jemuž dal Itálii. Sám dlel v Illyriku. Avšak po smrti Constantiově byl v Británii císařem zvolen jeho syn Konstantinus, jehož matka byla prostá žena, a nastoupil místo svého otce jako vytoužený vladař. Mezitím v Římě rozpoutali pretoriáni povstání a prohlásili za císaře Maxentia, syna Herculiova, který dlel nedaleko od města ve Villa Publica. Touto zprávou byl Maximianus Herculius povzbuzen novou nadějí, že by opět mohl dosáhnou svého dřívějšího vysokého postavení. Přispěchal tedy z Lukánie, kteroužto velice malebnou zemi si byl zvolil jako soukromník za sídlo a ve které stárnul. Rovněž v dopise nabádal Diocletiana, aby se rovněž znovu chopil vlády, jíž se vzdal, ale Diocletianus ten dopis považoval za výsměch. Proti vzbouřeným pretoriánům byl Galeriem do Říma poslán Caesar Severus s vojskem. Ale když přišel a obsadil město, jeho vojáci ho opustili. Maxentiovy moc tak byla posílena a Severus byl na útěku zabit v Ravenně.


3. Poté se Herculius Maximianus pokusil na shromáždění vojska zbavit syna moci, čímž ale rozpoutal mezi vojáky nepokoj a odpor.  Odtud pak vyrazil do Galie, připraviv si to tak, aby to vypadalo, jako že byl svým vlastním synem vyhnán, a připojil se ke svému zeti Konstantinovi, ale čekal jen na příležitost, aby mohl jej zabít. Konstantinus již vládl i v Galii, s podporou vojska i obyvatelstva, porazil Franky a Alamany, zajal jejich krále, které pak při velkých slavnostech předhodil divoké zvěři. Když pak byly Herculiovy úklady proti Konstantinovi odhaleny jeho vlastní dcerou Faustou, která je oznámila muži, utekl a byl obklíčen v Massilii (odtud se totiž chystal vyplout za synem), kde za své zločiny zaplatil spravedlivou smrtí. Byl to muž náchylný ke každému násilí a krutosti, nevěrný, protivný, neznající slušnost.


4. V téže době učinil Galerius císařem Licinia, pocházejícího z Dákie, svého dávného známého, který se ale také proslavil tím, že ve válce, kterou byl Galerius vedl proti Narseovi, na sebe přijal horlivě různé úkoly a povinnosti. Hned nato následovala Galeriova smrt. Tak byl stát nyní v rukou čtyř nových vládců, Konstantina a Maxentina, kteří byli syny předchozích Augustů, a Licinia a Maximina, dvou nových lidí. Avšak v pátém roce své vlády rozpoutal Konstantinus občanskou válku proti Maxentiovi, jeho vojsko v mnoha bitvách porazil, jeho samého, pronásledujícího šlechtu všemi možnými způsoby zabíjení, porazil v Římě u Mulvijského mostu a zmocnil se Itálie. Nedlouho nato se rovněž na východě chystal Maximius spiknout proti Liciniovi, ale od zlého konce ho zachránila vlastní náhodná smrt u Tarsu.


5. Ale Konstantinus, velký muž rozhodnutý učinit vše, co si předsevzal, toužil po vládě nad celým světem a začal s Liciniem válku, i přes to, že s ním byl příbuzný, neboť jeho sestra Constantia byla za Licinia provdána. Konstantinus Licinia náhle překvapil a porazil u Cibal v Pannonii, kde Licinius s nesmírným úsilím konal přípravy k válce. Poté se Konstantinus zmocnil se celé Dardanie, Moesie a Makedonie, čímž opanoval mnoho provincií.


