Gaius Valerius Catullus · Carmina

Tento básník je velmi výjimečným zjevem římské literatury a lze bez přílišné nadsázky říci, že právě jím se v Římě počíná psát pravá poezie.

Je synem bouřlivé doby, v níž se otřásají samotné základy staleté římské republiky. V smrtelných křečích brzy nastane její skon, aby se zrodilo něco, co bude v budoucnu silně ovlivňovat velkou část světa.

Catullus se narodil kolem roku 87 př. Kr. ve Veroně v předalpské Galii. Římem právě otřásala občanská válka mezi Sullou a Mariem, Cicero i Caesar byli pouhými jinochy.

Okolo roku 62 př. Kr. je Catullus již v Římě. Jako člověk z provincie nemá římské občanství; nemůže se tedy nijak realizovat na politické scéně, nicméně to mu vůbec nebrání v tom, aby tehdejší politické dění neglosoval, a to velmi břitkým, nevybíravým, epigramatickým způsobem. V Římě také potkává svou osudovou lásku Lesbii. Cit k ní je pramenem jeho nevšední lyrické poezie.

Po svém zklamání odchází z Říma a cestuje do Troiady, kde navštíví hrob svého bratra. Již brzy, v roce 54 př. Kr., stár snad jen třicet tři let, umírá a následuje jej na cestě do síní smrti.

 

Catullus (a jeho kolegové) zásadním způsobem proměňují pojetí básníka. V jejich časech byl ideálem správného Římana praktický člověk, rolník obdělávající své pole, řečnící politik či silný voják. Jediná postava, které se v té době s přimhouřením oka mohl přiřknout titul básníka, byl Titus Lucretius Carus, samotářský filosof, který toporným hexametrem sepsal svůj osobitý výklad řecké epikúrejské filozofie.

V tomto prostředí se objevují neóterikové (též poetae novi), zvláštní skupina básníků, která svou existencí vyjadřuje jakousi vzpouru vůči dosavadnímu římskému pojetí básnictví. Samotný jejich název má velkou výpovědní hodnotu – je odvozen z řeckého neóteroi (= mladší, noví) a vyjadřuje, že inspirací jim bude bohatá řecká literatura, ať už Kallimachos ze 3. stol., hellenistický básník blízký neóterikům svými básnickými zásadami, či Sapfó, velká básnířka z Lesbu (6. stol.). Snaží se nalézt nový styl, což může v národě, který velmi lpí na tradicích, být mírně buřičské.

Neóterikové jsou elitářsky uzavřená skupina, která do svých řad přijímá jen skutečné, upřímné a schopné služebníky Múz. Osobně si troufám říci, že znamenají pro římskou literaturu to, co pro světovou literaturu znamenala básnická moderna reprezentovaná Baudelairem, Verlainem a Rimbaudem v 19. stol. Neóterikové mají s těmito moderními prokletými básníky ledasco společného.

Stejně jako oni totiž pohlížejí na básníka jako na bytost výlučnou a výjimečnou. Libují si v preciznosti a učenosti, je jim bližší exklusivní epyllion kallimachovské ražby zpracovávající nevšední mytologické téma než nabubřelý didaktický epos v enniovském stylu. Do jisté míry odcizují poezii národu, jejich verše nemůže číst kdekdo pro jejich učenost, rostoucí často až do strmých výšin nesrozumitelnosti. Po umělecké stránce však velice zjemňují latinský verš, tvoří díla velice vyšperkovaná, čerpající z bohatých truhlic metrických schémat, jež přináší řecká poezie.

Ve shodě s moderními poety, kteří se nekompromisně distancovali od plytkého a opovrženíhodného života maloměšťáků, se i neóterikové ke své soudobé společnosti vyjadřují velmi břitce a nepokrytě zaznamenávají i karikují její mravy a nešvary v básních plných invektiv. Sami potom žijí mírně dekadentním způsobem života, hledají čistou lásku, ale nacházejí jen nechutné pelešení ukájející neřestné tužby těla.

Za zakladatele neóteriků se považuje P. Valerius Cato, mimo něj se k nim řadí např. C. Licinius Calvus či C. Helvius Cinna, autoři učených epyllií, a samozřejmě C. Valerius Catullus. Běh historie nám zachoval dílo tohoto jediného.

Catullova lyrika odhaluje tři polohy jeho básnické osobnosti. Je výborným lyrikem, dokáže velice výmluvně zachytit svůj cit k Lesbii, vyznání, opájení se láskou, vzápětí deziluzi z neřestného Lesbiina života, roztržky i odvolávání, rozpolcení i konečné rozloučení. Dále je Catullus sžíravým posměváčkem, mnohé jeho básně jsou drsně zaměřeny proti předním postavám tehdejšího Říma, např. proti Caesarovi, o kterém mluví velmi nevybíravě, ačkoliv v budoucnu se s ním udobří. Catullus je konečně velmi učeným básníkem, obratně veršujícím v jakémkoliv schématu, mistrně vykreslujícím jakoukoliv záležitost z mytologie či přítomného světa

 

Přeložené básně zobrazují jen jednu tvář Catulla, a to Catulla-lyrika ve vztahu k Lesbii. Má-li někdo hlubší zájem a chtěl-li by prozkoumat metrická schémata originálů těchto básní, doporučuji mu, aby se podíval na výbornou studii Petra Březiny o římské metrice.

 

Na závěr bych rád uvedl několik poznámek k překládání.

Je palčivou otázkou, jak vlastně Catullovy básně překládat. Přiznám se, že ani já jsem si ji doposud nezodpověděl. Rozhodl jsem se proto překládat volným veršem tam, kde původní metrické schéma dnešnímu nevycvičenému čtenáři nic neříká, není schopen jej přirozeně vnímat (carmen V). Naproti tomu tam, kde soudím, že lze do jisté míry původní schéma vnímat (např. sapfická strofa), snažím se jej zachovat (carmen LI, nicméně zde striktně zachovávám pouze rytmickou podobu posledního, adónského verše každé strofy, zbytku dávám spíše jambický spád).

Catullova učenost spočívá i v používání různých „exotických“ schémat, je tedy problémem, jakým způsobem jeho verše převádět do dnešních jazyků. Jsou vhodné starší překlady, filologicky velmi přesné, ale mírně toporné, vrhajícího na Catulla pach jakési neživotnosti? Nebo jsou lepší moderní překlady s rozvolněným spádem, v nichž vynikne Catullova nespoutaná lyrická duše, avšak které mohou mírně oškrábat něco z jeho velikosti? Toť otázka.

 

Feci, quod potui. Faciant meliora potentes!

 

Lukáš Lička

 

Překlad Carmina V, LI, LXXXV

Latinský text (www.thelatinlibrary.com)