6. Poté mezi sebou vedli různé boje, uzavřeli mír, který zase porušili. Nakonec byl Licinius poražen v námořní i pěší bitvě u Nikomédie, načež se vzdal. Později byl Licinius zabit, už jako soukromá osoba, v Thessaloniké, Konstantinus tím ale porušil přísahu. Tehdy tedy vládli v římské říši jeden Augustus a tři Caesarové, k čemuž nikdy jindy nedošlo. V čele Galie, Orientu a Itálie tehdy stáli Konstantinovi synové. Ale z pýchy nad úspěchy se Konstantinova do té doby příjemná a veselá povaha velmi změnila. Začal pronásledovat nejprve své příbuzné, zabil svého syna, výtečného muže, syna své sestry, taktéž mladíka milé povahy, brzy nato i svou ženu a poté mnoho ze svých přátel.


7. Na počátku vlády jej bylo možno srovnávat s nejlepšími, ke konci s prostředními vládci. Zářily v něm nesčetné ctnosti duševní i tělesné. Byl velice dychtivý vojenské slávy, ve válkách mu přálo štěstí, ale jen tolik, že jeho úsilí nepřekonalo. Když ukončil občanské války, porazil s proměnlivým štěstím Góthy, dav jim nakonec mír, a získal u barbarských kmenů velice slavnou pověst. Oddával se ale i mírumilovným uměním a studiím, usiloval o to, aby byl právem oblíbeným, čehož dosahoval jak šlechetností, tak ochotou. I když se k některým přátelům choval trochu odměřeně, vůči ostatním se choval výtečně neopomínaje žádnou příležitost je učinit bohatšími a slavnějšími.


8. Navrhl mnoho zákonů, některé dobré a spravedlivé, většinu ale zbytečnou a některé kruté. Byl první, kdo se rozhodl si postavit město a pojmenovat ho po sobě. Zbudoval ho do takové velikosti, že se vyrovnalo Římu. Když se chystal na tažení proti Parthům, kteří sužovali Mesopotámii, zemřel ve Villa Publica v Nikomédii, ve třicátém prvním roce své vlády a šestašedesátém roce věku. Jeho smrt ohlásila rovněž vlasatice, jež zářila po nějakou dobu v neobyčejné velikosti. Řekové ji nazývají „kométés“. Zasloužil si rovněž, aby byl povznesen mezi bohy.


9. Jako nástupce zanechal tři své syna a syna svého bratra. Avšak Dalmatius Caesar, který měl velmi přívětivou povahu a byl podobný svému strýci, byl nedlouho poté zlikvidován při spiknutí vojska, které jeho bratranec Constantius spíše strpěl, než že k němu dal rozkaz. Constantina pak, který začal válku s bratrem a u města Aquilea se poněkud nerozvážně pustil do boje, zabili Constantovi velitelé. Tak se stát dostal do rukou dvěma Caesarům, Constantovi a Constantiovi. Constantova vláda byla po nějaký čas rázná a spravedlivá, brzy se ale, jelikož měl jak špatné zdraví, tak špatné přátele, začal dopouštět těžkých chyb. Vinou tohoto se stal pro obyvatele provincií nesnesitelným a ve vojsku neoblíbeným a byl zabit Magnentiovými lidmi. Stalo se tak u hranic Hispánie v táboře jménem Helena, v sedmnáctém roce jeho vlády a třicátém roce věku. Vykonal mnoho odvážných vojenských podniků, jsa po celý život ve vojsku obávaný, aniž se ale dopustil nějakého těžce krutého činu.


10. Osudy Constantiovy byla jiné. Od Peršanů utrpěl mnoho těžkých ztrát, často totiž dobývali a obsazovali římská města, poráželi jeho vojska. Proti jejich králi Saporovi nevybojoval Constantius žádnou vítěznou bitvu, snad kromě té, kdy u Singary ztratil nepochybné vítězství vinou nerozvážnosti vojáků, kteří buřičsky a pošetile, proti všem válečným pravidlům, žádali bitvu na sklonku dne. Po smrti Constantově, když Itálii, Afriku a Galie ovládl Magnentius, došlo k převratu i v Illyriku, kde byl vojáky vybrán za císaře Vetranio. Toto byl už stařec, kterého měli všichni rádi díky jeho dlouhé a úspěšné vojenské kariéře, při níž bránil Illýrii, a zvolili ho nyní císařem. Byl to muž zkušený, starosvětský, který si žil příjemným životem, ale nevzdělaný ve všech svobodných uměních, že až ve stáří, jako císař, poznal základy literatury.


11. Avšak Constantius, který rozpoutal občanskou válku, aby pomstil bratrovu vraždu, Vetranionovi odejmul vládu; tem byl donucen vzdát se císařských odznaků novým a nezvyklým způsobem, rozhodnutím vojáků. V té době byly nepokoje také v Římě, kde si Nepotianus, syn Constantiovy sestry, podporován oddílem gladiátorů nárokoval vládu, avšak v divokých počátcích svého vládnutí přišel po zásluze o život. Osmadvacátého dne od převratu zaplatil za své činy, když ho porazili Magnentiovi velitelé. Jeho hlava byla nošena městem nabodnutá na kopí. Po jeho porážce také došlo k velmi krutým proskripcím a vraždám šlechticů.


12. Nedlouho poté byl Magnentius poražen v bitvě u Mursy a málem padl do zajetí. V této bitvě bylo zahubeno nesmírné množství sil římské říše, které by stačily k jakékoliv vnější válce a které by mohly získat mnoho triumfů a vybojovat říši bezpečí. Nedlouho nato byl v orientě ustanoven od Constantia Caesarem Gallus, syn jeho strýce, a Magnentius, poražený v mnoha bitvách, spáchal v Lugdunu sebevraždu, po dvou letech a sedmi měsících vlády. Stejně učinil i jeho bratr Decentius, kterého byl Magnentius poslal jako Caesara bránit Galii.


13. Tehdy byl také Caesar Gallus, který spáchal mnoho krutých činů, Constaniem zabit. Byl to muž od přírody divoký a náchylný k tyranidě, kdyby byl mohl vládnout podle své vůle. V Galii se také pokoušel o převrat Silvanus, ale byl zahuben během třiceti dnů, nečež se jediným Augustem a císařem v římské říši stal Constantius.


14. Ten brzy poslal do Galie Caesara Iuliana, svého bratrance, Gallova bratra, kterému dal za ženu svou sestru. Tehdy totiž barbaři dobyli mnoho měst, jiná obsadili, vše bylo strašlivě zpustošeno a římská říše se již za tohoto bezpochyby kritického stavu otřásala. Iulianus ale u Argentorata, města v Galii, porazil s malým vojskem nesmírné sbory Alamannů, zajal jejich velice urozeného krále a následně Galie opět zabezpečil. Poté ještě týž Iulianus vykonal mnoho úspěšných podniků proti barbarům, zatlačil Germány za Rýn a římskou říši obnovil v jejích původních hranicích.


15. A nedlouho poté, když byla germánská vojska zahnána obránci Galie, byl Iulianus rozhodnutím vojáků učiněn Augustem. Rok nato, když byl Constantius zaměstnáván válkou s Parthy, vyrazil obsadit Illyrikum. Když se Constantius dozvěděl, co se děje, obrátil se zpět, aby mohl vést občanskou válku, ale na pochodu zemřel mezi Kilikií a Kappadokií, v osmatřicátém roce vlády a pětačtyřicátém roce věku a byl uznán za hodna být povznesen mezi bohy. Byl to člověk  obzvlášť klidné povahy, laskavý, příliš důvěřivý ke svým přátelům i příbuzným, byl ovládán svými ženami. V prvních letech své vlády se choval nesmírně skromně, obohacoval své přátele a nesnesl, aby někdo, kdo mu byl prokázal službu, zůstal bez odměny. Jakmile se ale objevilo nějaké podezření, že ho někdo chce svrhnout, uchyloval se ke krutosti; jinak byl ale umírněný. Ve vojenství si zaslouží být chválen spíše za úspěchy ve válkách občanských než vnějších.


16. Nyní se tedy vlády chopil Iulianus a po usilovných přípravách začal válku proti Peršanům, kteréžto výpravy jsem se účastnil rovněž já. Přijal kapitulaci od několika perských hradů, několik jich dobyl silou, vyplenil Asýrii a nějaký čas měl stálý tábor v Ktésifontu. Při svém vítězném návratu se nerozvážně pouštěl do bitev a byl šestého dne před červencovými Kalendami (26. června) nepřáteli zabit, v sedmém roce vlády a ve věku dvaatřiceti let a byl povznesen mezi bohy. Byl to vynikající muž, který by byl dokázal stát skvěle řídit, kdyby mu to bylo osudem umožněno. Byl výborně vzdělán ve všelijakých vědách, velice dobře znal řeckou literaturu, dokonce ani znalosti latinské se jeho vědomostem o Řecku nijak nevyrovnaly. Měl dobrou a pohotovou výřečnost, výtečnou paměť, v některých věcech byl spíše filosofem než vladařem. K přátelům byl vlídný, ale byl při jejich výběru kritický méně, než by se na takového císaře slušelo. Mezi jeho přáteli byli totiž i někteří lidé, kteří poskvrnili jeho slávu. K obyvatelům provincií se choval velmi spravedlivě a pokud to jen bylo možné, nevybíral daně. Ke všem byl milí, o pokladnu se příliš nestaral, toužil, možná až moc, po slávě. Byl velkým pronásledovatelem křesťanství, ale přesto neproléval krev. Byl podobný M. Antoninovi, kterého se také snažil napodobovat.


17. Po něm byl usnesením vojska vybrán k vládě Iovianus, který byl tehdy jedním z Iulianových osobních strážců. Vojákům byl tento známý spíše slávou svého otce, než vlastním přičiněním. Když se chopil vlády, byly již poměry ve vojsku rozbouřené, vojáci trpěli nedostatkem. Když byl pak v jedné nebo dvou bitvách poražen Peršany, musel uzavřít se Saporem mír, který byl nutný a nedůstojný. Sapor ho potrestal tím, že se Iovianus musel stáhnout za hranice a musel mu odevzdat některá území římské říše. A něco takového se předtím nikdy nestalo, po tisíc sto osmnáct let, co existovala římská říše! Naše legie byly několikrát poslány pod jho, třeba Pontiem Telesinem v Caudijské soutěsce nebo v Hispánii u Numantie či v Numidii, ale nikdy nebylo postoupeno žádné území. A tyto podmínky míru by nebyly zase úplně zavrženíhodné, kdyby Iovianus měl v úmyslu tento stav změnit, jen co na to bude mít síly, jako to Římané udělali ve všech těch válkách, které jsem připomněl. Vždyť i Samnitům, Numantincům i Numiďanům byla ihned vypovězena válka, aniž byl vůbec uzavřen mír. Ale Iovianus se, dokud dlel v Orientě, bál nějakého svého soupeře o vládu, čímž si získal jen velmi málo slávy. Když vyrazil na pochod a zamířil do Illyrika, zemřel náhle v Galatii. Jinak to byl muž zahálčivý a nezkušený.


18. Mnoho lidí se domnívalo, že zemřel pro svůj velice špatný žaludek (při hostinách se totiž rád přejídal), jiní zase soudili, že se otrávil ve své komnatě, neboť ta byla čerstvě vyštukována, což je pro lidi, kteří v takové místnosti spí, nebezpečné. Někteří si zase mysleli, že se otrávil kouřem z velkého množství dřevěného uhlí, které nechal zapálit, protože byla velké zima. Zemřel ve třetím měsíci vlády, třináct dní před březnovými Kalendami (17. února), ve věku třiatřiceti let a díky laskavosti císařů, kteří po něm nastoupili, byl prohlášen za boha. Byl totiž poctivý a povahou velice přívětivý. Tak se měly věci v římské říši za konzulů tohotéž Ioviana a Varroniana, roku tisíc sto osmnáct po založení města. Neboť jsem ale došel ke slavným a uctíváníhodným císařům, ukončím nyní své dílo. Zbývající jest totiž vylíčit ve vyšším stylu. Nyní to spíše než opomíjím přenechávám pro pečlivější sepsání.


Přeložil Jan Ctibor 2006